Příběh čtenářky: Došla jsem do oázy

První svátky, co jsem zůstala na světě sama, jsem strávila v děcáku. Ptala jsem se, jestli si můžu od Ježíška přát zpátky mámu a tátu. Děti se mi vysmály: „Žádný Ježíšek není, ty blbečku!“ Vychovatelka řekla: „Tady máme veliký vánoční strom! To budeš mít lepší než doma.“ Nejspíš si mě spletla s nějakým týraným děckem, pro které to asi v ústavu vážně bylo lepší než doma.

Po pár měsících si mě z děcáku vzali vzdálení příbuzní. Do té doby jsem je vůbec neznala a najednou jsem jim měla říkat „strýčku“ a „tetičko“. A že prý je musím mít ráda a být jim vděčná, když jsou tak hodní a obětaví a postarají se o mě. Vánoce u nich byly jak zlý sen. Znamenalo to povinně se radovat, sedět u stolu rovně jako svíčka a sníst mísu celerového salátu, což byla jejich rodinná specialita. Tajně jsem chodila na záchod zvracet a brečet. Do toho strýček halasně zpíval „naše teta peče léta na Vánoce vánočku“ a všechny další sloky téhle odrhovačky a hrozně se tomu smál. Když jsem se pokusila tiše zazpívat „z jedné strany chvojka“, jak jsme se to učili ve škole, okřikl mě, že to je hloupá koleda pro děti. Získala jsem k Vánocům takový odpor, že se to dá těžko popsat.

UŽ K VÁM NECHCI!

Naštěstí jsem se dostala na odbornou střední školu daleko od nich, takže jsem od patnácti bydlela jinde. Hned ty první Vánoce jsem řekla vychovatelce, že zůstanu přes svátky v intru, že ke svým pěstounům prostě nechci. „Ale Simonko, vždyť ti tu bude smutno,“ usmála se na mě. Pokrčila jsem rameny: „Mně to neva.“ Na nic se neptala, jen si mě chvíli zkoumavě prohlížela a pak kývla: „Jak myslíš.“

Zavolala jsem tetě, že jí i strýčkovi přeju šťastné a veselé a že nepřijedu. Spustila šílené lamentování, vyčítala mi, jaká jsem nevděčnice, a nakonec dodala, že nejsem plnoletá, a že když mi to nařídí, tak k nim musím.

Zasáhla mě tak prudká lítost, že jsem vůbec nemohla promluvit. Nějak se to ve mně najednou všechno sesbíralo, vzpomněla jsem si na rodiče, na to, že na celém světě nemám nikoho blízkého a… Nejdřív jsem brečela tiše, uvnitř, jen po tvářích mi tekly slzy. Ale pak jsem se najednou hlasitě rozvzlykala. Opřela jsem se o zeď chodby, mobil, z něhož se dál linulo tetino nadávání, jsem držela v ruce kus od sebe a brečela a brečela. V tu chvíli šla náhodou kolem vychovatelka.

JE TO VYŘÍZENÉ!

Nejdřív se lekla: „Co se stalo?“ A když jsem neodpovídala a jenom dál vzlykala, vzala mi telefon z ruky a ohlásila se jménem. „Paní, uklidněte se, prosím, promluvíme si v klidu,“ slyšela jsem. Potom i s mým mobilem poodešla. Co říkala dál, nevím. Když se ke mně vrátila, podala mi telefon už s ukončeným hovorem. „Je to vyřízené. Na Vánoce půjdeš k nám.“ Prudce jsem popotáhla nosem a chtěla něco namítnout, ale ona jen s úsměvem zavrtěla hlavou. „Žádné řeči, Simčo. Rádi tě uvidíme. A jestli se ti u nás líbit nebude, vždycky se přece můžeš vrátit na internát.“

Ale to se nestalo, protože se mi u nich líbilo ohromně. Rodinná idylka v početné domácnosti, kde se všichni měli rádi a bylo tam hřejivě veselo,  uvolněná atmosféra a pohoda, koledy a vůně perníčků a jehličí pro mě byla něco jako oáza pro toho, kdo dlouho bloudil pouští. Zapadla jsem mezi ně tak, že jsem se brzy stala dalším členem rodiny. Funguje to dodnes, přestože už se vídáme méně často, protože jsem se před pár lety vdala a s manželem jsme se odstěhovali na druhý konec republiky. Ale když chystám Vánoce pro svou, dnes už čtyřčlennou rodinu, dělám to podle vzoru své bývalé vychovatelky. Jsem jí za to moc vděčná, i když ona na rozdíl od „tetičky“ a „strýčka“ si na vděk nikdy žádné nároky nedělala.    

Příběh nám poslala Simona Š.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny