Nečekané dědictví

Budu muset na poštu. I se svou úřednickou negramotností jsem vyrozuměla, že tam na mě čeká pověstná obálka s modrým pruhem. No výborně! Aspoň budu mít o víkendu o čem přemýšlet. Hlavou mi začal hned defilovat průvod černých a ještě černějších možností. Jela jsem na červenou, parkovala, kde neměla, volají si mě jako svědka vraždy, někoho jsem zapíchla a nevím o tom, mé dítě přepadlo stařenku, exekutoři nám zabaví dům…

Manžel přišel z práce znatelně veselejší než já. „Nesejčkuj, třeba nám spadlo do klína nečekaný dědictví. Po tetičce z Ameriky.“ Opravdu jsem neměla náladu na vtipkování, a tak jsem svého drahého odbyla poznámkou, že mu budu muset zatrhnout to sledování romantických filmů Rosamundy Pilcherové. Ne že by se nám ovšem nějaké to dědictví nehodilo. Jako středoškolská učitelka češtiny provdaná za učitele fyziky a matematiky bych nějakým tím milionem navíc k naší věčné nule na účtu nepohrdla.

„Mami, mami, táta říkal, že prej ti umřela nějaká děsně bohatá teta,“ řítil se k večeři mladší syn, kterého jinak musím od počítače vláčet násilím. „Fakt?“ přidal se ten starší. „Dobrej úlet…“ Hodila jsem po manželovi zlostný pohled a na každý ze čtyř talířů kopec rizota. „Jo, a zbyl po ní zámek, po kterým se prochází bezhlavej rytíř. Dejte mi všichni pokoj."

Snad abych zahnala myšlenky na nervy drásající soudní procesy a vyhlídky na dny trávené ve vazbě, začala jsem večer opravdu přemýšlet o tom, jestli se v naší rodině nevyskytuje někdo… Ne, to je hloupost. Takže to bude nejspíš to parkování. Nebo mám přece jen jít svědčit? To bude tedy víkend!

V pondělí, sotva jsem čtvrtou A dokonale otrávila národním obrozením, spěchala jsem na poštu. Bílá obálka, modrý pruh, červená šmouha. Au! Řízla jsem se o papír, ruce se mi třásly. Notářství. Uf! Hlavně že ne policie. Notářka z Valašského Meziříčí. Zve si mě, znovu se otevírá dědické řízení po babičce. Vykřičníky z mé hlavy naštěstí zmizely, ale otazníky zůstaly. Proč? Už je to pár let, co babička zemřela, myslela jsem, že je všechno vyřízené. Objevily se snad nové majetky? Že by?

PRÁZDNINY V RÁJI

Moje babička, to je jedna velká hezká vzpomínka. Na dětství, její náruč, ve které jsem se tak ráda ztrácela. „Děvčica moja,“ vítala mě babička a oči jí pokaždé zvlhly. „Šak ty si jak dřístka!“ zhrozila se a hned nás vedla do kuchyně, kde to vonělo vším, čím babička svou hubenou vnučku hodlala vykrmit.

Stejně příjemně se mi vzpomínalo i na měkké beskydské kopečky, mezi kterými jsme trávili prázdniny. Občas se nás „děcek“ sešlo víc, ale nejraději jsem byla, když jsem za chalupou viděla stát oranžový žigulík. To totiž znamenalo, že strejda s tetou přivezli Jirku. Byl o čtyři roky starší, ale malou holkou nepohrdal. Naopak, protože už byl velký „ogar“, babička se mu nebála mě svěřit. A tak jsme celé dny trávili v lesích, hledali studánky, a když bylo vedro, jezdili jsme se na kole koupat na Bystřičku. Oba dva jsme svorně nesnášeli, když nám babička říkala Jurko a Haňo. A to byl pochopitelně ten nejlepší důvod k tomu, abychom se tak oslovovali navzájem. Jak babička říkávala, oba jsme byli „beraniska“. Já hubená nohatá holka, Jurko – modrooký kudrnatý blonďák, andílek, kterému z očí kouká čertovina. Naše škádlení bylo vždycky oboustranné, nezůstala jsem Jurkovi nic dlužná a vycvičil si ve mně zdatného soupeře. I pro lumpárny.

Na pár z nich mu zůstala dokonce trvalá vzpomínka. Štěrk v koleni, to když jsme prchali na kole před sousedem s kapsami nacpanými jahodami a Jurko to neubrzdil z kopce. A jizva nad obočím, když jsme si pro změnu „vypůjčili“ žebřiňák a on mě chtěl trochu povozit.

Nenudili jsme se, ani když pršelo. Naopak, deštivé beskydské dny jsem milovala snad ještě víc než ty, kdy nás sluníčko lechtalo za krkem. Jakmile totiž začaly do střechy bubnovat první kapky, zalezli jsme si k babičce na půdu. Tu vůni cítím dodnes. A slyším vrzání příkrých schodů a dřevěného poklopu, za kterým se skrýval jiný svět. Tajemný prostor pruhovaný světlem prosvítajícím mezi trámy. A v něm, pokryté prachem, staré časopisy, ale i krabice a dřevěná truhla s opravdovými poklady. Památníčky, sešity s listy zaplněnými krasopisem, náčrtky i notami. Když jsme se babičky vyptávali, kde se to tam všechno vzalo, jen mávla rukou. „Tož děcka, to je šecko po tetě Maři. Ta toho naškrabala!“

PODIVÍNSKÁ TETA

O babiččině starší sestře se moc nemluvilo. Zemřela, ještě než jsme se narodili. Nikdy se nevdala a byla snad trochu podivínská. Pořád něco malovala a sepisovala, těch sešitů se ale nikdo nesměl ani dotknout. Po její smrti se všechno šouplo na půdu, a bylo vyřízeno.

Prázdnin je ovšem omezený počet, a tak i já ty své jednou vyčerpala. Ještě jsem si stihla u babičky odbýt první lásku a pak už jsem přijela jen občas. A Jurko se z mého života vytratil úplně. Oranžový žigulík jsem za chalupou vyhlížela marně. Naši se se strejdou a tetou definitivně rozhádali. Kvůli nějaké hlouposti, samozřejmě. A tak jsem svého bratrance mohla sledovat už jen z přibývajících fotek na babiččině příborníku. Se šerpou „Myslím, tedy jsem“ jako maturanta, s červeným tubusem při promoci (hm, chytrý byl vždycky), s krásnou blondýnkou po boku a zlatým kroužkem zářícím novotou na ruce, s roztomilými holčičkami na klíně. Stárnul jen na těch fotkách. Pro mě zůstával pořád malým klukem, se kterým jsme lítali po kopcích.
Babička se pak přestěhovala ke své další dceři a do chalupy, kde jsem strávila nejkrásnější chvíle svého dětství, jsem se už nepodívala. Valašsko mi ale v srdci uvízlo napořád. Tamní lidové slovesnosti jsem věnovala diplomku a teď připravuju dokonce knížku. Jezdím tam pravidelně, sbírám materiály, povídám si s pamětníky. Jen ten nejdůležitější už tam není.

Babiččinu vesnici raději objíždím oklikou, abych se při pohledu na její bývalou chalupu, dvorek s ořešákem a další místa našich dětských her nerozbrečela. Třeba to koupili „Pražáci“, vyměnili okna za plastová, na střechu dali umělý šindel a dvorek zabili zámkovou dlažbou. Nebo bych viděla rozpadající se ruinu. Ne. Chci si to pamatovat, jaké to bylo. Jen ty poklady po tetě Maři mi leží v hlavě. Co tam by bylo materiálu! Vím jistě, že sbírala lidové písničky a kreslila si ty své kroje.

Z MOCI ÚŘEDNÍ

Teď ovšem budu muset do milovaného Valmezu z jiného důvodu. Naše stará felicie polyká kilometry, navigace se mě snaží provést městem ke dveřím s nápisem JUDr.

Je vedro k zalknutí. Třeba si za nečekané dědictví budu moct koupit auto s klimatizací. Stoupám po schodech do kanceláře a netuším, co mě čeká. Zatím už oni čekají na mě. Dvě stařenky, dvě tety. „To je dobře, Haňo, žes přijela,“ říká jedna. „To je dost,“ říká druhá. „Už jsem myslela, že ses na to vykašlala a jsme tu zbytečně.“

Notářka se snaží vypadat elegantně, ale ve dvaatřiceti stupních v kanceláři těsně pod střechou to jde stěží. Vybere občanky, někam je nese, pak dlouze cosi sepisuje. Už ani nejsem zvědavá, proč tu jsem, hlavně abych byla pryč. Kolem hlavy mi létají slova bez obsahu. Právnické termíny a výrazy, „zparchantělé“ věty, které nám češtinářům způsobují nepředstavitelná muka. Vyšinutí z vazby, nesprávný přísudek… a tomuhle nerozumím vůbec. Proč ta paní normálně neřekne, copak nám ta babička ještě odkázala? Můj nechápavý výraz odmění opovržlivým pohledem, a tak iniciativu převezme teta, se kterou se moji rodiče kdysi tak rozhádali. Ona to ale zřejmě považuje za dědičnou záležitost a chová se stejně i ke mně. Ale aspoň mi to vysvětlila.

Je tu jistá vkladní knížka, kterou by potřebovala vybrat. Ale na jméno babičky, takže se musí znovu otevřít dědické řízení, a jelikož moji rodiče už nežijí, musím tu být já. Navíc v bance notářce sdělili, že knížky byly dvě a peníze z té druhé jsem si vybrala já, ale nepřihlásila ji do dědického řízení (nenapadlo mě, že se svatebním darem se to tak dělá)… Abych to zkrátila, ukázalo se, že nezdědím nic, a ještě musím zaplatit dva a půl tisíce. Když jsem si k tom připočítala benzin a drahocenný den dovolené… musela jsem se začít smát. Nahlas, třem pohoršeným tvářím navzdory.

No no, snad toho pána taky nepohoršuje smích na tak převelice úředních místech. Pomyslela jsem si, když na mě ten chlápek na chodbě před kanceláří nepokrytě zíral. Na záchodě jsem si chrstla do obličeje hrst vody, abych se vzpamatovala. Čekal tam i pak. Na mě? Co na mně má? Vychrtlá čtyřicítka s mokrými vlasy.

„Haňo! Takhle se můžeš smát jedině ty! Jsi to ty, že jo? Mama je ještě uvnitř?“ To snad není pravda, toto! Modré oči zakryly dioptrické brýle, kudrny trochu prořídly, ale na blonďácích nejsou naštěstí šediny tak vidět. Zato ta jizva nad obočím zůstala. Není slušné vyhrnovat pánům na potkání kalhoty, ale já si to snad mohla dovolit. „Jurko! Nekecej, že ten štěrk v koleni ještě máš!“ Měl.
Mezitím se rozlétly dveře a teta jen sykla Jurkovým směrem: „Sejdeme se v autě!“ Nic nechápal. Maminka mu o své povedené akci moc neřekla, jenom ho poprosila o odvoz. A tak jsme si aspoň předali čísla na mobily.

KREV NENÍ VODA

Dneska vím, že ten výlet stál za mnohem víc než dva a půl tisíce plus benzin. Jirka bývá služebně v Praze, a tak se vídáme dost často. Vůbec se za ta léta nezměnil. Rozumíme si úplně stejně jako tenkrát mezi valašskými kopci, smějeme se stejným věcem, jako by to bylo včera, co jsme se zvedli z deky u Bystřičky a na kole uháněli ke křížku a nahoru k chalupě. Oblíbil si ho i můj manžel, naši kluci Jirku přímo zbožňují.

Nějak cítím, že známých může mít člověk, kolik chce, ale rodina je rodina. Je tam něco víc. Silnější pouto. Sourozence nemám, tak jsem to nikdy neměla možnost srovnat. Až teď. Musím říct, že jsem za to vděčná.

A ještě dovětek: Letos mě Jirka na mé narozeniny překvapil nečekaným dárkem. Vlekl to z auta se všemi mými chlapy, cosi přikryté prostěradlem. Je možné, že to po těch letech voní pořád stejně? Když za zpěvu Happy Birthday s valašským přízvukem slavnostně sejmul prostěradlo, začala jsem brečet jako malá holka. Právě tak jsem si totiž v tu chvíli připadala. Vrátila jsem se zas na babiččinu půdu, mezi proužky prosvítajícího světla a čichala tu nezaměnitelnou vůni. Je to opravdu ONA! Slzy mi stékaly po tvářích, nebyla jsem k zastavení. Kde to ten ogar mohl vzít? Opravdová, nefalšovaná, a hlavně plná dřevěná truhla tety Maři. Chlapi šli hrát karty, bylo jim jasné, že se mnou ten večer už nic nebude. Do noci jsem se probírala sešity s krasopisem, náčrtky krojů a notovými zápisy a nevycházela z údivu nad tím nečekaným dědictvím. Konečně dopíšu tu knížku. Teď teprv bude k něčemu. Předám naše rodinné dědictví dál. Celoživotní práci své pratety, kterou jsem nikdy nepoznala, ale moc si jí vážím. Jsem na ni hrdá. Tu knížku jí věnuju. A babičce, samozřejmě. A Jurkovi. Prostě celé své báječné rodině.

Příběh zaslala Hana Š.

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny