Příběh čtenářky: Mikulášské seznámení

Nejsem žádná krasavice, ale tancování mě bavilo a taky mi šlo. Díky tomu jsem se těšila z přízně mužů, i když jsem věděla, že o mě samotnou nestojí, že si mě vybírají jen proto, že nejsem dřevo. Brala jsem to, co mi taky zbývalo… Až do okamžiku, kdy jsem se zamilovala do Romana. Byl galantní, zábavný, vypadal jako filmový herec a tančil jako bůh. Chodil jen pro mě, lichotil mi a já… No, myslela jsem si, že zamilování je vzájemné. Zvlášť když mě pozval na mikulášskou zábavu, kterou pořádal klub, jehož byl členem. Prý tam spolu předvedeme taneční exhibici, že budou všichni valit oči.

HŘÍŠNÝ TANEC

Načinčaná a v nových šatech jsem si ten večer připadala jako dívenka, která má štěstí před sebou. „A proč ne? Vždyť je mi TEPRVE devětatřicet! Prostě jsem na tu pravou lásku dlouho čekala a ona teď přišla,“ říkala jsem si.

Naše vystoupení sklidilo obrovský úspěch – Hříšný tanec hadr. Potlesk, až se třásly zdi. Pak mě Roman usadil ke stolku, objednal mi víno a zvedl se. Dvorně mi políbil ruku a pronesl ta osudná slova: „Děkuju, paní Evo, právě tohle jsem od vás potřeboval. Chtěl jsem vaším prostřednictvím předvést své… ehm, známé, že i ona by se mnou tančila tak dobře jako vy. Prostě že se mnou to jde každé! Víte, moc ji miluju, ale ona se mnou odmítá chodit tancovat. Doufám, že teď, když jsme jí to ukázali…“

Ani jsem ho nenechala domluvit. Vyrazila jsem ze sálu tak rychle, že jsem si tam zapomněla kabát. Utíkala jsem setmělým parkem, po tvářích se mi valily proudy slz a make-upu, trhala jsem si šaty o keříky a nakonec jsem zakopla a sekla sebou na zem. „Takže jsou v tahu i punčochy,“ blesklo mi realisticky hlavou, když jsem se namáhavě zdvíhala a viděla svá zakrvácená kolena.

NEMUSÍTE SE BÁT

„Co chcete?“ vyjela jsem ostře na asi padesátiletého chlapíka, který se u mě objevil. „Já… venčím tu pejska,“ špitl nesměle. Chundelatý voříšek na mě koukal stejně soucitně i vyjeveně jako on. „Neublížil vám někdo?“ zeptal se muž a pes zavrčel na znamení, že by mě ubránil. „Jestli mi někdo neublížil?“ Hystericky jsem se rozesmála.

Oba, pes i pán, klidně vyčkávali, až se uklidním. „Pojďme, kousek odtud mám byt. Nemusíte se bát, bydlím se sestrou. Ta vám půjčí punčochy a nějaký kabátek. Upravíte se u nás, odpočinete si…“ Aniž by čekal na odpověď, nastavil mi rámě. Když jsem se o něj opřela, pocítila jsem pocit obrovské úlevy. Jít k neznámému chlapovi do bytu? Proč ne? Třeba tam nějakou sestru má, třeba ne, ale co mi zbývá? Vždyť už je mi vlastně všechno jedno…

Janova sestra Majka byla o mnoho starší než on, ale stejně nesmělá a vlídná. Po tom, co jsem se dala jakž takž do pořádku a usedla nad šálkem čaje, jsem se u nich cítila jako v ráji. Na nic se mě neptali. „To byl tedy Mikuláš,“ usmála jsem se po chvíli naprostého ticha. Udiveně se po sobě podívali.

„To víte, my Mikuláše neslavíme,“ vysvětlil Jan. „Děti žádný z nás nemá, Majka je léta vdova a já… Už jednou jsem se spálil. Na nějaké slavení mě neužije, když je člověk sám…“

Jeho slova mě vrátila do nevlídné reality. „Tak já půjdu,“ zvedla jsem se. „Ještě jednou vám moc děkuju. Punčochy a kabát vrátím hned zítra.“ – „Kam byste chodila?“ špitl Jan. Sestra se na něj káravě podívala. „To se dnes nehodí, Jene. Paní Eva je jistě unavená. Doprovoď ji na tramvaj. Nebo jí raději chyť taxíka. A vy, milá Evo,“ usmála se na mě, „přijďte zítra na večeři. O oblečení nejde, to můžete vrátit kdykoli. Ale rádi vás uvítáme za klidnějších okolností.“

A tak jsme se poznali s Janem. Časem jsem se přesvědčila, že neuznává prázdná slova a falešná vyznání. Místo toho nabízí oporu, úctu, porozumění a skutečný cit. Když jsme se vzali, vyměnili jsme naše byty za jeden velký, aby Majka mohla žít s námi – jako je Jan nejbáječnější manžel na světě, ona je zase ta nejbáječnější švagrová.

Příběh zaslala Eva W.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny