Vzpomínka na jetelovou louku

Babička vyrůstala na Plzeňsku a v roce 1945 jí bylo devatenáct. Ačkoli ji tenkrát tatínek zamkl doma, utekla oknem. Prý by ji neudrželi ani párem volů, když se slavil konec války a na tancích s bílou hvězdou se smáli unavení, ale šťastní vojáci. Jmenoval se Steve a právě on ji překřtil z Marie na Máju. Vždyť byl máj! Jeho jiskřivému úsměvu a ebenovému tělu nedokázala odolat. I když prý věděla, že to je jen románek, který vznikl z pocitu svobody, z voňavých květnových nocí a z horké touhy dvou mladých lidí. Nedělali si naděje, že by vztah mohl pokračovat. „Na co bych ti dával adresu, vždyť bys mi stejně nenapsala. Brzy se tady vdáš a já se zase ožením doma,“ říkal asi Máje Steve při loučení. Totiž já myslím, že jí nejspíš něco takového pověděl, babička anglicky neumí dodnes. Ale tenkrát mu asi instinktivně rozuměla a cítila to stejně. Kytičku z růžového jetele, kterého byla plná louka, na níž se milovali, usušila a přivázala k ní srdíčko s nápisem I love Steve Howard. Myslela, že to bude jediná sladká památka. Ale brzy zjistila, že se mýlí – byla těhotná!

LÁSKA SE BRZY PŘIDALA

Přestože si o osmnáct let staršího Vojtěcha vzala spíše z rozumu, zrodilo se z toho krásné manželství, do něhož se brzy přidala i láska. Teta Majka se tak narodila šťastným rodičům, a nebýt toho, že měla pleť barvy bílé kávy a temně hnědé kudrnaté vlasy, nemusela se nikdy dozvědět, že ji nevychovává její biologický otec. Pak se narodil strejda a do třetice moje mamka.

Babička se nikdy nepokoušela tetina otce vypátrat, ale když se Majka rozhodla v roce 1972 emigrovat, požádala ji, zda by se po něm „v té Americe“ nepoptala. „Mami, vždyť netušíš, kde žije! Víš, kolik je Stevů Howardů?“ smála se prý teta. „Navíc bych ho ani nepoznala, nikdy jsem ho neviděla…“ dodala už vážněji, protože si uvědomovala, že se s matkou možná vidí naposledy. V tom se naštěstí spletla – hned v roce 1989 přijela, díky čemuž jsem ji poznala i já – tenkrát čtyřletá. Byla moc krásná, milá a přivezla mi mou první panenku Barbie. O pár let později teta bohužel podlehla rakovině. O svém biologickém otci nikdy nic nezjišťovala, za tátu považovala mého dědu, měla ho moc ráda. A on ji. Také ji dlouho nepřežil – její předčasná smrt přispěla k tomu, že ho skolil infarkt.

CO KDYBY BYL MEZI NIMI?

Pro babičku to tehdy bylo nesmírně bolestné. Strejda s mámou, ačkoli byli sami zasaženi smrtí tatínka a sestry, se ji snažili všemožně rozptýlit. Napadlo je vzít ji do Plzně na oslavu padesátého výročí konce druhé světové války. „Pojedu moc ráda,“ řekla a po dlouhé době se usmála. „Hlavně proto, že se podívám do rodného kraje…“

Mně však prozradila ještě něco. Jsem její jediné vnouče a ještě k tomu holka, takže si ze mě udělala důvěrnici. „Kristýnko, ty přece víš, jak to bylo s tetou Majkou a jejím pravým otcem, že?“ začala opatrně. Když jsem kývla, pokračovala: „V novinách jsem četla, že do té Plzně přijedou i veteráni z Ameriky. Co kdyby tak byl mezi nimi? Ale nikomu neříkej, že se tam po něm chci poohlédnout, jo?“ Bylo mi deset a tajemství s milostnou příchutí mě přitahovalo. „Jasně, babi! Já ti pomůžu, umím už docela dobře anglicky…“ Z jejího pohledu jsem vyrozuměla, že s mou „tlumočnickou“ pomocí počítala předem a obě jsme se začaly těšit.

Bohužel, Steve v Plzni nebyl a nepodařilo se nám ani najít někoho, kdo by ho znal. Ale babičce se přesto oslava líbila a rovnou si vymínila, že napřesrok chce jet zase. „Třeba tam příště bude,“ svěřila mi se šibalským úsměvem. Nebyl. Babi Mája se však rozhodla to nevzdat a vypravila se na plzeňské oslavy do třetice – a to jí přineslo štěstí! Steve Howard sice nedorazil ani tentokrát, ale podařilo se nám vyčenichat pána, který ho znal! Dokonce žil ve stejném městě, v Seattlu, jen pár ulic od něj. Vysvětlil, že Steve nepřijede nikdy, lékaři mu nedoporučují dlouhý let, ale dal nám jeho adresu!

DOPIS DÁVNÉMU MILENCI

A tak mi babička padesát tři let od událostí na „jetelové louce“ diktovala dopis pro svého milence. „Jak ho mám oslovit?“ radila se se mnou. Já jsem doporučovala „honey“, ale to jí připadalo příliš osobní, takže jsme nakonec dali: „My dear friend.“ Když jsem po třech týdnech překládala jeho odpověď, nad některými pasážemi jsem se červenala. Bylo mi třináct, mávala se mnou puberta a jeho vášnivá slova na mě mocně působila. Když jsem babičce četla, že by se moc rád vrátil na „meadow with clover“ čili na louku s jetelem, rozzářily se jí oči. „Čti pomaleji, Kristýnko,“ zadržela mě. „Chci si užít každé slovíčko.“ Nad pasáží, v níž Steve vyjadřoval bolest nad tím, že jejich dcera, kterou nikdy nepoznal, zemřela tak mladá, a prosil o její fotografii, se babička rozplakala. Doufala jsem, že ji rozveselí to, co psal v závěru dopisu. Srdečně zval babičku na návštěvu k sobě. Když jsem to přečetla, otřela si slzy a usmála se. „Pojedeš, babi, viď?“ – „Holčičko,“ pohladila mě po tváři. „Co je pryč, je pryč. Je krásné si zavzpomínat, ale tím to končí. Přetržená nit se nemá navazovat…“ – „Jak mu to mám napsat?“ zeptala jsem se trochu zklamaně. „Tak, jak jsem to řekla,“ odpověděla babička. „A připiš tam, že pokud by se chtěl do Prahy podívat jeho syn nebo vnuk, o kterých psal, tak je rádi uvidíme!“

Asi o půl roku později jsme si na letišti tiskli ruce se Stevem juniorem, jeho sympatickou manželkou a jejich synem Tomem. Bylo mu šestnáct a tvářil se šíleně znuděně. Pohrdavým pohledem přejel moji pubertální postavičku a otráveně se mě zeptal, jestli v téhle „stupid“ zemi mluví všichni tak špatně anglicky jako já a jestli se tu prodává coca-cola. Pomyslela jsem si, že toho „stupid“ frajírka už nechci víckrát vidět.
Ale o šest let později přiletěl do Prahy znovu a babička mě přinutila se s ním zase sejít. To mi bylo devatenáct – stejně jako babičce, když se s Tomovým dědou milovali na „jetelové louce“. „No dobrá, babi, ale jen kvůli tobě!“ V téhle fázi života si Tom hrál na drsňáka a vystupoval zejména jako úžasný nadhazovač baseballového týmu, ale ze mě byl úplně paf. Zřejmě čekal, že budu pořád to vyzáblé stvoření, a najednou před ním stojí celkem atraktivní dívka. Takže po mně ihned vyjel. Jenže já nemám ráda kluky, kteří si myslí, že můžou mít, cokoli chtějí, a to rychle. Proto jsem řekla ne, a to dost důrazně, což ho pekelně naštvalo. Prý jsem namyšlená husa nebo tak nějak to povídal. „Jestli ještě jednou přijede, babi, tak mě z toho vynech! Co ti píše Steve a co ty chceš odpovědět, ti ráda přeložím, už to dělám léta, ale toho jejich Tomíčka mi nevnucuj!“

AŤ NA TEBE STEVE DÁVÁ POZOR!

Od té doby o Tomovi nepadlo ani slovo. Až vloni. V dopise Stevovi, který mi babička dala přeložit, mimo jiné psala: „Letos slavím pětaosmdesáté narozeniny. Moc ráda bych tě měla na oslavě, ale vím, že to nejde. Mohu pozvat jako náhradníka tvého milého vnuka Toma?“

Vybuchla jsem jako kamna. „Ty ses snad zbláznila, babi, ne?“ – „No no, jak to se mnou mluvíš? Myslíš, že když je ti šestadvacet, že ti nemůžu dát pohlavek? Chceš určovat, koho si smím pozvat na narozeniny? Jestli ti ten mladý muž tolik vadí, tak si ho nevšímej…“ Jenže jak jsem si ho neměla všímat, když dospěl v tak skvělého chlapa? „Sorry, choval jsem se jako hlupák,“ omluvil se. „Já už si ani nevzpomínám,“ odvětila jsem a sklopila oči, aby nepoznal, jak hrozně se mi teď líbí.

Prožili jsme spolu v Praze fantastický týden, vyjeli jsme si i do přírody, byť jetel zrovna nekvetl, a já pak přijala pozvání k němu. Potom zase přiletěl on a… Letos na jaře jsme měli svatbu a teď se definitivně stěhuju do Seattlu. Miminko zatím nečekáme, ale doufám, že se nám časem narodí tak krásná dcera, jako byla teta Majka. „Ať mi tam v té Americe na tebe Steve dává pozor,“ řekla mi babička.                                         

Příběh zaslala: Kristýna Howard-Týcová (27 let)

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny