Příběh čtenářky: Žiju inkognito se svým bratrem

Potkali jsme se na jedné taneční zábavě kousek od mého bydliště. Pamatuji si, že tam hrály nějaké bigbeatové kapely, a jelikož byla sobota a vydařilo se počasí, přišlo i nečekaně hodně lidí. Letní amfiteátr praskal ve švech. Jak známo, na tyhle akce nechodí jen fanoušci muziky a milenecké páry, ale i nezadaní kluci a holky, aby se zde s někým seznámili. A právě to byl i můj případ. Nikoho jsem zrovna neměla, a tak jsem se snadno dala přesvědčit svou nejlepší kamarádkou Lídou, která měla stejné úmysly.

„Kočko, nepůjdeš si se mnou zatrsat?“ oslovil mě tam zhruba po hodině jeden kluk. Sice mě jeho familiérní způsob trochu zaskočil a chtěla jsem ho poslat do háje, ale pak jsem si dala říct. Na první pohled totiž vypadal docela sympaticky a ani nebyl opilý, což by mi vadilo. A hlavně si Lída bleskově někoho nabrnkla a nevěnovala mi pozornost.

JISKRY PŘESKOČILY

„Ty jsi zdejší? Že tě neznám,“ lovila jsem z něho první informace, což v tom rámusu, který z pódia vyluzovala kapela, nebylo vůbec jednoduché. Museli jsme si zblízka křičet do uší, což nás možná o to víc sblížilo. „Ne, přespolní. Bydlím dvacet kilometrů daleko. Ani nevím, jak se odtud dostanu domů. Nejspíš až ráno autobusem,“ polekal mě. Ihned mě napadlo, že se bude chtít cpát ke mně a že je to nějaká jeho už mnohokrát vyzkoušená finta.

Zařekla jsem se, že mu za žádnou cenu neposloužím jako matračka na jednu noc, že mě nesvede. Ale on naštěstí nebyl jako jiní kluci, neodbytný a vlezlý. Zřejmě ani neměl v úmyslu si připsat další zářez na pažbě. Prostě na mě netlačil. Když jsem se s ním před půlnocí loučila, poděkoval mi za společnost a mile se zeptal, jestli se ještě někdy uvidíme. Souhlasila jsem, protože u mne zabodoval. S Honzou jsme se setkali hned druhý den na „neutrální půdě“ v sousedním městečku. Přinesl mi růži a pozval mě do restaurace. Ten večer jsem se do něho bezhlavě zamilovala. Jiskry přeskočily vzájemně.

JSME Z KOJEŇÁKU

Začali jsme spolu chodit a zanedlouho i žít. Přestěhovala jsem se k Honzovi, jelikož u nich v baráku bylo víc místa. Měli jsme v podkroví k dispozici pokoj a samostatnou koupelnu se záchodem. Naši z toho nebyli moc nadšení, že tak brzy opouštím rodné hnízdo, ale už v osmnácti mi slíbili, že se mi nebudou plést do života a nechají mi volnost. Mám s nimi spíš kamarádský než rodičovský vztah. Nejsem totiž jejich. Když mi bylo půl roku, vzali si mě z kojeneckého ústavu do pěstounské péče. Takto už přede mnou vychovali dvě děcka a po mně se ujali ještě jednoho sirotka. Jsem jim za to moc vděčná, že se o mě postarali a dali nám všem šanci na lepší život.

„Táta s mámou taky nejsou moji,“ zaskočil mě Honza, když jsem mu jednoho dne vyprávěla o svých životních peripetiích. Oba jsme si dali trochu načas, než jsme se navzájem sami sobě svěřili. „Osvojili si mě ve dvou letech. Nikdy jim to nezapomenu a chci se o ně postarat, až budou v důchodu,“ řekl dojatým hlasem, který se mu chvěl. Bylo to pro nás citlivé téma, a tak jsme se neubránili slzám. Vzápětí mě ale ještě víc šokoval další informací: „Jenže já na rozdíl od tebe svou biologickou matku znám. Našla si mě před pár lety. Občas se mi připomíná a navštěvuje mě. Většinou proto, abych jí dal na chlast a na cigára. Neumím říct ne, i když ji nevidím rád.“

Nejraději bych to vypustila z hlavy, i když se na takové věci nedá zapomenout. Honza mě chránil před setkáním s tou ženou a dlouho jsem neměla tu „čest“ poznat ji osobně. Stačily mi pouze kusé informace, abych si o ní udělala úsudek. Šlo o silnou alkoholičku a feťačku, která neváhala prodávat své tělo, jen aby se dostala k drogám. Krom toho byla párkrát trestaná za drobné krádeže, většinou v obchodních domech.

Poprvé jsem ji spatřila v jedné nádražní putyce, když jsme jeli vlakem na výlet a chtěli si u výčepu koupit točenou limonádu do kelímku. Honza z toho byl celý nesvůj, ale naštěstí nás nezaregistrovala, protože podřimovala na židli s hlavou zvrácenou dozadu. Nebyl to hezký pohled a já o to víc zadoufala, že už ji nikdy nepotkám…

SVATEBNÍ ŠOK

Život šel dál a naše láska vykvetla do takové krásy, že když mě Honza požádal o ruku, neváhala jsem ani vteřinu. Mezitím se spřátelili i naši adoptivní rodiče. Dva měsíce před svatbou jsem se vrátila od gynekologa se zprávou, která mého budoucího ženicha nadchla. Byla jsem v jiném stavu. Ne, nešlo o překvapující zjištění. My už se předtím rozhodli, že chceme miminko.

„Kolik lidí pozveme na svatbu? Uděláme to jen pro naše nejbližší, nebo dáme vědět všem, co nás znají?“ sondovala jsem u Honzy jeho představy o chystané veselce. Jelikož oba pocházíme z vesnice, dala se spíš čekat ta druhá varianta. „Tak něco mezi. Hlavně aby se to moc nerozkřiklo, nemusejí to vědět všichni,“ obával se přítomnosti své biologické mámy, která by se určitě sama pozvala.

Naštěstí se to asi nedozvěděla. Svatba se povedla. Byla nádherná, stejně jako hostina pro pozvané, na níž se sešlo kolem čtyřiceti lidí. O šest měsíců později se nám narodil Jiříček a byla jsem snad tou nejšťastnější mámou pod sluncem. Honzovi rodiče pro nás zrekonstruovali další místnost v podkroví. Můj život byl zalitý sluncem. Nikdy předtím ani potom jsem nebyla šťastnější. Měla jsem skvělého muže, krásné dítě, fantastické adoptivní rodiče, obětavou tchyni a milého tchána. Brzy však přišla pohroma, absolutní šok!

„Děti moje, tak vy jste se vzali? A že jste ani nepozvali svou vlastní mámu na svatbu?“ oslovila nás Honzova biologická matka, když jsme se náhodně potkali v městečku. Byli jsme tam nakupovat a měli jsme s sebou i Jiříčka v kočárku. Zůstala jsem stát opařená, nevědouc co si mám myslet. Ta žena se na mě usmívala, jako kdyby mě bůhvíjak dlouho znala, načež mi jen tak mezi řečí oznámila, že jsem její dcera!

„Prosím tě, neříkej kraviny a jdi pryč!“ snažil se ji Honza odehnat. Ještě chvíli tam však postávala, přičemž mi sdělila datum i hodinu, kdy jsem se narodila. A bohužel to nebylo všechno. „To se podívejme. Takže bratříček a sestřička mají spolu děcko. Hm, to se povedlo,“ smála se. Honza se na ni rozkřičel, chvíli se i pošťuchovali, až zasáhla městská policie a roztrhla je od sebe. Nám domluvili a ji si odvezli na stanici, neboť už pro ně byla notoricky známým průšvihářem.

LÁSCE SE NEDÁ PORUČIT

Strašně jsme se pak doma pohádali. A to nejen s Honzou, ale i s tchyní a den nato i s mými rodiči. Několik nocí jsem nemohla vyděšením usnout a začala jsem brát prášky na nervy. Nevěděla jsem, co s námi bude, jak se to vyvine. A bylo ještě hůř! Přišla totiž obsílka od policie. Ta zlá žena na nás – asi ze msty – podala trestní oznámení. Černé na bílém tam stálo, že jsme se podle paragrafu 245 dopustili trestného činu soulože mezi příbuznými! Ihned jsme nechali Jiříčka vyšetřit v nemocnici, jestli nemá nějakou vrozenou vadu. Naštěstí je v pořádku. Nám doporučili, abychom se rozešli, že prý spolu nemůžeme být. Šlo to i bez příkazu, protože ta situace nás opravdu na nějaký čas rozdělila. Později se potvrdilo, že jsme neměli tušení, že my dva jsme sourozenci. Máme společnou biologickou mámu, která nás po porodu odložila, ale každý jiného otce. Trvalo to rok, než jsme se opět dali s Honzou dohromady. Láska je prostě mocná čarodějka a nedá se jí jen tak poručit. Raději jsme se však odstěhovali hodně daleko a snažíme se žít inkognito.

Příběh zaslala Hana O.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny