Nora Fridrichová: Nejvíc se mi povedly děti!

Bylo vaším snem pracovat v televizi? 
Vždycky jsem chtěla být novinářkou. Představovala jsem si tu profesi romanticky, sama sebe jako ženu, která odhaluje nepravosti. Televize mi do cesty přišla náhodou, když jsem pracovala v rádiu v Pardubicích a dostala nabídku do regionální TV. Do práce se vždycky těším, protože je každý den jiná. Jako novinářka se sice nejvíc věnuji politice, ale kromě ní i osudům lidí ve složité situaci. Uprozorněním na ně pak příběh nabere lepší směr, což je pocit k nezaplacení. Kritika mocných je důležitá a namístě, ale sdílení příběhů slabých stejně tak. To je pro mě cenné. 

Vybíráte si líčení a oblečení na obrazovku sama, nebo spoléháte na kostymérky? 
Kostymérky mě mají v oku. Vědí, že mám ráda krajku, ale třeba z volánů umírám. Také s motivy kytek a romantikou na mně šetří. Není snadné trefit to. Spousta nádherných šatů vyjde v televizi neforemně a nehezky. Přijít do kostymérny je pro mě vždy svátek. Bloudím mezi štendry obsypanými šaty, co bych za to dala mít je doma! Do líčení maskérkám nemluvím. Jen po hodině opouštím maskérnu s nadšením, co ze mě stvořily. Často jim říkám, že bych je chtěla mít doma, samozřejmě včetně kadeřnice. 

Nosíte si práci domů? Asi se tomu nedá vyhnout, že? 
Dcerám vyprávím o věcech, které dělám. Věnuji se záležitostem sociálně citlivějším a při vyprávění se jim snažím přinést obecnější poučení. Starší dcera mi dokonce říkala, že by jednou ve své budoucí profesi chtěla pomáhat lidem. Dojalo mě to. 

S partnerem si navzájem komentujete svoji práci? 
Moc ne. Přiznávám, že Robert moji práci sleduje o trochu víc než já jeho, protože sportu moc nerozumím, zatímco on politiku sleduje dost. Ovšem navzájem se pracovně podporujeme a držíme, aby se nám práce dařila. Držíme pohromadě jako rodina i jako lidi, kteří respektují práci druhého. 

Stíháte si jako dva vytížení novináři užívat i „normální“ život, třeba včetně dovolené? 
Snažíme se. Jediná věc, o kterou jsem narozením dcer přišla, byl volný čas s přáteli, což se postupně vrací zpátky do starých kolejí až teď a v menší míře. Za život mám ale odvečírkováno, necítím absťák z toho, že nemůžu do baru. 

Vrátila jste se do práce poměrně brzy po narození dcery. Natolik vám obrazovka chyběla? 
To ne, ale spočítala jsem si, že to v pohodě dokážu. Domluvila jsem se s šéfem, takže jsem pracovala v noci z domova. Práce v televizi je velmi rychlá a ženy se vracejí brzy, pokud rodinný režim dovolí. Mě muž v rozhodnutí podporoval od začátku. Nikdy jsme si nebrali chůvy a neměla jsem za to, že jsem špatnou matkou, když se vracím do práce po půl roce. Na druhou stranu uznávám, že mi zaměstnavatel vyšel vstříc. Ne každá maminka má tu možnost.

Sdílíte život i na sociálních sítích. Kde je pro vás hranice, co ještě zveřejnit? 
Život dětí sdílím minimálně. Někdy fotku dcer přidám, protože je z momentu, který pro mě hodně znamená. V tu chvíli ji tam dávám spíše pro přátele než na odiv veřejnosti. Většinou jsem zdrženlivá. Facebook pro mě funguje jako deník, kde komentuji politiku a posmívám se jí. Nechci ale dcery používat jako součást svého veřejného obrazu.

Celý rozhovor si přečtěte v zářijovém Světě ženy, který je právě v prodeji!

@svetzeny