Ne nadarmo se říká, že „emoce jsou nemoce“. Jak nebýt otrokem svých emocí a jak vnímat lidi kolem nás? Ne vždy se musíme ponořit do depresí a ničivých myšlenek, možná to jde jinak. Jak? O tom se rozmluvil Jaroslav Dušek.
„Emoce je ze slova emotér, latinsky. Znamená to, že to s vámi hýbe. Že vás to přemisťuje. Česky je to pohnutka. Je to pohnutka, která vás nutí se pohybovat. Je velký rozdíl mezi tím, jestli vy cítíte pocit a tím, jak se projevujete. My jsme vycvičeni v nahlouplé civilizaci, která spojila pocit a reakci a neoddělila je od sebe, tak jsme jaksi zajatci emocí,“ vysvětluje Jaroslav Dušek a pokračuje: "Pak se považuje za přirozené, že se na pohřbu pláče. Což v některých civilizacích není přirozené. Považuje se za přirozené, že je někdo smutný, protože slyšel smutnou zprávu, a tak ho to rozesmutnilo. A vůbec si ten člověk neuvědomuje, že je ve vleku desítek a tisíc podnětů, kterých jsou desítky, stovky za den a kdybyste na všechno měla reagovat tak, jak si přejí lidé, kteří vás vtahují do svého emocionálního dramatu, což dělá skoro každej. Někdo přijde a řekne, že má nějaký problém, někdo mu něco udělali, že ho okradli a ti lidi chtějí, abyste se do toho nechali vtáhnout."
"Vnitřní cvičení spočívá v tom, že si volíte svou reakci. To není o tom, že to necítíte, že jste cynická nebo netečná. Vy vnímáte, že oni jsou smutní, vnímáte, že by ocenili, kdybyste třeba řekli, že vás to taky mrzí. Vy jenom posoudíte, jestli jim pomůže, když se i vy budete cítit špatně nebo jestli si to oni přejí. Jestli na vás chtějí přehodit kus emocionálního těla."
Zdroj: Český rozhlas
