Petra Kvitová: Řeším všechno srdcem, jiná už nebudu

V 16 letech jste začala hrát mezi světovou elitou. Byl to velký šok pro holku z osmitisícového Fulneku?
Pro mě byl asi větší šok, že jsem v těch šestnácti přešla do klubu v Prostějově, kde trénovaly hvězdy jako Tomáš Berdych nebo Jirka Novák. Všichni byli úplně jinde, než když jsme hráli doma ve Fulneku jenom s tátou. Bylo to ale taky povzbuzení pro moje sebevědomí. Uvědomila jsem si, že když mě tam vzali, potenciál k tenisu asi mám. Od té doby jsem jezdila na turnaje. První jsem z kvalifikace hned vyhrála, najednou jsem se ocitla výš na žebříčku WTA, takže jsem si už nepřipadala tak ztracená. Navíc se mnou vždycky jel někdo, kdo mně ukázal směr. Celý život mám štěstí na lidi a za to jsem strašně ráda.

Odejít takhle mladá z domova musela být škola života.
Docela jo. Ze začátku jsem byla tři dny v Prostějově, zbytek ve Fulneku, abych dodělala gymnázium, takže to bylo docela náročné. Chtěla jsem studium dokonce přerušit, ale naši a pan ředitel mě donutili, abycho ho dokončila v termínu. Teď jsem jim za to vděčná, protože pochybuju, že bych se k tomu dokopala.

Vaši rodiče o vás říkali, že už jako malá jste byla bojovnice. Jak se to projevovalo?
To jsem asi bojovala hlavně s nimi... Jsem svým způsobem tvrdohlavá, to jsem možná zdědila po nich. Když jsem trénovala s taťkou, dokázala jsem se mu postavit. Mamce moc ne. Ta když zvýšila hlas, šla jsem hned něco dělat. A s bráchy jsem vždycky ráda bojovala, snažila se prosadit, ale jak jsou o hodně starší, uťali mě raz dva. Naučilo mě to nevzdávat se.

Na kurtu mi hráči přijdou vždycky takoví opuštění – jak tam sedí bez trenéra a musejí si poradit sami. Není těžké motivovat sama sebe?
To mě právě baví, že za výsledek můžu jen já, ať už zápas dopadne jakkoli. Ráda beru zodpovědnost na sebe.

Nepřemýšlela jsem, že se s těmito zkušenostmi třeba jednou dáte na psychologii nebo se stanete mentálním koučem?
Psychologie mě napadla, ale to bylo někdy v sedmnácti, ještě na gymnáziu. Pak jsem zjistila, co to všechno obnáší, a řekla si, že bych to neunesla. Já všechno řeším srdcem a věci si až moc beru, asi bych z problémů ostatních ani nespala...

Řekla bych, že máte nomádský způsob života – kočujete od turnaje k turnaji a přitom je to trošku nesvobodné…
Mně přijde, že jsme takový cirkus. Že lidi si nás zaplatí a my tam jedeme a ukazujeme jim show. Týden co týden se přesouváme z místa na místo. Celý měsíc jste zabalená v jedné tašce, v jedněch věcech, protože nám na turnajích i perou. Máme to nalajnované – víme, které turnaje musíme odehrát, které ne, kdy nám končí sezona. Je to zvláštní a možná lehce nesvobodné.

Na druhou stranu si někdo možná řekne, jak pestrý život máte. Cestujete po světě, bavíte se tenisem, ještě vám za to platí. Leckdo vám to může závidět. Je tedy co?
Lidi vidí jen to, jak jsme na kurtu, ale nikdo nevidí tu dřinu, co je za tím. Ale to je v každé práci. Nevím, komu by se líbilo celé měsíce bydlet po hotelích, nevidět rodinu, nebýt vůbec doma a k tomu zvládat náročné trénování, neskutečné psychické vypětí při zápasech a věčné odříkání…

Vrcholový sport je vůbec náročný a nekompromisní. Připradá mi, že ubíjí ženskou energii. Co můžete dělat pro to, abyste na kurtu byly ženami, ne jen stoji na výkon?
Je pravda, že některé holky jsou skoro stroje. Já možná mám určitou nevýhodu v tom, že nikdy stroj nebudu. Hraju tak, jak to cítím a jak to přijde, i když to není zrovna dobře.

Kdy je žena krásná?
Každá je nějakým způsobem hezká. Krása pramení vždycky zevnitř. Když je žena se sebou spokojená, je to vidět i navenek.

A co vy děláte pro to, abyste se cítila spokojená?
Nejlepší je, když vyhrávám. Jinak mi stačí úplně málo. Jsem ráda za každý den – když vysvitne sluníčko, když se koukám na hezké věci. Jsem vděčná za obyčejné maličkosti. Jsem šťastná, když se vidím se svojí rodinou, když někomu udělám radost. Baví mě i jen tak si sednout s čajem, zapálit si svíčku a koukat se na televizi nebo si číst. To mi dobíjí energii.

...CELÝ ROZHOVOR NAJDETE V ÚNOROVÉM SVĚTĚ ŽENY.

@svetzeny