Příběh čtenářky: Přísně tajný rituál

Nakonec jsem se rozhodla pro nádherný mohérový svetr, jehož nebeská modř bude báječně ladit s očima mého miláčka. „Co dá asi on tobě?“ ptala se sestra, která mi svetr pomáhala vybírat. „Nevím,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny, ale v duchu jako by se mi před očima otevřel barevný katalog všeho, co si může mladá ženská přát. Co to bude? Drahý parfém, na nějž mi z výplaty nikdy nezbude? Vysoké kozačky ze surové kůže, po kterých tak dlouho toužím? Nějaký moderní šperk? Nebo čajová konvička s šálkem z jemného čínského porcelánu?

Když jsem pod zářícím stromečkem rozbalovala svůj dárek, napětím se mi tajil dech. A pak se to ukázalo: Ostře rudé síťované punčochy, jaké by každá prodejná žena či barová striptérka brala všemi deseti. Jenže já jsem počestná referentka na úřadě…

KAM TO MÁM NOSIT?!

Udiveně jsem pohlédla Dominikovi do jeho nadšením zářících očí. „Kam to jako budu nosit?“ vykoktala jsem rozpačitě. „No, přece do postele!“ rozesmál se štěstím. A sotva se Štědrý večer přehoupl v noc, měla jsem možnost si ověřit, že tenhle vánoční dárek byl vlastně spíš pro něj, i když mně nakonec také pomohl k libým pocitům.

Ale druhý den, když jsme se chystali na sváteční oběd k Dominikovým rodičům, mě přece jen zamrzelo, že zatímco on se pyšně nastrojil do nového svetru, já se svým dárkem těžko můžu chlubit.

Když jsem příští Vánoce, to už jako novomanželka, dostala krajkové prádélko, které bych si asi sotva oblékla třeba na lékařskou prohlídku, už jsem se ani neptala, kam ho mám nosit. Bylo jasné, že jde o další v zásadě erotickou pomůcku…

„Líbí se ti?“ jásal Dominik. „No… ano… ale, víš, miláčku, já bych si moc přála dostat někdy něco takového, co bych si mohla vzít mezi lidi, pochlubit se s tím. „Co jako myslíš?“ zeptal se zmateně. „Třeba halenku, šperk, parfém, boty…“ špitla jsem. „Ale to si přece můžeš koupit sama! Ty nejlíp víš, co potřebuješ a co ti sluší,“ namítl udiveně. „Jenže já bych to ráda dostala od tebe, chápeš?“ zašeptala jsem mu do ouška a šla se ustrojit do svého nového prádélka…

POMOHLA TCHYNĚ

Ani jsem moc nedoufala, že má slova padnou na úrodnou půdu, ale to jsem se kupodivu spletla. Asi měsíc před našimi třetími Vánocemi mi zatelefonovala tchyně. „Verunko, musím ti něco prozradit, i když jsem slíbila, že to neřeknu. Dominik mě požádal, abych mu pro tebe koupila nějaký vhodný dárek, prý něco, co bys mohla nosit mezi lidi. Tak se tě chci zeptat, co by sis tak přála?“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem tchyni požádala, aby si spolu se mnou a s Dominikovými penězi v kapse vyrazila po obchodech. Vlastně už si nepamatuju, co jsme spolu tenkrát vybraly, ale dobře si vzpomínám, jak jsme si užily krásné odpoledne zakončené posezením v útulné kavárničce. A od té doby jsme si z toho udělaly s Dominikovou maminkou takovou příjemnou předvánoční tradici. Samozřejmě že přísně tajnou – pod stromečkem se vždycky musím tvářit, že jsem ohromně překvapená…   

Příběh zaslala Veronika R.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny