Koza mě srovnala do latě

Občas jsme o podobných věcech společně snili, ale zpočátku nikdo z nás tyhle řeči moc vážně nebral. „Nejradši bych si postavil za městem nízkonákladový dům, kde by se dala pěstovat ekologická zelenina,“ slyším jako dneska Vojtu, spřádajícího budoucí plány. A pak se obvykle rozpovídal o tom, jak budou soběstační a klidně se obejdou bez supermarketů. Nám s Janou se to také zamlouvalo, dokonce jsme si nakoupili spoustu knížek o zahradě i o bydlení a po večerech si v nich listovali a fantazírovali. Na rozdíl od nás ale Vojta své sny dotáhl do konce.

„Dávám výpověď, stěhujeme se,“ zaskočil mě jednou hned u ranní kávy. „Nízkonákladový dům to zrovna sice není a místo záhonků se zeleninou máme zatím jen zarostlou zahradu, ale nějak to s Kristýnou zvládneme.“ – „A co tam proboha budeš dělat?“ vypadlo ze mě v první chvíli. V naší počítačové firmě totiž Vojta patřil k největším machrům. O softwarech a hardwarech toho věděl jako málokdo. „No co, bude ze mě cesťák, stejně mě z toho věčného sezení u kompu jen bolí za krkem,“ prohlásil, jak se mi tehdy zdálo, trochu lehkovážně. Prý si založí vlastní firmu a bude jezdit lidem opravovat počítače.

NA SAMOTĚ U LESA

S manželkou jsme se shodli na tom, že je to celé dost riskantní podnik. Stěhovat se někam na vesnici, kde lišky snad už ani nedávají dobrou noc, a tahat vodu ze studny, to si ani jeden z nás moc neuměl představit. „Ale kdo ví, jestli k nějakému stěhování nakonec vůbec dojde,“ uzavřela tehdy pochybovačně debatu moje žena.

„Jak to budeš sama zvládat, tři děti, Vojta věčně někde na cestách a doktor bůhvíkde,“ vyptávala se kamarádky starostlivě Jana, když se k nám přišla před odjezdem rozloučit. „Prosím tě, ty děláš, jako když se chystáme na konec světa,“ odpověděla jí se smíchem Kristýna. „Máme přece auto, kam budu potřebovat, tam si zajedu.“

Když nás poprvé pozvali do svého nového bydliště, byli jsme náramně zvědaví. Už při letmém pohledu mi bylo jasné, že opravy domu spolknou ještě spoustu peněz i času. Zahrada byla v podzimním počasí obzvlášť smutná a zarostlá. Ze dvora všichni nosili neustále dovnitř na botách bochníky bláta. Kristýnu to ale kupodivu nijak nevzrušovalo. Nejmladšího Toníka měla uvázaného v šátku jako indiánská babička a pobíhala s ním mezi kuchyní a pokojem. Chvílemi něco zamíchala na plotně, pak zase přiložila do kamen. Vypadala šťastná a spokojená. Stejně jako dvě starší děti, které si vydržely dlouhé hodiny hrát s čerstvě narozenými koťaty.

Naše čtyřletá Julča byla moc nadšená a museli jsme jí slíbit, že se za jejími kamarády a zvířátky zase brzy vypravíme. Při naší další návštěvě nás od boudy ohlašoval statný ovčák, po dvorku se batolilo pár slepic a z koťátek už byli pořádní mackové.

NENÍ NAD KOZÍ MLÉKO

„To jsem zvědav, jakou další zvířenu si do příště pořídíte,“ nadhodil jsem vějičku a parádně tím nahrál Vojtovi s Kristýnou na smeč. Skoro celé dopoledne vydrželi totiž mluvit o tom, jak si pořídí kozu. Oba mi připadali jako chodící encyklopedie. Zcela vážně nám líčili, jak účinky kozího mléka znali už staří Římané, prý ho považovali za elixír krásy a dlouhověkosti. A Vojta vyrukoval i se současnými vědeckými studiemi. Podle nich tenhle kozí nektar fungoval snad skoro na všechno – od trávení přes migrény až po alergie.

„No vážně,“ přidala se k němu Kristýna, která zaregistrovala, že mi to jejich svaté nadšení připadá trochu legrační. „Toník měl po narození ekzém a od té doby, co pije jen kozí mléko, se ho zbavil.“

Janě nasadili pořádného brouka do hlavy. Celou cestu domů jsem poslouchal o tom, jak musíme pro Julču také obstarat kozí mléko. „Snad si nechceš pořídit kozu do paneláku, to by se pan Freiber od vedle asi zbláznil,“ zkusil jsem zavtipkovat, ale sjela mě zdrcujícím pohledem. „Jestli o tom nevíš, i v Praze existují farmářské trhy,“ pravila úsečně.

Od té doby se na našem jídelníčku začalo objevovat nejen kozí mléko, ale i sýry a jogurty. Musím přiznat, že chutnaly opravdu báječně. A Jana byla už po pár dnech skálopevně přesvědčená, že těch pupínků má naše Julča najednou daleko míň. Ale tím to všechno neskončilo. Stále častěji mluvila o tom, že bychom se mohli také přestěhovat na venkov, jak jsme kdysi snili.

„No jo, ale to bys musela začít řídit, a ne mít jen řidičák v šuplíku,“ popichoval jsem ji. „No tak si udělám pár kondičních jízd,“ odsekla mi kurážně. „A ještě kurz dojení koz,“ zažertoval jsem, aniž by mě napadlo, jak brzy budeme něco takového potřebovat.

Před víkendem mi zazvonil mobil a v něm se ozval Kristýnin udýchaný hlas. „Prosím tě, naší mamce je nějak zle, potřebujeme za ní v sobotu zajet, mohli byste se nám postarat o kozy?“ vychrlila ze sebe rychlostí blesku. A stejně rychle mi vysvětlila, jak se mečící mlékárna dojí. Poslouchal jsem ji jen na půl ucha. Když si poradím s komplikovanými počítačovými programy, kozu přece určitě zvládnu!

VÍKEND NA ZKUŠENOU

„Jasně,“ slíbil jsem bez dlouhého rozmýšlení a už se těšil, jak holky doma překvapím tím, že o víkendu pojedeme ven. Julča byla trochu smutná z toho, že tam tentokrát nebudou děti. Ale když jsem jí připomněl, že si bude moct hrát s kočkou a pohladit si kozu, skákala radostí. Zprávu o tom, že máme na starost i dojení, jsem si pro jistotu nechal až na konec. „A myslíš, že to zvládneme?“ pochybovačně se zeptala Jana. „No aby ne, Kristýna mi to všechno vysvětlila,“ prohlásil jsem sebevědomě, i když jisté pochybnosti se v té chvíli přece jen vynořily.

Den strašně rychle utíkal, jen to proklaté dojení jsem odkládal, jak se dalo. „Neměl by ses do toho už pustit?“ pobízela mě Jana. „Julča aspoň uvidí, jak se to dělá.“

Chytit tohle rohaté nadělení nebylo ovšem jen tak. Róza lítala po zahradě jako smyslů zbavená a já za ní. Už dlouho jsem neviděl svou ženu se tak smát a Julča, ta aby se nepřidala! Nakonec jsem kozu uvázal k dřevěné plaňce plotu, vítězně se na své holky podíval a vzal konev, kterou nám tu Kristýna připravila. Zasedl jsem k Róze a pokoušel se ji dojit, na dně ale zazvonilo jen pár kapek. K dovršení všeho mě v nestřeženém okamžiku koza obešla a drahocenný nápoj z konve vypila.

Holky se tomu smály tak, že nebyly k zastavení, a já s pochopením vzpomínal na Svěráka ve filmu Na samotě u lesa. Dojil tam sice krávu, ale pocity měl asi v tu chvíli podobné. Na rozdíl od něj jsem se ani nezmohl na nějakou vtipnou hlášku o tom, že se asi Róze udělal z mléka tvaroh a ucpal jí vemeno. Byl jsem prostě v koncích a v duchu se utěšoval tím, že se Vojta s Kristýnou brzy vrátí a do té doby snad koze to vemeno neztvrdne.Umíte si asi představit, jak si mě druhý den všichni vychutnali. Statečně jsem prohlásil, že napoprvé to sice nic moc nebylo, ale podruhé nadojím celou konev. Upřímně řečeno se mi to zrovna nepovedlo, i když mi Kristýna seděla za zády, radila i všechno vlastnoručně předváděla. Čert ví, jak dlouho se ten grif mohla učit, ale v každém případě kozička stála jako beránek a do konve zvonivě dopadal pravidelný pramínek bílé tekutiny.

„Taky mi to ze začátku moc nešlo,“ přiznal se Vojta. „Ženské mají asi na dojení nějaké lepší vlohy.“ – „Jasně, my ještě tak na počítači přesně spočítat průměr denní dojivosti, sestrojit graf a vytvořit měsíční plán,“ dodal jsem k tomu důležitě. Najednou mi došlo, že v některých životních situacích mi všechny ty počítačové moudrosti budou prostě k ničemu. Koza Róza mě zkrátka srovnala do latě.

Příběh nám poslal Jan D.

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny