Příběh čtenáře: Valentýn s jinou holkou

Sabina dokonale splňovala mou představu ženského ideálu. Nevím, jestli to na mně bylo tak vidět, nebo jestli jsem i já ji hned zaujal, prostě jsme spolu záhy začali chodit. Já se vznášel v oblacích a dmul se pýchou, že se mi podařilo ulovit „bohyni krásy“. A ta romantika! Sabina jí byla přímo posedlá, takže ze mě se po jejím boku stala kombinace Romea, Cyrana a d’Artagnana. Nejdřív mě to hrozně bavilo a říkal jsem si, že tohle je konečně Láska s velkým L!

Ale už když Sabina toužila romanticky slavit měsíční „výročí“ našeho seznámení, pak prvního polibku, potom prvního milování, začalo mi to jít trochu na nervy. Tím spíš, že všechny tyhle tři oslavy se konaly v rozpětí pouhých pěti dnů… Taky večeře při svíčkách a vášnivá vyznání přestanou mít svůj půvab, když se mají praktikovat třikrát do týdne. A požadavek květinového daru na každé schůzce začne být po čase náročný finančně i časově. Nicméně, já Sabinu miloval, lépe řečeno, byl jsem uchvácen jejím půvabem a sexem s ní, takže jsem sám sebe přesvědčoval, že mě to pořád baví.

PROPÁNA? CO JÍ MÁM DÁT?

Že bude chtít Sabina důkladně oslavit Valentýna, to bylo jasné. Jenže když už v půlce ledna promýšlela všechny detaily oslavy a neustále mi připomínala, že se šíleně těší, jakým dárkem ji překvapím (a překvapení to prostě být MUSELO), šly na mě mrákoty. Propána, co jí mám dát? Kytka nestačí, to mi bylo jasné, i kdyby to bylo padesát rudých růží, Sabina chce ještě něco k tomu. Parfém? Jaký? Rozumím tomu jako koza petrželi, nejradši mám, když žena přirozeně voní svým tělem. Nějakou tu speciální valentýnskou kosmetickou taštičku? Nedávno jsem četl, že to prý je nejmíň vítaný dárek, protože se nikdy nikomu netrefí do vkusu. Takže to ne! Co tedy? Šperk? Laciný by Sabina asi nechtěla a na diamanty nemám…

„Helčo, mám na tebe velikou prosbu,“ zavolal jsem konečně kamarádce z naší vodácké party. „Pojď se mnou vybrat nějaký dárek pro moji holku! Za chvíli bude Valentýn, ona si hrozně potrpí na dárečky a já se v tom nevyznám. Pomóóóc!“

Helena se zasmála. „No teda, Péťo, ty jsi v tom asi až po uši, co? Tak to tě nemůžu nechat ve štychu. Hodí se ti to zítra? Třeba v pět u muzea… Projdem spolu Václavák,“ zanotovala trošku falešně a znovu se zasmála.

A smích, to bylo to hlavní, co nás při té nákupní procházce provázelo. Nejdřív jsem se bránil, nelíbilo se mi, že si Helena z mé zamilovanosti dělá legraci. Ale pak mě její dobrá nálada a úžasný smysl pro humor dostaly. Chechtali jsme se všemu jako blázni. A jak přibývalo obchodů, do nichž jsme nahlíželi, tím víc nám bylo do smíchu.

ALE JÁ NEZNÁM VELIKOST

„Koukej na tohle,“ vypískla Helča před výlohou a prstem zamířila na jednu zvlášť kýčovitou valentýnskou „pozornost“. „Jé, a támhleto! Co to vůbec je, probůh?!“ přidal jsem se k ní a ukázal na cosi růžového, co vykukovalo z krabičky ve tvaru srdce. „Asi spoďáry,“ smála se Helča. „Ale bacha, teď jsi na to kápnul! Jasně, kup jí nějaké erotické prádýlko – potěšíš ji a sobě tím taky připravíš pěkné chvilky,“ mrkla na mě. „No jo, ale já neznám velikost,“ koktal jsem.

„Copak nemáš její míry v ruce a v oku?“ popichovala mě Helena vesele. „Tak to poměříš podle mě. Porovnej tu svou Sabinku se mnou a máš to,“ vybídla mě.

Podíval jsem se na ni a v duchu z ní stahoval nejdřív tlustou zimní bundu, pak svetr, džíny… až jsem ji najednou uviděl v plavkách, tak jak ji při sjíždění řek vídám léto co léto už čtyři roky. A v tu chvíli se mi zatajil dech.

„Helenko, ty máš vlastně úplně stejnou postavu jako Sabina,“ oznámil jsem jí překvapeně. I ji to zaskočilo. „Hm, tak to mám dobrý,“ špitla zaraženě. „Říkal jsi přece, že Sabina má tělo jako bohyně…“ – „Jo, to má,“ kývl jsem. „Tak šup, pojďme do toho obchodu, budeš si zkoušet erotické prádlo!“

TO MYSLÍŠ VÁŽNĚ?

Až z výrazu její tváře jsem pochopil, že to ode mě vlastně byla docela drzost. A že Helena zvažuje, jak se k tomu má postavit. Oči jí najednou zněžněly a jinak pořád rozesmáté rty jaksi zvážněly. Její tázavý pohled jako by říkal: „To myslíš vážně?“ V tom okamžiku mi došlo, že mi čtyři roky, co Helenku znám, unikalo, že tohle je holka právě pro mě. Že její krása je jen jakýsi „bonus“ k tomu, jak je mi s ní prima a jak moc se k sobě hodíme.

Když jsme pak o chvíli později vybírali sexy prádélko, už mi bylo jasné, že ho nebudu kupovat pro Sabinu. Vklouzl jsem za Helenkou do zkušební kabinky a nesměle ji pohladil. Usmála se a nastavila mi pusu k polibku. „Ach, Sabino,“ řekl jsem si v duchu. „Ty asi pořád ještě vymýšlíš, jak spolu oslavíme Valentýna. A já přitom už vím, že ho letos budu slavit s úplně jinou holkou…“

Příběh zaslal: Petr N.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny