Příběh čtenářky: Šťastné a veselé, Amigo!

Koukala se na mě, jako by všemu rozuměla. „Amigo, ten život je jeden z nejtěžších,“ oznámila jsem jí. Nebo spíš jemu, protože jsem si myslela, že to je kocour – výraz zelených kočičích očí mi připomínal pohled mého bývalého přítele. Ještě chvilku jsem něco přiopilým, leč vlídným tónem vykládala a zvíře se protáhlo a otřelo se mi o nohy. Mazlení jsem mu ale moc oplácet nemohla, protože mám bohužel od dětství na kočky alergii. „To je osud, Amigo, my dva se sblížit nemůžeme, víš?“ prohlásila jsem a šla domů spát.

Druhý den jsem ji potkala znovu, a to už jsem si všimla, že to není kocour, ale ONA – kočka. Vztyčila ocas a namířila si to rovnou ke mně – už mě považovala za starou známou. Pohladila jsem ji a nabídla jí kus šunky, kterou jsem si koupila do práce k svačině. „A teď ahoj, Amino,“ upravila jsem oslovení, „než začnu kýchat, slzet a dusit se.“ Spolkla šunku, vzala si ještě jeden plátek, chápavě zablýskala očima a propustila mě. Nejdřív mě ani nenapadlo, že by Amina byla bezprizorní, avšak už po několika dnech mi bylo jasné, že opuštěná je… Začala jsem jí pravidelně nosit jídlo, ale domů jsem si ji prostě vzít nemohla, což snad i chápala – koneckonců, stejně by byla celý den v bytě sama, takhle se aspoň může toulat a ráno a večer se nechat nakrmit masíčkem z kočičí konzervy.

KDO TO MOHL UDĚLAT?

Když jsem se s ní jednoho ráno nesetkala na obvyklém místě, ještě mě to nezarazilo. Ale večer už mi to bylo divné a docela jsem se o Aminu začala bát. Druhý den jsem si přivstala s tím, že prošmejdím celou ulici, omrknu dvorky, nakouknu do každého koutku. A taky jsem volala: „Amino! Amigo! Ami!“ Ačkoli jsem si až do té doby nepřipouštěla, že k té kočce mám blízký vztah, najednou mi na ní začalo strašně záležet a byla bych dala kdovíco za to, abych ji našla.

No, asi po hodině jsem ji opravdu našla. Polomrtvá ležela za popelnicí, kam se zřejmě z posledních sil doplazila schovat. Objevila jsem ji jen díky tomu, že na moje volání ještě dokázala slabounce kníkat. Byla pomlácená, chlupy slepené zaschlou krví, jak jsem ji vzala do náruče, zakvílela bolestí. Kdybych dostala do ruky toho gaunera, co jí ublížil, vážně bych ho byla stavu taky zmlátit!

„O kočkách se říká, že mají sedm životů, věřme tomu,“ řekl mi veterinář. Pak jsem v čekárně asi dvě hodiny usilovně držela palce. „Jde o mladé silné zvíře, myslím, že se z toho vylíže,“ prohlásil, když mi Aminu ještě v narkóze předal. Nesla jsem si ji domů ve vypůjčené přenosce a zoufale přemýšlela, co s ní. Kam ji dám, proboha? „Jasně, Amigo, to víš, že klidně celou noc prokýchám, na zítřek si vezmu dovolenou, v noci se budu dusit, to nevadí, hlavně se uzdrav!“ šeptala jsem kočce, která mě ještě ani nemohla vnímat, když jsem ji uložila na křeslo do pelíšku z flísové deky. Čas běžel, Amina se probrala, trochu se napila a zase usnula. Venku se zešeřilo a mě z toho najednou přepadl tísnivý smutek. Že jsou lidé tak zlí, že dokážou tolik ublížit někomu bezbrannému a že já, i kdybych chtěla sebevíc, tomu nedokážu zabránit a vlastně ani pomoci… „Co mám dělat?“ ptala jsem se sama sebe. Já přece u sebe kočku trvale mít nemůžu!

NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA

U nás v baráku se s nikým nepřátelím, ve snu by mě nenapadlo prosit tu někoho o pomoc. Nejmíň pak partaj odnaproti. Dvě ženské, matka s dcerou. Obě takové „retro“, jak kdyby žily za Marie Terezie nebo co… Těžko říct, jestli jim je čtyřicet a šedesát, padesát a sedmdesát nebo kolik – vypadají spíš jako sestry, obě staře, věkem se neměnící. Ta dcera prý má nějakou práci na doma, matka je v důchodu. Mohlo by se jim snad žít dobře takhle pospolu, když ani jedna nemají chlapa, ale to ne – tváří se na sebe jako bubáci, jedna s druhou skoro nepromluví. Zkoušela jsem se i trochu vyptávat, ale moc jsem se nedozvěděla. Snad prý že ta stará překazila mladé známost, nebo možná naopak… Každopádně se nesnesou. Takže těm říkat, jestli by nechtěly adoptovat kočku, to těžko. Jenže, zatímco jsem uvažovala co dál, ozval se zvonek. A k mému údivu to byla právě jedna ta ženská od vedle – dcera.

„Dobrý den, prosím, neračte se hněvat, že vyrušuji v tak pozdní dobu,“ řekla strojeně. „Panebože! V pozdní dobu? Vždyť je sotva šest!“ pomyslela jsem si, ale nahlas jsem řekla: „To je v pořádku. Co potřebujete?“ Zřejmě jsem ji tím konverzačním kvapem vyvedla z míry, asi chtěla chvíli chodit kolem horké kaše. Zaváhala, než znovu promluvila: „Slečno, moje prosba je velice opovážlivá! Asi až drzá! Ale já…“ kousla se do rtů a vypadalo to, že se co nejdřív rozpláče. „Pojďte dál,“ usmála jsem se na ni, vzala ji za loket a nasoukala do předsíně.

Po dobré půlhodině, během níž jsem do ní nalila čaj a vnutila jí slzičku whisky, jsem z ní konečně dostala, že by u mě chtěla přespat. Prý s matkou už nevydrží ani minutu, protože jí vyčítá, že by si chtěla na Vánoce koupit stromeček a pozvat si kamarádku. Prý když matka uvidí, že je připravená se od ní odstěhovat, tak jí ten stromeček a tu kámošku snad dovolí… Tedy ona to líčila mnohem obšírněji a zastřeněji, tohle je jen podstata. „Ach jo, jak taky lidi žijí!“ pomyslela jsem si.

VZDUCH SE PROČISTIL

„Jistěže u mě můžete přespat,“ řekla jsem. „Ale jste si jistá, že je to řešení? Vždyť vy už jste s maminkou na sebe zvyklé, máte jen jedna druhou! Nebylo by lépe se rozumně dohodnout a usmířit se?“ Po mých slovech se konečně rozplakala a vzduch se pročistil. „Víte, já mám taky problém,“ svěřila jsem se a odvyprávěla kočičí historku. „Ach ne! Takové krásné zvířátko a někdo mu tak ublížil,“ rozvzlykala se znovu, když jsem jí spící Aminu ukázala. Nebudu popírat, že jsem ze všeho byla tak rozhozená, že jsem se dala do breku taky. Chvilku jsme si spolu poplakaly, pak jsme si padly do náruče a sdělily si, že já jsem Karolína a ona Zdenka, a Amina otevřela oči. „Jako děťátko,“ špitla Zdenka něžně a opatrně ji pohladila. Bála jsem se, aby po ní číča nesekla, všechno ji bolelo a i mým dotekům se bránila. Amigo však začala tichounce, skoro neznatelně příst.

„My… tedy maminka… no, a já, i když já byla ještě mladičká dívka…“ rozpovídala se váhavě Zdenka. „Mívaly jsme taky kočičku. Chudinka, zajelo ji auto krátce potom, co náš ubohý tatínek zemřel. Máti na ni pořád vzpomíná, měla ji tak ráda!“ Už už by se byla zase rozbrečela, ale to jsem nechtěla dopustit. Tím spíš, že mi hlavou bleskla poněkud kacířská myšlenka, zdalipak si matka kromě na „chudáka kočičku“ taky někdy vzpomene na „ubohého tatínka“…

USMÍŘENÍ

„Třeba, jen mě to tak napadlo, Zdenko,“ začala jsem ze široka, protože jsem chtěla, aby měla dojem, že na to vlastně přišla sama. „Jestli třeba by vás tahle kočička Aminka… jestli by vás s paní matkou zase neusmířila a nedala dohromady!“ – Vykulila na mě oči a tváře jí zrůžověly radostí. „Ty bys nám ji darovala, Karolíno?“ vydechla. „Když budou ty Vánoce…“ usmála jsem se.

Tu noc u mě Zdenka přece jenom přespala – i když byla každou chvíli vzhůru, aby se přesvědčila, jak se daří Amině. Ale hned ráno jsem ji doprovodila přes chodbu a v roli jakéhosi „mediátora“ je s matkou usmířila – samozřejmě že nemít v rukávu trumf v podobě Aminy, asi by se to nepodařilo. Ale takhle byly obě vstřícné, a dokonce jako by omládly. Když jsem o týden později odjížděla na svátky k našim, byla už číča skoro úplně fit a přestěhovaná ke svým novým paničkám. Tvářila se spokojeně a mně bylo jasné, že od teď jim bude oběma vládnout ona, takže hádat už se nebudou. A asi i kvůli ní si opatřily ten vánoční stromeček a pozvaly onu Zdenčinu přítelkyni. „Šťastné a veselé, Amigo!“ zašeptala jsem jí, když jsme se loučily. Velké loučení to ostatně nebylo – za pár dní se vrátím a s Aminou přece bydlíme přes chodbu.       

Příběh nám zaslala Karolína K.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny