Proč nám chybí sebeláska? Nemáme se rádi, protože nežijeme podle vlastních pravidel, vysvětluje psycholožka

Mít se rád není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Nežijeme ve světě, který by nás vedl k laskavosti k sobě samým. Spíš jsme vychováváni k tomu být výkonní, ohleduplní, přizpůsobiví a přijatelní pro ostatní. Jenže každá snaha zalíbit se světu nás vzdaluje od sebe. A čím víc se vzdalujeme, tím méně cítíme, že si zasloužíme dobré věci, že jsme dostateční a že se samotní sebou můžeme cítit bezpečně. Ostatně, kladeny jsou na nás stále vyšší nároky. 

Proč nám chybí sebeláska

Mnoho lidí má pocit, že jim něco chybí, ale často nedokážou přesně pojmenovat co. Vnímají jen trvalé napětí, vnitřní kritiku, pocit, že nejsou dost. A tak začnou hledat řešení venku. Snaží se změnit tělo, práci, partnera nebo přátele. Jenže pokud je problém v tom, že nežijí podle sebe, žádná vnější změna nepomůže. Základní kámen sebelásky totiž stojí uvnitř. Je to život založený na vlastních pravidlech.

„Nemáme se rádi, protože žijeme životy, které nejsou naše. Děláme rozhodnutí, která vznikají z očekávání druhých. Volíme cesty, které vypadají správně, ale necítíme je jako své. Přehlížíme malé signály, které nám tělo a mysl posílají. Až jednou zjistíme, že jsme unavení, podráždění a odpojení od sebe. Sebeláska se v takovém prostředí nemá šanci rozvíjet. Potřebuje upřímnost a odvahu zpomalit a přiznat si, co chceme my sami, ne co by chtěli ostatní,“ uvedla psycholožka a odbornice na sebelásku, Jessica LaGoy.

Přizpůsobit se očekávání druhých

Jedním z nejčastějších důvodů, proč si sami sebe nevážíme, je dlouhodobé přizpůsobování. Když roky ustupujeme, chceme se zalíbit a potlačujeme vlastní touhy, zůstane v nás pocit, že naše potřeby nejsou důležité. Začneme to brát jako fakt. A tak se odsouváme na poslední místo. Paradoxem je, že si pak začneme vyčítat, že se necítíme dobře, místo abychom viděli kořen problému. Tím je život, který jsme si nechali postavit podle druhých.

Sebeláska začíná u malých kroků, které vedou zpět k sobě. U vědomého rozhodnutí říct ne tam, kde jsme dřív říkali automatické ano. U toho, že si dovolíme mít vlastní názor, i když není populární. U vědomí, že naše potřeby nejsou přítěží. Když se člověk učí být sám sobě oporou, postupně se vytrácí vnitřní kritika. Vyměňuje se za vnitřní jistotu, že má právo být takový, jaký je.

Žít podle vlastních pravidel neznamená ignorovat svět nebo potřeby lidí kolem nás. Znamená to dělat rozhodnutí, která jsou v souladu s naším nitrem. Znamená to vytvářet si hranice, chránit vlastní energii a nebát se přiznat si, co je pro nás správné. A když tohle začneme praktikovat, sebeláska se stává přirozeným důsledkem. Už nejde o techniky ani o povrchní rituály. Je to stav, který vyplývá z pravdivosti k sobě samým.

Možná proto nám sebeláska chybí. Ne protože jsme slabí, líní nebo nejistí. Ale protože jsme se příliš dlouho snažili přežít v životě, který nebyl náš. Stačí začít vracet sami sebe na své místo. A pak se pomalu začnou dít věci, které jsme považovali za nedosažitelné. Ticho v hlavě. Klid v těle. Respekt k vlastnímu příběhu. A pocit, že jsme konečně doma.

„Sebeláska je stav sebeúcty, který pramení z činů, jež podporují náš fyzický, psychický a duchovní růst. Sebeláska znamená mít velkou úctu k vlastnímu blahu a štěstí. Sebeláska znamená starat se o své vlastní potřeby a neobětovat své blaho ve prospěch druhých. Sebeláska znamená nespokojit se s málem, než si zasloužíte,“ uvedla studie, publikovaná na Brain&Behaviour.

Psychologie výběru stromku: Podle čeho se rozhodujete a co to o vás říká, vysvětluje psycholožka