Příběh čtenářky: Předvánoční věštba

Rozuměly jsme si, scházely jsme se i mimo zaměstnání, jedna o druhé věděla všechno. Bea žila s hodným klukem, plánovali, že až dostavějí rodinný domek, vezmou se.

Já na tom byla jinak. Ctitelů se kolem mě točila fůra, to víte, listonoška se setkává se spoustou lidí. Žádný mě však zatím nevzal za srdce. „Jsi ještě mladá,“ uklidňovala mě Bea, když jsem nad skleničkou vína vzdychala, že bych taky ráda prožila opravdovou LÁSKU.

Bea si o mém romantickém fňukání myslela svoje, ale nevymlouvala mi to. Jen vždy nadhodila, že ten či onen mládenec se po mně na poště ptal. „Ale jo, to víš, že třeba Ríša Jilský je pěkný chlap, sympaťák, asi se mu líbím. Jenže já chci ucítit LÁSKU, chápeš?“ vysvětlovala jsem jí.  „Víš co, Lucko?“ zareagovala jednou. „Pojďme ke kartářce! Dohodila mi ji sestřenice Majda! Té prý se splnilo všechno, co jí z karet vyčetla.“

KARTÁŘKA JAKO DÁREK

Ve snu by mě nenapadlo, že právě Bea, která má tak jasně nalinkovaný osud, chce něco odhalovat přes karty. „Mě zajímají záhadné věci,“ přiznala, když viděla můj udivený výraz. „Jenže mě ne!“ odsekla jsem. „Nejsem pitomá, abych věřila na takové nesmysly!“ Bea sklopila oči a trošku se začervenala. „A kolik to stojí?“ zeptala jsem se smířlivě. Bea přece ví, že já si s platem doručovatelky nemůžu dovolit vyhazovat za hlouposti. „Jen tři stovky za konzultaci!“ rozzářila se. „Lucko, já to zatáhnu a budeš to ode mě mít jako dárek k Vánocům!“ No jo, svátky se fakt blížily a mě bolelo srdce při představě, jak se všechny holky budou romanticky líbat pod jmelím, jen já ne! „Tak dobře,“ kývla jsem.

Kartářka nás objednala na 19. prosince večer, pamatuju si to jako dnes. Cestou jsme se ještě s Beou zastavily na dvojku a já dostala úžasný nápad. „Hele, Beuš, tobě jde jen o to, abys věděla, jak to u kartářky chodí. Jenže já si myslím, že všechny věštkyně jsou prostě jen dobré psycholožky. Vytáhnou z tebe, co a jak, a pak už jim nedělá problém napovídat ti něco, co chceš a co se pravděpodobně vyplní.“ – „No snad…“ připustila Bea. „Tak se prostě dohodneme, že jí o sobě nic neprozradíme!“ – „Já mám lepší nápad,“ usmála jsem se. „My jí toho naopak napovídáme fůru! Jenže já budu jako dělat, že jsem ty, a řeknu všechno o tobě a ty si zase zahraješ mě! Tím nejlíp vyzkoušíme, jestli vážně něco vyčte z karet, nebo jestli se prostě jen spolehne na svůj odhad. Vždyť o sobě víme všechno, tak to nebude těžké.“ Bea chvíli váhala, protože je superpoctivka, ale nakonec souhlasila.

POKUS O LÉČKU

Kartářka mě docela překvapila. Bydlela v bytovce na kraji městečka, neměla kočku ani žádné čarodějnické rekvizity a byla to obyčejná paní středního věku s nenápadným melírem, na sobě sukni a košilovou halenku. Když jsme si s Beou střihly o to, která půjde dřív, rozesmála se, nalila Bee kafe a mě pozvala do pokoje, neboť já udělala „nůžky“ proti kamarádčinu „papíru“.

Fakt je, že snímání a rozkládání karet mě zaujalo, tím spíš, že paní Dana, jak si nechala říkat, mi krok za krokem vysvětlovala, co a proč dělá. Vůbec na nic se mě však neptala, až jsem začala být trochu nervózní, protože je těžko předstírat, že jste někým jiným, pokud k tomu vůbec nedostanete příležitost. Až po chvilce nad kartami k nenápadným dotazům přece jen došlo, takže jsem se do toho obula naplno. Vykreslila jsem sama sebe jako Beu, vykládala jsem o partnerovi, o stavbě domku, o svatbě, o plánech do budoucna, že chceme mít tři děti a taky pejska…

„Víte, milá přítelkyně,“ usmála se na mě paní Dana. „Ten váš osud by možná mohl někomu připadat nudný. Třeba jste ke mně přišla s nadějí, že vám nastíním vzrušující změnu…“ Vykulila jsem na ni oči, protože právě to jsem tedy očekávala. Ovšem skutečně pro sebe, nikoli pro sebe v úloze Bey, samozřejmě. „Ne, ne, má milá. Nemohu vám vyhovět. Karty nelžou. Vy budete opravdu šťastná ve vztahu s mužem, jehož znáte už dlouho, postavíte si domek, dočkáte se několika dětí… Jen s tím pejskem nevím, o tom karty nic nepraví,“ zasmála se na závěr.

JE TO PODVOD! NEBO NE?

„Takže je to podvod,“ řekla jsem si v duchu, když jsem vycházela z pokoje. „Přesně tahle věštba sedne na Beu!“ Nemohla jsem se dočkat, co řekne kartářka jí. Ale když se objevila ve dveřích, bylo mi už z jejího výrazu jasné, že zjistila totéž. „Až venku,“ sykla v předsíni. Paní Daně zacálovala šest set za nás za obě a ještě v chodbě domu prohlásila, že mě krom toho zve na další víno, protože takové rozčarování se musí zapít!

Chvěla jsem se nedočkavostí. Jestli jsem si já od kartářky vyslechla Beinu věštbu, ona zase zná moji! A ta přece musí být mnohem zajímavější, protože já jasně naplánovaný osud nemám!

„No jo, měla jsi pravdu, je to podfuk. Za blbost se holt platí,“ mávla Bea rukou, když v kavárně objednala sedmičku. „A co ti tedy řekla, že mě – no, vlastně jako tebe, čeká?“ chvěla jsem se nedočkavostí. Bea znovu mávla rukou a pak se zasmála. „Že prý mě čeká ohromná láska! Znenadání… To se podrž, vážně řekla znenadání, prý potkám – no, vlastně ty potkáš – chlapíka, který sice bude o dost starší, ale úžasný gentleman. Jeho charisma tě tak oslní, že se do něj zabouchneš jako cvok, tedy já zabouchnu, mně už se to plete. Pak následuje obrovská změna, nový život! Ale podrž se podruhé! Ne tady, kdepak! Pěkně v Praze, ve vile, obletovaná, milovaná, zamilovaná… no, jak z filmu! Přesně, co si ta baba myslela, že bys ty chtěla slyšet – to mi vyčetla z karet, když jsem se za tebe vydávala!“ Obě jsme se rozesmály, i když přiznám, že v tu chvíli jsem chtěla věřit, že předpověď, jak jsem si myslela určená mně, vyjde.

A PAK TO PŘIŠLO!

Zprvu však nevycházelo nic. Vánoce minuly, aniž bych se s kýmkoli líbala pod jmelím, natož s okouzlujícím starším gentlemanem, který by mi změnil život. A Bea s tím svým plánovali, že na jaře zkolaudují barák a vezmou se…

Jenže pak to přišlo! Jednoho sychravého zimního dne jsem Ríšovi Jilskému nesla rekomando a ukázalo se, že on leží v posteli a sotva sípe skosený strašlivou chřipkou. Nic po mně nechtěl, ale to vám nedá, když vidíte normálně tak hezkého chlapa celého zeleného a s výrazem angorského králíka. Tak jsem mu udělala čaj s medem a citronem a skočila do krámu pro rum, protože s tím je to na pocení lepší. A ještě jsem mu nakoupila jídlo a slíbila, že druhý den se u něj stavím zas, i když mu žádná pošta nepřijde. Tak jsem za ním chodila týden a pak, když se začal uzdravovat, se najednou stal ten zázrak! Jako kdybych se na něj podívala úplně novýma očima! A ucítila jsem to, o čem jsem tak dlouho snila! Zkrátka byla to LÁSKA! Zamilovala jsem se do někoho, koho už dlouho znám. A oběma nám došlo, že se vlastně milujeme dávno!

A to není všechno! Bea se jednoho neméně hnusně sychravého dne nabourala ojetou škodovkou do naleštěného bavoráka jistého obchodníka z Prahy. Už mu sice táhlo na padesát, ale byl okouzlující! Jeho charisma ji úplně dostalo! A Bea tady všechno zrušila jak vítr pastoušku. Svému hodnému partnerovi, téměř dostavenému rodinnému domku, práci na poště i našemu městečku dala vale a odstěhovala se do Prahy, do luxusní vily svého nového přítele.

Jejich láska sice už není tak žhavá jako zpočátku, ale vztah pořád funguje, a když si telefonujeme nebo se občas vidíme, Bea působí velmi spokojeně. A my s Ríšou jsme si postavili hezký domek, máme pětiletá dvojčata – kluky a teď čekám holčičku. Termín mám na 19. prosince – přesně deset let po té fakt vydařené věštbě. Jo, a máme i pejska, i když to karty nepravily, jak řekla paní Dana…  Od té doby jsem sice u kartářky nebyla, ale že kartám nevěřím, bych už nikdy neřekla. Náš podfuk rozhodně odhalily!

Příběh zaslala Lucie J.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny