Ivana Chýlková pro Svět Ženy: "Proč bych měla řešit ve třiceti důchod? Neřeším ho ani teď. Vždyť ani nevím, kdy se do důchodu odchází."

Film, ve kterém vás diváci mohou nyní vidět je natočen podle herečky a spisovatelky Jany Bernáškové. Ve snímku hrajete zhmotnělý vnitřní hlas hlavní hrdinky – Šedivku. Jaká je?

Šedivka je hrdinčino alter ego, její druhé já, s nímž komunikuje a vidí ho jen ona. Snahou Šedivky je dobře své majitelce radit, nějakým způsobem ji poučovat, směrovat, ale ne vždy to vyjde. Moje postava má sice představovat hrdinčino starší a moudřejší já, ale i starší a moudřejší občas klopýtne. Vyšší věk zkrátka není zárukou toho, že má dotyčný pokaždé pravdu, protože někdy je ten starší ještě daleko větší hlupák než jeho mladší kolega.

Díky své profesi máte kolem sebe často spoustu lidí. Potřebujete být naopak někdy úplně sama?

Samota mi nevadí. Vadí mi osamělost, to jsou dvě různé věci. Ráda si občas odejdu, abych se ale zase brzy vrátila, protože jsem spíš společenský tvor a mezi lidmi bývám ráda. Když se mě někdo občas zeptá, jestli jsem introvert, nebo extrovert, jestli preferuju město, nebo vesnici, jestli to, nebo ono, neumím takto kategoricky odpovědět. Nejsem vyznavačem takového toho třídění do šuplíků. Mám ráda pestrost, kdy se věci mění a přirozeně plynou.

Když se řekne intuice... Je to podle vás totéž jako zmiňovaný vnitřní hlas?

Myslím, že ne úplně. Vnitřní hlas nám nemusí vždy dobře poradit (nakonec to hezky dokazuje i role Šedivky), zatímco intuice se nemýlí nikdy, jen je potřeba umět ji slyšet. Do toho se navíc obvykle přimotá ještě rozum, čímž vznikne specifický mix nabízející řešení. Velmi pak záleží na tom, zda máte silnější ratio nebo emoční část. Myslím si ale, že není dobré spoléhat se výhradně na jedno nebo druhé. Optimální je dobře vyvážená kombinace. U mě je to tak padesát na padesát; rozum i emoce mají přibližně stejný prostor. Ale i tak se mistr tesař někdy utne. Návod na život neexistuje.

Domníváte se, že vyrovnanost, kterou u vás vnímám, přišla s věkem?

Ano, ale i okolnostmi. Člověk v určitém věku už ví, co nechce, a pokud to umí říct nahlas, je to velká úleva. Spoustě lidem je sice jasné, co nechtějí, ale zároveň se zdráhají to vyslovit, připadá jim to hloupé, nepatřičné. Tohle už jsem naštěstí překonala, a pokud mám s něčím problém, jednoduše to řeknu.

Máte pravdu, že zrovna tohle by se dalo považovat za jednu z výhod přibývajících roků. Nějaká další?

Mohu samozřejmě mluvit jen sama za sebe – nerada bych něco zobecňovala. Já konkrétně si třeba užívám to, že už mám velkého samostatného syna a vidím, že je šťastný, což mě dělá také šťastnou. Mám teď i více času na věci, kterým jsem se dříve chtěla, ale nemohla věnovat. Sem patří i angličtina, přesněji řečeno můj nekonečný zápas s ní, což je ovšem samostatná kapitola.

Řada lidí má od určitého okamžiku se svým věkem problém. Předpokládám, že tohle není váš případ…

Zatím ne, ale možná, až přijde určitý věk, budu s tím problém mít. To je klidně možné. Já se ale věkem zase tak moc nezaobírám. Vždyť věk řešíme jenom my lidé. Neustále si říkáme, kolik nám je let, co bychom měli a co třeba už vzhledem k věku naopak zase ne. Jsme jediní tvorové na této planetě, kdo přibývající roky řeší. Vezměte si zvířata; těm je to úplně jedno. Každé je ve své individuální kondici, některé je silnější se spoustou energie, jiné slabší, ale nedeprimují se tím, nesdělují si věk. Prostě jednoho dne pojdou, a je to. A do té doby jsou – nezávisle na věku – třeba šťastní. Mě se jednou jedna novinářka při rozhovoru ke třicátinám zeptala, co budu dělat v důchodu. To byla otázka, která mě dost zaskočila. Proč bych měla řešit ve třiceti důchod? Neřeším ho ani teď. Vždyť ani nevím, kdy se do důchodu odchází. A to je přesně to, co říkám – věk není vůbec potřeba řešit. Důležitá je momentální kondice a energie, kterou máte k dispozici.

Celý rozhovor najdete v prosincovém vydání časopisu Svět ženy.