Příběh čtenářky: Sbalila jsem tátova kamaráda

Vždycky se mi líbili starší chlapi. Když jsem si v šestnácti začala s Mirkem, bylo mu sedmadvacet. A když nás spolu náhodou potkaly spolužačky ze školy, utahovaly si pak ze mě, jestli je legální chodit s vlastním otcem. Možná to bylo tím, že se naši brzy rozvedli, a já si tak nahrazovala tátovu nepřítomnost? Nevím, ale každopádně jsem si dokázala vedle sebe představit i někoho o dost staršího. Nakonec, klaplo to i Ivance Gottové, tak proč ne mně?! No jo, jenže ona se nezamilovala do kamaráda svého táty…

Nevinný mail

Začalo to loni na silvestra. Místo toho, abych jela s partou z vysoké na chatu, ležela jsem doma s teploměrem v podpaží a pečujícím otcem za zády. Když jsem se z rodné Ostravy přestěhovala za prací do Prahy, vídali jsme se s rodinou málo. Já si pronajala malý kamrlík na Smíchově a táta, který po rozvodu zůstal sám, za mnou jezdil, kdykoliv jsem měla chvíli volno. To bylo ale málokdy. Po škole jsem nastoupila do marketingového oddělení jedné velké firmy a jako nováček jsem se musela hodně otáčet. Nebylo výjimkou, že jsem v práci zůstávala i deset hodin. Krušné začátky. Týden před svátky už jsem si myslela, že padnu vyčerpáním. A taky že ano. Přesně třiadvacátého jsem v horečkách skončila na pohotovosti. Angína. Na Vánoce na Moravě jsem mohla rovnou zapomenout, stejně jako na prodloužený víkend na horách.
„Zítra přijedu, ať tam nejsi sama,“ zněl táta v telefonu starostlivě a o den později už u mě zdobil ministromeček. Další dny probíhaly podle celkem stereotypního scénáře. Pohádky, cukroví, polknout prášek… a tak pořád dokola. Ulevilo se mi za týden, ale na lyže to rozhodně ještě nebylo.
„Simi, co kdybychom spolu napsali Honzovi Segerovi do Německa? Už jsem mu dlouho nevolal,“ navrhl v úterý ráno otec. Neměl počítač, a tak mě občas k takovým službám využíval. Podat inzerát, něco vygooglit nebo jako dnes napsat kamarádovi, který se před lety odstěhoval za hranice. Naše rodiny se kdysi stýkaly, ale pak Segerovi přesídlili, párkrát nám ještě přivezli čokolády, ale když se naši rozvedli, v kontaktu zůstali jen chlapi. Paní Segerovou jsem si už ani nepamatovala, Honzu matně.
„A nechceš mu radši napsat sám?“
„Ne, napiš mu ty.  Že ho oba zdravíme a co dělá, jak se má a tak dál. A přilož tam naši fotku, tu ze včerejška.“
„To selfíčko?“ odtušila jsem a už jsem vyklepávala první řádky. Odpověď přišla pozdě večer, když už táta spal.
Ahoj Simonko a Petře, začínal mail. Pokračoval vylíčením Honzových zážitků z poslední doby, vzpomínkou na Ostravu a pozdravem s přáním, ať zůstaneme v kontaktu. V příloze mailu bylo několik fotek Regensburgu, kde žili, jedna fotka dcery Markéty před univerzitou v Norimberku a jedna, na níž byl Honza. Jakmile jsem právě tu otevřela, úžasem jsem strnula. Z monitoru na mě koukal zatraceně pohledný urostlý chlap.
„Tati, kolik že je Honzovi?“ zeptala jsem se druhý den ráno.
„Asi dvaačtyřicet, je o dost mladší než já.“
Ale ženatý, pomyslela jsem si. A navíc v Německu. Nic pro mě.
„Odepsalas mu?“ zeptal se otec.
„Už jdu na to.“
Vyměňování mailů pokračovalo a já si v polovině ledna uvědomila, že táta už je dávno na Moravě a my s Honzou si pořád ještě píšeme. Přes WhatsApp, a dokonce několikrát denně. Divné? Nebezpečné? Obojí! A taky sexy!
V únoru jedu služebně do Prahy, rád bych tě viděl, napsal mi jednou. A jako hodný strýček přivezu určitě nějaké sladkosti, zavtipkoval.
Taky tě ráda uvidím, odepsala jsem a v duchu už přemýšlela, co si vezmu na sebe. Vypadat upraveně přece není žádný hřích!

Večírek ve dvou

Myslela jsem, že se setkáme rovnou někde ve městě, ale Honza nabídl, že pro mě přijede domů. Přesně v 19.30 zastavilo před naším vchodem černé audi. Z okna jsem viděla, jak Honza vystupuje a z kufru vytahuje kytici růží. Klasický balicí trik, ale fungoval. Podlomila se mi kolena. Nádech. Výdech. Pak jsem seběhla pár schodů a otevřela dveře.
Stál tam v tmavě modrých džínách a bílé košili, v jedné ruce držel kytky, v druhé sáček bonbonů. Vyprskla jsem a on se potutelně usmál. Na okamžik jsem se lekla, že je na všechno pozdě. Na předsevzetí, morální zásady, ohled vůči otci…
„Ahoj, Simi, to je pro tebe,“ natáhl naproti mně ruku. Pak jsme se letmo políbili a já ucítila závan jeho parfému.
„Pojedem se někam najíst?“ navrhl a já souhlasila. Shodli jsme se na jedné indické restauraci, protože kari jsme oba milovali, a později po večeři jsme se ještě přesunuli do čajovny a nekonečné minuty si povídali. O životě za hranicemi, o jeho práci kameramana, o mých začátcích po škole, ale taky o knížkách, fotkách, jeho dvacetileté dceři a našich gurmánských zážitcích. Oba jsme v jídle rádi experimentovali.
„A krokodýla už jsi jedla?“
„Ne, jaký je?“
„Voní jako ryba, vypadá jako slepičí maso a chutná tak nějak mezi tím,“ popisoval Honza. „Víš co, příště tě vezmu do Mnichova, je tam fantastické suši,“ prohlásil nadšeně.
Zvedla jsem obočí. Příště?
Večer uběhl jako voda, a když jsme se pozdě v noci před domem loučili, chytil mě najednou za obě ruce. Stáli jsme tam naproti sobě, koukali si do očí, mlčeli a mně byla najednou všechna ‚pozdě‘ ukradená.
„Nádherně líbáš,“ šeptal mi za chvíli do vlasů.

Tajná láska

Po víkendu v Mnichově se stalo přesně to, čeho jsem se bála. Zamilovala jsem se. A on taky. Šli jsme do toho po hlavě.
A to byla ta největší blbost.
Týdny a měsíce ubíhaly a my si byli blíž a blíž. V práci mi šlo všechno jako po másle, doslova jsem se vznášela. Jen ten mobil jsem skoro nedala z ruky. Přes den jsme si psali a večer si telefonovali. Honza šel pokaždé ven se psem, a tak měl na naše hovory naprosté soukromí. Potřeboval se mnou být stále v kontaktu. Někdy tedy až moc. Po jedné odpolední poradě jsem v telefonu našla dvanáct zmeškaných hovorů a pět zpráv na záznamníku.
„Co se stalo, Honzíku?“ psala jsem mu hned. Vzápětí volal. Kde jsem byla, co jsem dělala, že měl o mě strach a tak dále.
„Ale já jsem přece v práci, nemůžu ti nonstop odepisovat,“ vysvětlovala jsem asi marně. Ačkoliv jsme od sebe byli daleko, cítila jsem se trošku jako pod drobnohledem. Honza mi volal několikrát denně. „Jsi na obědě, sluníčko? A co sis dala dobrého?“
Chápala jsem, že každý z nás má potřebu komunikace s tím druhým jinou, ale chtěla jsem čas i pro sebe. A ten se pomalu vytrácel.
Před okolím i před otcem jsem svoji love story tajila. Ačkoliv byl můj táta pokrokový, nevím, jak by se tvářil na to, že já a jeho kamarád… Zjistila jsem to velmi rychle.

Nic není, jak by mělo být

Telefon tehdy zazvonil brzy ráno. Byla jsem ještě rozespalá, a tak jsem po něm v polomrákotách jen zašátrala.
„Ahoj, miláčku,“ pronesla jsem polohlasně. Kdo jiný by mi volal v tuhle dobu.
„Ahoj,“ ozvalo se na druhé straně odměřeně.
„Jé, tati, promiň, já myslela, že je to…“
„Honza?“
„No. Totiž ne, vlastně…“ koktala jsem nesouvisle a snažila se bleskurychle probrat.
„Vím všechno, volala mi Tamara,“ znělo ze sluchátka hodně naštvaně.
„Cože? Kdo?“ Ještě pořád mi to nedocházelo.
„Honzova žena, krucinál, jsi úplně praštěná? Jak jsi to mohla udělat? Co si o sobě myslíš?“
Vodopád výčitek byl k nezastavení. Ani jsem se moc nebránila. Nakonec, byla to pravda, selhala jsem. Co se dalo vysvětlit? Čím to omluvit? Ničím. To bylo jasné od začátku. Jakmile to praskne, máme zaděláno na průšvih. Přiznám se, říkával mi Honza, a odejdu za tebou. To jsem mu vymlouvala. Vždyť jsme spolu pár měsíců, vídáme se občas, copak víme, jestli to je láska století?
Jakmile jsem s tátou domluvila, telefon začal vyzvánět znovu. Honza!
Zvedla jsem to. „Ano, lásko?“
„Vážená slečno, já nejsem žádná vaše láska. Volám z Honzova mobilu a chci vám říct, že si své manželství budu bránit.“
Sakra! Tamara!
„Ale já vám nerozumím, to bude asi omyl,“ mlžila jsem, co se dalo.
„Omyl to je, ale váš. Okamžitě přestaňte kontaktovat mého muže, rozumíte?! Jinak zavolám k vám do práce a udělám vám takovou ostudu, že si to neumíte představit.“
Jestli mi na něčem hodně záleželo, tak to byla má práce. Z neotrkané elévky jsem se stala platným členem týmu a nikomu bych nedovolila, aby mi to zkazil. Rychle jsem se oblékla a vyrazila do kanceláře. Celý den jsem byla jako na trní, ale už nevolal nikdo. Až večer přišla od Honzy stručná zpráva: Řekl jsem Tamaře pravdu.
Cože?!? Měla jsem pocit, že žiju v nějakém šíleném snu, ze kterého se ne a ne probudit. Bála jsem se Honzovi odepsat, jestli to náhodou není léčka od jeho ženy, a tak jsem čekala, až se ozve sám. Zavolal za tři dny. „Odešel jsem, sluníčko, promiň, že jsem se ti neozval, ale teď už bude všechno dobré. Budeme spolu, nehnu se od tebe. Takhle to stejně dál nešlo, já nejsem ten typ, ani ty ne, věděli jsme, že se musí něco stát.“
V hlavě mi bušilo tisíc permoníků. A Honza pokračoval: „Detaily probereme později, už jsem se díval na byty, něco tady najdeme, neboj, ty jsi chytrá holka, německy trochu umíš a zbytek doladíme, práci si najdeš.“
Práci? Německy? Stěhovat? Ani náhodou!
„Ale Honzo, to je na mě strašně moc rychlé. Já nechci odejít z Prahy. Mám tady zázemí, rodinu, slušně rozjetou kariéru…“
Jak se to mohlo takhle zvrtnout, proboha? Nechala jsem se jen unášet příjemnými událostmi. Proč mám teď najednou řešit tak zásadní věci? Honza zpátky do Čech nechce, já nechci tam. Hádky o tom, jak to bude dál, nakonec všechno vyřešily. O dva měsíce později jsme se rozešli. Honza se vrátil k Tamaře. Už mě ani tátu nikdy nekontaktoval, na SMS ani maily nereaguje, zřejmě si to Tamara nepřeje. Po našem vztahu tak zůstala jen hořká pachuť a jedno zničené přátelství.

@svetzeny