Příběh čtenářky: Manžel mě za jediný den připravil o všechno

Ve vile, kterou manželovi darovali rodiče, jsme bydleli celé naše manželství, letos to bylo dvanáct let. Ale až poslední roky, díky manželově úspěšnému podniku, jsem se mohla věnovat své milované zahradě, zůstat doma s manželem a dcerou Míšou a pečovat o ně na maximum.

Ráda jsem pekla, bavila mě různá sezonní výzdoba. Nechápala jsem ženské, co si jen stěžují, že nic nestíhají. Já s Míšou zvládla všechno; chodily jsme plavat, společně dělaly bábovku, chystaly tátovi svačiny do práce. Bylo to báječné období plné holčičích her na modelky, kadeřnice. Nalévala jsem kávu do cibuláčků a těšila se, až zůstanu doma sama a budu si z katalogu v klidu vybírat odstíny pivoněk, které budou lemovat záhonek pod oknem. A budu dělat manželovi servis. Miloval své rituály, obzvlášť rána, ta byla jeho. Pročítal si noviny a dbal na to, aby den začínal v klidu, bez stresu…

A právě tak v klidu a beze stresu jednou pronesl hned po ťuknutí nože do vaječné skořápky: „Barboro, chci se rozvést.“

Ani při tom nezdvihl oči od svého vejce nahniličko. „V pořádku, zařídíš to?“ odvětila jsem s úsměvem a snažila se Míše nalít kakao, než se vzbudí a přijde z koupelny.

„Já to myslím vážně, nechci žádné scény, komplikace, jen klidný rozvod,“ pokračoval.

Otočila jsem se a hrnek jsem křečovitě svírala v ruce. „Budu si muset nalakovat nehty, ta hlína vypadá šíleně,“ řekla jsem si ještě v duchu a pak už jen lapala po dechu.

Karel zachoval opravdu ledový klid. Postupně mi vysvětlil, že už mě nemiluje, že se z našeho vztahu všechno vytratilo, ano, máme hezký domov, váží si toho, jaké nám to tady dělám pěkné, ale už ho to nebaví, je to jako žít s mrtvolou, robotem.

Co jsem udělala špatně?

Pořád jsem si říkala, jestli se Karel zbláznil nebo co. Jenže ten jeho klid. On není muž rychlých rozhodnutí, naopak. Všechno si vždy dobře zvážil, propočítal. To jsem ještě netušila, jak moc dobře si to Karel spočítal.

„Volaný účastník právě hovoří,“ držela jsem už asi posté od ranního oznámení mobil u ucha a marně se snažila Karlovi dovolat. Peklo, jako vždy. Buď hovoří, nebo to nebere. Až v jednu hodinu odpoledne jsem byla úspěšná.

„Děje se něco?“ uslyšela jsem jeho klidný hlas.

„Nic zásadního. Jen bych si ráda promluvila o tom rozvodu,“ odvětila jsem též klidně.

„To chápu, přijdu dřív, večer si pak sedneme, ano,“ nečekal na můj souhlas a zavěsil.

Ten hajzl, ubožák, solidní idiot. Jak proběhlo odpoledne, jsem pořádně netušila, jedinou mojí starostí bylo, aby Míša nepoznala, co se děje.

„Prostě už tě nemiluju a nechci zbytek života zahodit jen proto, že mi chutná, co vaříš, že je tu uklizeno,“ začal Karel vyjmenovávat své důvody. „Báro, je to nuda, já na tebe koukám a nechápu, co bychom dělali dalších dvacet let,“ pokračoval a s každým slovem jsem měla pocit, že nůž do mého srdce zabodává hloub a hloub. „Nechci nic, neboj, domluvíme se na všem, nechám ti peníze, spravedlivě, uvidíš, že to zvládneme v klidu,“ uzavřel monolog. Měla jsem dvě možnosti. Buď ztropím scénu, nebo ztropím velkou scénu. Vybrala jsem si tu druhou, uvolnila emoce a vyčetla mu kdeco. Proč mi neřekl, co cítí? Copak to se partnerovi dělá? Nejsme snad dospělí, abychom o problémech mluvili, když nastanou, a ne až stylem „chci se rozvést“?

Jenže jak se ukázalo, Karel nemluvil tak docela pravdu; v rámci svého klidného rozvodu mi zapomněl říct, že má poměr. Co poměr, spíš vážnou známost. Kamarádka jeho kolegy, milá, mladičká slečna.

„Bože, to je tak ubohý, copak nevidíš, že jsi jako všichni, kterým ses tak strašně vysmíval?“ syčela jsem doma.

Nemohla jsem si prostě pomoct, Karel mě během jediného dne připravil o všechno. Celý můj život, můj klidný přístav plný jistoty a společné budoucnosti zboural jako mávnutím proutku. Vše, v co jsem věřila, zesměšnil trapnou aférou. Navíc jeho slečna stupňovala nátlak. Poté, co zjistila, že o rozvodu vím, mi zavolala s dotazem, jakže to bude s dovolenou, když k moři asi bude muset Karel vzít Míšu a to zároveň se mnou nepůjde, protože se rozvádíme.

„Laskavě jí řekni, že si nepřeji, a to nikdy v životě, aby mi volala a probírala se mnou prázdniny mojí dcery,“ řvala jsem večer na Karla jako smyslů zbavená.

„Prosím tě, chtěla se prostě slušně domluvit. Co je na tom?“ nechápal Karel, že si nehodlám termíny a místa dovolené ladit s tou jeho Janou.

Nastal čas jednat

Období to bylo děsivé. Já zůstala v ložnici, on byl v obýváku. Míše jsme postupně vše vysvětlili, to jsme zvládli oba v klidu. Míša usoudila, že hodlá žít jenom se mnou a že tátu uvidí, když bude chtít. Od Karla ale přišla další pecka. Ze schránky jsem vytáhla dopis od jeho advokáta, návrh majetkového vypořádání. Byl štědrý, na vystěhování jsme s Míšou získaly celých třicet dnů! Bylo mi jasné, že skončil čas hádek, scén a křiku. Nastal čas jednat a soustředit se na budoucnost. Začala jsem hledat byt. Jenže – z čeho ho platit?

Zpětně nechápu, jak jsem to všechno dokázala. V pražských Vršovicích jsem objevila svůj nový život. Stěhovaly jsme se přes celou Prahu, ale stálo to za to. Peníze, které jsem získala rozvodem od Karla, jsem investovala do bytu, a především do uskutečnění snu, který ve mně už dlouho dřímal – do krámku v přízemí našeho činžáku. I přes nemalou částku jsem si musela vzít hypotéku. Z klidného stereotypu jsem se ocitla ve víru úřadů, bank, Míšiny nové školy, dokonce jsem si udělala řidičák! Hledala jsem dodavatele, nechala pro sebe i Míšu ušít stylové zástěry a pak přišel náš velký den „D“.

„Mami, mám tam napsat i to Kč?“ otočila se Míša s křídou v ruce od tabule, kterou jsem to ráno poprvé dala před vchod do naší nové cukrárny U myšky.

„Ano, pěkně si dej záležet, psacím jako ve škole,“ radila jsem a kousek odstoupila, abych viděla, zda jsou skla ve dveřích dostatečně jasná.

„Pozor, pozor… No a je to!“ ozvalo se za mnou a já zjistila, že Pavel, náš soused z druhého patra, právě přišel o svoji snídani. Jak jsem couvala, abych dveře viděla celé, vyrazila jsem mu hrnek.

„Promiňte, já vás vůbec neviděla,“ omlouvala jsem se. Bylo mi trapně.

„Tééééda,“ pronesl uznale poté, co se rozhlížel po místnosti svítící novotou, „já si říkal, co to tady kutíte.“

Sladký život

„Otevřely jsme si s dcerou cukrárnu, abychom si osladily život,“ usmála jsem se spíš pro sebe a nabídla mu kávu od nás.

„Moc děkuji, co jsem dlužen?“ hledal Pavel po kapsách drobné.

„To je náhrada,“ mávla jsem rukou ven, kde se Míša prala s kyblíkem a vodou, aby z chodníku dostala nevábné stopy oné snídaňové nehody.

„Tak prima, děkuju, ale příště už platím,“ schoval mince do kapsy. „Tak hodně štěstí s cukrárnou.“

A že jsme ho opravdu potřebovaly! Trvalo dva měsíce, než jsem si mohla trošku oddechnout. Vytvořil se malý, ale stálý okruh zákazníků. A co bylo důležité, postupně narůstaly objednávky. Dokonce jsem zařadila do sortimentu květiny. Byl to šťastný nápad – vrátily mi do života i lásku.

Rozšíření sortimentu totiž znamenalo nový počítačový systém na objednávky. Brouzdání na internetu a nudné pročítání bulváru jsem nahradila intenzivním hledáním nových cukrářských postupů, studováním aplikace polev na YouTube a navíc jsem měla i profil na Facebooku. A právě to mě sblížilo s Pavlem. Ten tvrdil, že kvůli nám tloustne víc a víc, každé ráno si totiž u nás bral něco s sebou. Jednou mě zastihl, jak se rozčiluji u počítače. Dvěma kliky opravil stávkující program a poradil klávesovou zkratku, díky níž to pojede. A také že ano. K ranním zastávkám se přidaly odpolední kontroly, zda počítač šlape. Pak Pavel přišel s nápadem, ať dávám na Facebook jednoduchá videa s tím, co zrovna peču. Kamery se chopil sám. Začalo se dařit i ve svatebním cateringu. Role asistentky se s nadšením ujala Míša, až jsem koukala, jak je tvůrčí. Osudový byl pro nás s Pavlem ale výlet do zahradnictví, ze kterého jsem brala květiny. Míša byla u otce, s Pavlem jsme byli sami a najednou se chovali jako zamilovaní puberťáci. Začala jsem si ráno zase pobrukovat v koupelně a přestala se bát, jak to s Míšou zvládneme. Konečně jsem si mohla vážit svého života. A tobě, Karle, vlastně děkuju. Nebýt tvé hloupé nevěry, netušila bych, kdo vlastně jsem a co dokážu.

@svetzeny