Příběh čtenářky: Nebezpečná předsevzetí

Spojovalo nás ledacos, ale jedna mánie byla u nás naprosto neprůstřelná: každoročně na silvestra jsme si prostě musely dát nějaké to předsevzetí. A jak správně tušíte – ani jedné se nikdy nepodařilo dotáhnout své plány do vítězného konce. Ten rok jsme se sešly na novoročních oslavách u známých na chalupě, všichni tam byli spárovaní, jen já jak to trdlo sama. Táhlo mi na třicet a najednou mě dostihlo, že pořád nemám žádného chlapa.

TO TU JEŠTĚ NEBYLO!

„Já zde slavnostně slibuju, že do roka shodím tak sedm kilo, i kdybych si je měla odříznout z toho zadku!“ zaúpěla Markéta a plácla se do svého miniaturního faldíčku, když jsme si se sklenkou v ruce popřály do nastoupivšího roku samá nej. „A já už stoprocentně upletu mámě to pončo!!!“ škytla Soňa a malinko zavrávorala.  A najednou jsem slyšela sama sebe, jak říkám: „A já si konečně najdu chlapa, který by mohl být otcem mých ratolestí… takže potenciálního manžela…“ – „Páááááni,“ vyjekly holky. „Tak to jsi teda borec, to tu ještě nebylo!“ – „Počkat,“ zašermovala rukama Soňa. „Trošku přitvrdíme. Dvě z nás vymyslí nějaký trest pro tu třetí za nesplnění slibu, abychom to pojistily.“

A pak Markéta vyřkla ortel, co na mě ty dvě ušily: „Jestli si nenajdeš chlapa, musíš na příštím silvestru svést mého kolegu z firmy a dostat ho do postele,“ načež vybuchly v hurónský smích. „No co,“ řekla jsem ledabyle. „Když to bude fešák a uživí nás, tak ho třeba lapím i do chomoutu.“ Opět výbuch smíchu. „No, to možná fešák je, ale značně obstarožní a ke všemu ten největší protivnej morous, jaký chodí po téhle planetě,“ zadeklamovala Markéta. „Vůbec se neusměje, s nikým nemluví, je to namyšlenej egouš, se kterým by nevydržela ani světice.“

ZASEKÁVÁM DRÁPEK

A tak jsem honem začala kout své pikle. V mé oblíbené kavárničce jsem si nemohla nevšimnout zadumaného snílka, zhruba čtyřicátníka, s prošedivělým chomáčem kučeravých vlasů, co pokaždé tiše sedával v tmavém koutě a něco si psal. Zřejmě své rozervané básně o opuštěnosti či osamění, napadalo mě… a nutně potřebuje zachránit.

A jednou zjara, když bylo narváno, jen u jeho stolečku zela židle prázdnotou, jsem si konečně dodala odvahy a vynervovaná jsem k němu přistoupila. „Bylo-li by prosím zde toto sedátko volné,“ špitla jsem tichounce a zděsila se, jakou nemožnou větu jsem to sesumírovala. Vyletěl ze židle, jak se lekl. „A… a… an... ano, prosím…“ začal koktat a tváře mu hořely rozpaky.

To mi dodalo kuráže. Usedla jsem a dělala, jako že se rozhlížím po číšníkovi. Verše bohužel nepíše, zjistila jsem, možná nějaký román. „To bude nový bestseller?“ řekla jsem nevinně, a jako bych pronesla zaklínadlo. Zcela spontánně se rozpovídal o svém projektu na ochranu čehosi – vlastně jsem ani nepochopila čeho –, ale mluvil tak poutavě, že už dlouho jsem nic tak úžasného neslyšela. Svým zájmem jsem otevřela jakási uzavřená stavidla jeho skryté výřečnosti…

A najednou tu byla zavírací hodina, tak jsme se přesunuli vedle do baru, kde měli otevřeno do dvou, a pokračovali v neuvěřitelné debatě o té záhadnosti. Byla jsem zcela lapena jeho zaujatostí a znalostmi, připadala jsem si jako ve snu a on mluvil – bože, tak krásně, kultivovaně, jako bych poslouchala hlas moře, hlas větru, hlas samotného nebe… a pak zavřeli i bar, tak jsme se procházeli zasněženým parkem, venku pět pod nulou, ale nám bylo krásně. A když mě k ránu doprovodil před dům, tak jsem si připadala jako opilá… a pak jsem ho políbila. Jen naprázdno polkl a já zaregistrovala, jak se v sobě snaží zamaskovat vzedmutou vlnu touhy a vášně… ale žena ji stejně rozkóduje. Jen hlesl: „Zítra v kavárně?“ A já zcela omámená kývla…

JAKO V RÁJI

A bylo zítra a opět jsme si měli o čem povídat a opět nastavovali naše nepochopitelné setkání v baru a pak v parku a bylo to jako v ráji. Tentokrát mě před domem políbil on. Byl to spíš dotek rtů noblesního džentlmena, ale i v tom doteku bylo tolik smyslné vášně, že jsem celou svou bytostí zatoužila po jeho pažích, dlaních na svém těle, po jeho objetí… A byla další a další zítra… stále jsme měli tolik témat k hovoru, byl sice tichý a nesmělý, ale zároveň vtipný i zábavný, zkrátka balzám na duši. Po týdnech kavárenských schůzek jsem ale nabyla dojmu, že je třeba pokročit dále, jinak se dítěte dočkám až v důchodu. Navrhla jsem koncert (banální kino mi k němu nesedlo).

„Tak co?“ vyzvídaly holky celé napnuté. „Už bylo něco? Aspoň techtle, když už ne mechtle?“ dorážela Markéta, která během zimy přibrala dvě kila a její trest v podobě půlročního fitka začínal dostávat reálné kontury. Ale týdny míjely a my s Danem od tradiční líbačky nepokročili ani o píď kupředu. A tak jsem to vzala do svých rukou. „O víkendu tě vytáhnu na kola,“ řekla jsem jeden jarní večer a on kupodivu souhlasil. Užili jsme si nádherný den. Probouzející se příroda rozjitřila všechny naše smysly a vzájemná touha po blízkosti toho druhého kulminovala, když jsme vpodvečer zabrzdili před mým domem.

OBOUSTRANNÝ ŠOK

„Nahoře na nás čeká vynikající čína, takže doufám neodmítneš pozvání…“ nedala jsem mu na vybranou. „Jsem děsně tooo… upocený, půjdu se domů osprchovat a pak se vrátím,“ chtěl se vyvlíknout, ale nekompromisně jsem rozhodla. „Sprchu si dáš u mě a hotovo,“ a v duchu dodala, že stejně žádné oblečení nebudeme potřebovat. Když ve sprchovém koutě zaševelila voda, dala jsem mu dvě minuty na opláchnutí, pak jsem se svlékla donaha a po špičkách vklouzla do koupelny. Měl zavřené oči, po vlasech a obličeji mu stékal proud teplé vody a oplachoval si mužné namydlené tělo. V ten moment jsem se k němu zezadu vášnivě přitiskla a objala jeho hruď.

Co se stalo dál, by si nevymyslel snad ani autor hororů. Hluše vykřikl a uskočil dopředu. Hlavou se praštil o držák na sprchu, pak uklouzl a po mokrých dlaždičkách sjel na pravý bok. „Auuu,“ vylétlo z něj jen. Zase se postavil, celý se klepal a vytřeštěně na mě zíral. „Ne, ne, já nemůžu… víš… takhle ne…“ slyšela jsem jen a voda ze sprchy mě štípala v očích. Pak najednou vystřelil z koupelny a já jen slyšela mocné zabouchnutí hlavních dveří. Byl pryč.

Už se pak neozval. Nikdy. A já jen v slzách, naštvaná na sebe i na něj, na osud i na své pitomé nápady strávila celé léto i podzim a zařekla se, že žádného chlapa už nechci ani vidět, stejně je dokážu jen vylekat a všechno zkazím. Jenže tady bylo mé nesplněné předsevzetí a trest, který jsem si vykoledovala.

TREST SE BLÍŽÍ

Na silvestrovskou party Markétina podniku jsem přišla se třemi panáky v krvi, ale valné účinky to na mně nezanechalo. Představa, že se mám OPĚT vnutit do přízně nějakého macha – a k tomu ještě protivného kakabuse, vyzmizíkovala veškeré účinky alkoholu.

„Evo, Evo, ssss,“ slyšela jsem najednou Markétu, jak na mě nenápadně syčí a prudce gestikuluje, že k ní mám jít. „Už přišel,“ zaslechla jsem jak v mrákotách. „Představím tě a pak se děj vůle boží…“ uchichtla se. Stál nenápadně v koutě místnosti. Zahlédla jsem jeho rozložitá záda, kučeravé vlasy, pak se pomalu otočil a…

„Evo?!“ – „Dane?!“ Stáli jsme proti sobě, zírali jeden na druhého a krve by se v nás nedořezal. Markéta vůbec nic nechápala. Netušila totiž, že ten její protivný a namyšlený morous byl můj milovaný snílek a stydlín z kavárny. Pak jsme ale přestali zírat a zcela spontánně se objali. A závěr? Letos jsme oslavili deset nádherných společných let, deváté narozeniny syna a třetí naší dcerky. A pak že se novoroční předsevzetí většinou nesplní.

P. S. À propos. Když je čas a doma všechno spí, nejradši se s Danem milujeme ve sprše. Už dávno se nestydí. 

Příběh zaslala Eva S.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny