Jana Plodková: Chci si to tu užívat s radostí

Pocházíte s Jičína, města pohádky. Dal by se i váš život nazvat pohádkovým? 
Mám se moc hezky a určitě si nemám na co stěžovat. Ani v soukromém, ani v pracovním životě. Ale k pohádce bych to nepřirovnávala, sice dobro vítězí nad zlem, což má blahodárný účinek, ale přece jenom pohádka je pohádka a realita je realita. Stačí se podívat na dění kolem sebe. Teď nemyslím jen politiku, ale třeba i to, co se děje s planetou, kácejí se deštné pralesy, vymýrají zvířata… ale naděje, že vše dobře dopadne, umírá poslední. 

Jenže spoustu takových věcí člověk snad ani nemá šanci ovlivnit…
To je pravda, ale čím dál víc si uvědomuju, že se nemůžu starat jen o to svoje, svoji rodinu a nejbližší. Že nemůžu žít jen ve své ulitě. Nejsem na světě sama, jsem jeho plnohodnotnou součástí. A v poslední době mám velkou potřebu vnímat, co se děje například v naší ulici, ve městě, ve světě. Nevím, zřejmě se ve mně probudila občanská povinnost. A tak když můžu pomoct, přikládám ruku k dílu, a když to nejde, alespoň se snažím šířit potřebné informace. 

Kde a komu právě teď pomáháte? 
Je toho hodně… ale například jsem patronkou charitativní organizace EDA, která pečuje o děti se zrakovým postižením. Pomáhám také spolku ALSA, který se stará o pacienty s amyotrofickou laterální sklerózou. O tomhle nevyléčitelném, smrtelném onemocnění se toho mezi ledmi moc neví. Snad jedině to, že jím trpěl astrofyzik Stephen Hawking. 

Kdy vás vůbec poprvé napadlo, že budete herečkou? 
To, že jsem se dostala k herectví, je vlastně zásluha mamky. V mém dětství si totiž uplně nevěděla rady, co si se mnou počít ve volném čase. Shodou okolností se v té době otevřel v Jičíně K klub, kde se stal ředitelem herec a režisér Martin Zajíček, který zároveň vedl dramatický kroužek. Mamka mě tam dovedla, já zůstala, začala hrát a bavilo mě to. A pak to byl naopak Martin, který nadnesl, jestli bych nechtěla zkusit přijímačky na pražskou konzervatoř. Řekla jsem si proč ne, začala se připravovat s Josefem Lédlem, dalším blízkým přítelem K klubu, a dostala jsem se do druhého kola - ze sto třiceti děti mezi dvacet devět. Došlo mi, že to se mnou asi nebude tak marný. Ale tím, že jsem narozená v srpnu a do první třídy jsem šla těsně po svých šestých narozeninách, dělalal jsem přijímačky ve třinácti, a to se jim na konzervatoři nepozdávalo. Tak mi řekli, ať to zkusím o rok později. Ale to už se zase nchtělo mně. Takže jsem šla v Jičíně na gympl a čtyři roky se věnovala přípravě na to, abych se dostala na JAMU. A vyšlo to.

Stojíte radši před kamerou, nebo je pro vás důležitější divadlo?
Jsem ráda, že to mám tak půl na půl. Mít jen film a třeba půl roku čekat na to, až mi někdo zavolá kvůli natáčení, by bylo frustrující. Takže raději řeším, kde najít volný čas.

Tvrdíte o sobě, že jste introvert. Není to v rozporu s herectvím?
Právě že není. Herectví je dobrý způsob, jak vyjít ze své ulity. Ale tím, že k určitému obnažování se a přetváření sebe sama v nějakou postavu dochází často, ať už na divadle nebo před kamerou, jsem potom ráda někde v klidu sama za sebe.

Je něco, co by do vás lidi neřekli?
Nedokážu úplně říct, jak mě vnímají cizí lidé. Dřív se ke mně často donášelo, že na ně působím nepřístupně. To mohla být pravda, protože jsem si kolem sebe vytvářela jakousi ochrannou bublinu. Ono je to někdy těžké, protože lidé vás často hodnotí i podle toho, jakou roli zrovna hrajete. Ale tím, že mám v poslední době štěstí na komediální role, začínají se na mě dívat jinak nebo mám ten dojem. Usmívají se. Je to zajímavé sledovat. Ovšem nelze zařídit, aby mě každý měl rád. A s tím možná souvisí jistý druh asertivity, který nemusí být všem úplně příjemný, a třeba i proto někdy můžu působit na lidi chladně. Nemám problém říct, co si myslím, ohradit se, když se děje nějaká nespravedlnost. 

Chcete si přečíst celý rozhovor? Pak si nenechte ujít červnový Svět ženy, který je právě v prodeji!