Příběh čtenáře: Zase jsem začal žít

Blanka byla odjakživa „dobrá duše třídy“, takže si i organizování abiturientských večírků vzala na starost. Bohužel svou „dobrou duší“ plýtvala nejvíc na mě, přestože já o ni vůbec nestál. Jenže jsem v prváku udělal tu chybu, že jsem ji na školním výletě pod vlivem vína z ilegálně opatřené lahve políbil. Já si na to druhý den stěží vzpomínal, ale ona to vzala jako vyznání lásky a celé čtyři roky se na mě lepila. A nepustilo ji to. Nikdy. Na každém z těch třídních srazů, a že jsme jich už od maturity měli pět, na mě dělala oči. Ani okolnost, že jsem se šťastně oženil, jí v tom nezabránila. Chovala se zkrátka jako pes, který se k vám lísá, přestože ho vždycky odkopnete.

NEMĚL JSEM NÁLADU

Ale to nebyl jediný důvod, proč se mi ani nechtělo ten mail otvírat. Ostatně na třídní srazy jsem dřív chodil rád, Blanka Neblanka. Jenže tentokrát jsem se na to prostě necítil. Měl jsem za sebou příšerné období. Když jsme se před dvěma lety dozvěděli, že má moje žena Jíťa rakovinu, oba jsme věřili, že to zvládneme, že společnou silou nad tou hroznou nemocí zvítězíme. Ale dobrá vůle je někdy na osud krátká… Přestože smrt byla vlastně vysvobozením pro nás oba, zachvátil mě příšerný stesk. Zdálo se mi, že bez své Jitky nedokážu žít. Čas je milosrdný, takže sedm měsíců po Jitčině pohřbu už nebyla bolest tak palčivá, ale náladu na radovánky jsem rozhodně neměl.

Co mám odepsat? Že se omlouvám z vážných rodinných důvodů? To zní jak z falešných omluvenek, které jsme si na gymplu sami psávali. Kdyby aspoň neměla tak pitomou mailovou adresu. „Blanickayupi“, panebože! Vždyť už je nám všem skoro padesát! „Ahoj, Blanko, díky za pozvání, ale tentokrát se mi to nehodí, všechny pozdravuju, Martin,“ napsal jsem nakonec a s úlevou mail odeslal do světa.

Netrvalo ani deset minut a rozezněl se mi mobil. Samozřejmě Blanka! „Nepřemlouvej mě,“ zaprosil jsem. Jenže ona mě přemlouvala. A nejen to, nakonec ze mě vytáhla i to, že je Jíťa po smrti. „Právě proto musíš přijít, Martine,“ hučela do mě. „Musíš se rozptýlit! Jitka by si to jistě přála!“ Prostě vlezlá „Blanička yupí“! Co ty víš, co já musím a co by si Jitka přála! „No jo, tak já na chvíli přijdu,“ slíbil jsem.

VESELO JAK ZAMLADA

Ve vyhrazeném salonku už byli skoro všichni. S jásotem mě uvítali a já se v tu chvíli opravdu cítil dobře. Bylo tam zahuleno jako kdysi na chlapeckých záchodcích, i ti, co s kouřením skoncovali, si při téhle příležitosti zapálili. A lili do sebe pivo, víno i panáky, prostě jako zamlada. Aspoň na chvíli si tak zřejmě chtěl připadat každý z nás. Kluci vykládali vtipy, holky výskaly… V šeru zanikly i vrásky v obličejích a šediny ve vlasech. Vlastně jsem se bavil skvěle. A uvolnil jsem se. Smutek odplaval. Jo, Jíťa by asi fakt byla ráda, že se zase dokážu smát… Úplně jsem zapomněl, že jsem chtěl brzy odejít. Hodinky mi zapípaly půlnoc, když do salonku s rozjařeným davem „mládeže“ s abrahámovinami na krku vstoupil přelud. Nádherná holka v tom nejlepším věku, se zářícími vlasy a s postavou bohyně… „To je naše Nikola,“ usmál se pyšně Mirek. „Co se divíte, volové? No, holt jsem si ji umotal hned po maturitě, antikoncepce tenkrát nic moc, já mladej, blbej, ale nelituju…“ Šťastně se zasmál.

Ve mně v tu chvíli probleskl pocit, jehož jsem se lekl. I když mě vždycky mrzelo, že jsme s Jitkou nemohli mít děti, tuhle holku jsem si nepřál za dceru. Kdepak! Tu jsem si přál mít docela jinak… Poprvé od Jitčiny smrti jsem ucítil, že ještě chci a můžu mít i jiné ženy. Radši jsem se rychle rozloučil, než na mně začne být to náhlé probuzení mého tak dlouho utlumeného těla vidět.

KRÁSNÁ ZÁCHRANA

„Martine, Martine!“ Blanka za mnou vyběhla před vinárnu. Udělala zase ty své oddané oči. „Martine, teď když jsi sám, já bych…“ Sevřel se mi žaludek. Co jí na to mám říct? Že ona je ta poslední, kterou bych chtěl? A že to je nevkusné balit čerstvého vdovce? Než jsem se zmohl na slovo, vyloupla se z dveří vinárny další žena. Krásná jako sen. „Promiňte, Martine – můžu vám tak říkat?“ zaševelila. „Přijela jsem, abych odvezla tátu, ale on tu chce ještě zůstat. A vy odcházíte, tak mě napadlo, že bych zatím hodila domů vás…“ – „Díky, to by bylo skvělé, Nikolo,“ usmál jsem se. Blanka protáhla obličej a otráveně se vrátila do lokálu.

Když zmizela, opatrně jsem tu mladou krásku pohladil po zářících vlasech. „Díky, že jste mě zbavila té… ehm, spolužačky… To mi moc pomohlo. A pomohla jste mi ještě v něčem jiném. Díky vám jsem poznal, že… ale to vám radši ani nebudu říkat. A domů mě, prosím vás, raději taky nevozte. To by mohlo špatně skončit…“ – „Špatně?“ blýskla očima. „Jo, špatně. Protože svést spolužákovi dceru, to se nemá,“ prohlásil jsem. „Ani kdyby ta dcera sama chtěla?“ pokoušela mě. „Ani tak. Ale znovu děkuju. Vrátila jste mě totiž do života, a to není málo,“ dodal jsem a rychle zamával na projíždějící taxík. Když jsem řidiči sdělil adresu, rozesmál jsem se. Udiveně na mě pohlédl. „To máte takovou radost, že jedete domů?“ – „Vlastně ano,“ zasmál jsem se znovu. „Ale hlavně jsem se rozhodl, že od teď zase začínám žít. A to je něco, milý pane!“ Zavrtěl hlavou a nejspíš si pomyslel něco o opilcích, kteří plácají nesmysly. Ale to mou nově získanou chuť do života vůbec nezkalilo…

Příběh zaslal Martin H.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny