Příběh čtenářky: Co se nedá ukrást

Nezmohla jsem se ani na pozdrav, jen jsem zaťukala prstem na papír před sebou a se staženým hrdlem vykoktala: „Co… co to je?“ Tomášova rozzářená tvář však neměla v úmyslu přizpůsobit se mému zděšení. „Co je co?“ optal se s úsměvem. „No… ten kontokorent přece. Na co jsi vybral tolik peněz?“ Jen zvesela mávl rukou. „Peníze tu budou, a my tu nebudeme, brouku,“ zaševelil. „Nevšimla sis, že Vánoce klepou na dveře? Tak nakupuju dárky, ne?“ Než jsem znovu nabrala dech, vytáhl pár katalogů barevných, až přecházel zrak. Rychle se v nich přehrábl, pak jeden oddělil a se stále nemizejícím úsměvem ho položil přede mě. „Vyber si! Nechtěl bych šlápnout vedle, takže to nebude překvapení, ale nějaké to lepší kolo si prostě zasloužíš. Na tom starém, ty chudáčku, už žádný pořádný výlet nezvládneš, a ty to máš přece tak ráda!“

HORA DÁRKŮ POD STROMEČKEM

Co na to říct? Že nejsme milionáři a takhle přečerpané konto je pro nás cosi jako černý pátek na newyorské burze? Před očima se mi roztočily pestrobarevné obrázky sličných cyklistek pózujících na drahých bicyklech. „Já nechci žádné kolo!“ vybuchla jsem. „Nemůžeme kupovat tak drahé věci, když budeme mít co dělat, abychom dorovnali ten kontokorent!“ Konečně se Tomáš trochu zachmuřil. „Renko, nehysterči, prosím tě!“ pronesl smířlivě. „Jestli nechceš nové kolo, prosím, nutit tě nebudu. Ale laskavě nekaž svátky mně a dětem. Tak strašně se těšíme, jak bude pod stromečkem hora dárků…“

Hora dárků pod stromečkem! Tomášova frustrace z dětství. O tom, jak byli chudí, když byl malý, našim dětem vyprávěl tak často a tak přeháněl, že už chybělo, aby tvrdil, že chodil do školy bos, k večeři okusoval suché kůrky a místo hraček měl jen pár špalíků! Samozřejmě to bylo jinak, v tomhle směru rozhodně věřím spíš tchyni než manželovi. 

TAKŽE PŘEKVAPENÍ…

Jenže málo platné, stejně se mi podařilo zabránit jen některým z Tomášových představ o vánočních dárcích. Na našeho třináctiletého syna Matěje tak čekala pod stromečkem přehlídka špičkové elekroniky, na patnáctiletou Elišku hadříky z nejdražších butiků a na mě…? Já sama měla pro Toma svetr a abonentku do fitka. Ale co chystá on mně, když kolo jsem odmítla? Na stav konta jsem se už radši nedívala, stejně by to nebylo nic platné. Takže překvapení…

Kapr, salát, koledy a už… Pod stromečkem opravdu čekala hora darů. No, jestli budou naše děti taky jednou tvrdit, že měly nuzné dětství, tak to jim nedaruju. Během rozdělování nadílky jsem byla jaksi duchem nepřítomna, nedokázala jsem z hlavy vyhnat ten proklatý kontokorent. Ale po chvíli mi přece jen začalo být divné, že přede mnou se zrovna moc dárků nehromadí. Kalendář se zahrádkářskými radami od Elišky („Díky, holčičko, to mám radost!“), falešný Swarovski od Matěje („To je krásné, Máťo, to víš, že to budu nosit!“) a… Tomáš mi s obličejem nabitým radostným očekáváním podal obálku. Na zlomek vteřiny mi blesklo hlavou, že třeba vyhrál ve Sportce a uvnitř jsou prachy na dorovnání kontokorentu, ale manželova slova mi to ihned vyvrátila. „Renátko, ono tohle vlastně není jen pro tebe, ale pro nás všechny…“ Třesoucími se prsty jsem roztrhla obálku. Týden pro čtyři v Maroku, pětihvězdičkový hotel all inclusive… V mozku se mi zatmělo a na okamžik jsem zavřela oči. „Už je to stejně zaplacené, nemá smysl se rozčilovat, přece všem nezkazíš Vánoce,“ poručil mi vnitřní hlas.

TOHLE MI VYŠLO, VIĎ?

A tak jsem se radovala a těšila s nimi. I když po zjištění, že odlet je už pozítří, se mi zase trochu zachvěl žaludek. Ale pak mi došlo, že všechno to navařené jídlo se dá dát na mrazák a že si aspoň před tím obdobím šetření, která nás zákonitě čeká, dopřejeme trochu rozmazlování. 

Prvních pár dní v Maroku bylo opravdu nádherných. Azurové moře a kdesi v dálce tušené vrcholky hor pokryté sněhem, slunce, jaké umí být jen v Africe, neopakovatelné vůně, kořeněná jídla a lahodné víno… A pak se ozval můj mobil: tchyně. „Renatko, nelekej se, ale…“ na chvilku se odmlčela. „No, prostě vás vykradli. Šla jsem k vám zalít kytky a… vzali všechno, úplně všechno…“

Hystericky jsem se rozesmála. Napadlo mě, že jediné, o co jsem nepřišla, je ten falešný Swarovski, toho jsem si Matějovi pro radost vzala do Maroka s sebou. Když jsem řekla Tomovi, že ty jeho úžasné dárky, které budeme celý příští rok splácet, a taky všechno ostatní, co jsme měli, je pryč, trochu se zarazil a povídá: „No, tak teď musím uznat, že jsi měla pravdu, když jsi odmítla to kolo! Ale s tím Marokem mi to vyšlo, viď? Tyhle krásné chvíle nám nikdo ukrást nemůže!“

Příběh zaslala Renata C.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny