Tamara a Tomáš Klusovi: Neběháme bosí kolem ohně

Když jste spolu začínali, bydleli jste v párty bytě v Nuslích, kde se netrhly dveře a kam za vámi chodili kamarádi. Proč jste vyměnili extrémní ruch za extrémní klid a odešli do Mníšku pod Brdy?
Tamara:
 S jedním dítětem a dvěma psy to bylo v Praze fajn. Pak přišlo druhé dítě a já začala pochybovat, že bydlet ve čtvrtém patře bez výtahu je dobrý nápad. Po narození Alfréda jsem si uvědomila, že se s dětmi chceme zastavit a víc věci prožívat. Jsem z Dobřichovic a brdské lesy mě volaly zpátky, proto jsem chtěla na západ. Nakonec nám osud přihrál tenhle pozemek, a bylo to to nejlepší, co nás mohlo potkat. Bydlíme na samotě u lesa, máme obrovský ovocný sad, sekáme trávu kosou... Je to ráj na zemi.
Tomáš: Přesně tak. Udělali jsme si svůj ruch prostřednictvím třech dětí a odvezli jsme si ho za Prahu. 

Museli jste si na to vzít hypotéku. Omezilo vás to v něčem?
Tomáš:
V jednu chvíli jsem ucítil obrovskou nesvobodu. Člověk si kupuje něco, na co nemá. Jako vyspělý západní svět žijeme v luxusu a blahobytu, který je umožněný právě hypotékami. Žijeme nad svoje možnosti. Od té doby jsme se to rozhodl ve svém životě regulovat. A je pravda, že čím víc se odhypotékováváme, tím svobodněji nám je. Hodně to ovlivňuje, jak se rozhodujeme, jestli pojedeme na dovolenou nebo co budeme dělat. Když nás nebaví práce, můžeme s ní přestat. Člověk nad sebou nemá Damoklův meč.

I když máte dům, tak žijete všichni pohromadě ve dvou místnostech. Spíte spolu v jedné posteli, všichni společně snídáte i pracujete. Jak dlouho si myslíte, že vám to vydrží?
Tamara:
Ono to jinak nejde, náš dům má jenom dvě místnosti. Ale už pracujeme na tom, aby se to proměnilo. I tak ale chceme ve větším domě zachovat, že budou mít děti společnou ložnici. Jako malá jsem měla s bráchy obrovský pokoj a bylo to geniální. Dodneška máme mezi sebou velmi silné pouto. Přála bych si, aby to tak měly i naše děti. Nechci, aby se poztrácely ve velkém domě a vzdálily se jeden druhému. 

Co společně děláte, když máte volno?
Tamara:
Je to hodně proměnlivé. Snažím se s dětmi podnikat výlety. Občas je tím štvu, protože si chtějí hrát doma s hračkami a já jim říkám: „Ne, tady je skvělá akce, jedeme do muzea strašidel.“ Myslím, že je to důležité, aby nebyly zaprděné. Ale pak jsou samozřejmě týdny, kdy jsme doma, užíváme si na zahradě, hrajeme Černého Petra a jsme šťastní z maličkostí. 

Máte někdy čas i na svoje vlastní koníčky? 
Tamara:
V téhle fázi ještě nejsem. Sama sobě jsem to zatím nedovolila. Věřím, že do tří let mají být máma s tátou s dětmi. Máma úplně a táta podle toho, jak to dovolí práce. Nechci jednou litovat, že jsem si na úkor dětí plnila svoje ambice a chodila dělat hrnky na keramiku. Ale musím se to naučit. Navíc ony jsou v tomhle ohledu skvělé. Nikdy jsme je moc neopouštěli a když ano, tak jsme jim to řekli. Neutíkali jsme se slovy: „Tady je pohlídej a my zdrhneme zadním vchodem.“ Troufám si říct, že jsme je nikdy nezradili. Když jsme za vámi dneska jeli, jen se zeptaly, kdy se vrátíme a v pohodě nám zamávaly. 

Říká se, že děti jsou našimi největšími učiteli. Co nejdůležitějšího jste se od nich naučili?
Tomáš:
Sloužit. A to tak, že mi to nevadí. Nejsem jejich otrokem, ale chci tu být pro ně. Pořád mám před očima, jak Josefína vstoupila na zkušební den do školy a my jsme pro ni zmizeli. Měla tam kámoše. Proto si každý den s ní, i s Alfrédem a Jenůfkou, chci užít. Když budou chtít čaj nebo zalepit koleno, vždycky tu pro ně budu. Je to velmi poučné i pro vztahy mimo domácnost. Najednou člověk zjistí, kolik zbytečného času tráví sám sebou a svými problémy. Přitom ho z nich může dostat to, že pomůže někomu jinému. 
Tamara: Mě mateřství naučilo vnímat přítomnost. Když jsou děti vedle nás, mám pocit, že je život plnohodnotný. Žiju ho tady a teď, nemarním čas. To na nich a na tom být mámou miluju.

Celý rozhovor si přečtěte v srpnovém Světě ženy, který je právě v prodeji!

@svetzeny