Vánoce obvykle trávíme na chalupě, kam se všichni pohodlně vejdeme – je nás totiž požehnaně.
Já, můj muž Petr, tchán s tchyní, moje ovdovělá maminka, Petrova sestra se švagrem a malým synem a naše čtyřletá Magdalenka. Samozřejmě že každý dává každému dárek (a většinou ne jeden), takže pod stromečkem bývá pořádná hromada balíčků. Jen jejich rozdávání nám vždycky trvá dobrou hodinu. A pak se rozbaluje…
Které z dárků pocházejí od Petra, se pozná okamžitě. Tedy poznám je nejen já, ale také moje máma, tchyně i švagrová – Petr nám totiž vždycky dává naprosto totéž. Zkrátka koupí čtyřikrát stejné cosi… A to „cosi“ jsou s železnou pravidelností věci do domácnosti, zejména do kuchyně: balíčky utěrek, pánev, speciální víceúčelový kráječ všeho a tak podobně. Ne že by Petr byl nějaký škudlil – vždycky jde o značkové a opravdu luxusní zboží, ovšem „svého druhu“.
Zpočátku jsem se Petra uraženě ptávala, jestli ve mně vidí pouhou kuchařku a uklízečku, nebo také ŽENU. Ale on vůbec nechápal, co tím myslím… Když jsme my čtyři ženské vloni rozbalily pod stromečkem čtyři stejné sady keramických nožů, hlasitě jsem navrhla, že bychom jimi rovnou mohly toho „Ježíška“, který nám to nadělil, zapíchnout či podříznout.
A protože se ke mně mé tři blízké spolutrpitelky ihned se smíchem přidaly, padla dohoda, že Petrovi každá z nás před Vánocemi napíše seznam toho, co by si přála, a on z toho něco vybere. Vlastně takový „dopis Ježíškovi“, jaký píšou malé děti. Protože předpokládám, že žádná z nás nezařadí do seznamu kuchyňské náčiní ani nic podobného, jsem zvědavá, jak to letos pod stromečkem dopadne…
Příběh zaslala Magda Ž.
Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]
Foto: Depositphotos (1)
