Modelce a moderátorce Ivě Kubelkové to funguje s dcerou Natálkou nejen před objektivem, ale i mimo něj. Tento rozhovor je toho důkazem. Přečtěte si, co o sobě tyhle dvě dámy navzájem prozradily.
Natálka: Přišla jsem s tím já, mamka mě do toho netlačila,ale ani mě nezrazovala. Říkala, že pokud chci, ať do toho jdu, že to je jen na mně. Myslím, že snad každá holčička chce něco takového zkusit, a já měla navíc tu výhodu, že mě mamka podporovala.
Iva: Myslím si, že nakonec se Natálka modelingovou cestou nevydá. Párkrát si to zkusila, občas jí nějaká nabídka přijde, je to fajn přivýdělek, ale řekla bych, že její životní směr to nebude. Studuje jazykovou školu, baví ji angličtina a mám tušení, že ji to spíš potáhne někam ven.
Natálka: Mamka má pravdu, pro mě je modeling koníček. Jsem ráda, když se mi naskytne nějaká nabídka, ale budoucnost v modelingu neplánuju. Je to docela náročná práce a pro mě je v tuhle chvíli nejdůležitější studium. Teď jsem nastoupila na novou školu, takže ta je teď to hlavní, co mě zajímá. Zatím vůbec netuším, kam se jednou profesně vydám. I proto jsem si zvolila jazykové gymnázium, nechtěla jsem zatím žádné zaměření. Až dostuduju, tak doufám, že budu vědět, čemubych se chtěla věnovat, co by mě bavilo.
Natálka: Já si myslím, že ne, i ona sama to říká. Je umělecky zaměřená, umí krásně kreslit a možná půjde spíš tímhle směrem. Je ale ještě malá, časem se to možná změní.
Natálka: Určitě by zklamaná nebyla. Pokud si najdeme něco, co nás bude bavit, v čem budeme šťastné, tak nám to bude přát.
Natálka: Samozřejmě, že jsem se s tím setkala. Pod různými články bývají negativní komentáře a bulvár věci často překroutí jen proto, aby měl větší sledovanost. Já ale nejsem z těch, kdo by na takové řeči dal. Nic si z toho nedělám. Jdu si za tím, za čím chci, co mě činí šťastnou, vypadám, jak chci, a je mi jedno, co si o tom kdo myslí.
Iva: Natálka je extrovertní, komunikativní, otevřená, takže se s ní dá o všem mluvit. Jasně, že má svůj pubertální věk, který s sebou nese jisté náležitosti, ale i když kolikrát protočí oči v sloup, když jí něco říkám, stejně mám pocit, že mě vnímá, že se nad tím zamyslí. Řekla bych, že máme hezký vztah, i když já jsem ta, která se snaží držet nějaký řád. Vysvětluju jí, že to dělám proto, abych ji naučila věci si usnadnit. Jakmile to pochopí, pak je ochotná vše přijmout.
Natálka: Na mamce mám ráda její přístup k životu, nadhled, to, že nám dává se ségrou volnost, do ničeho nás netlačí. Samozřejmě, že se snaží nás dobře vychovat, ale zároveň nás nechá, abychom si některé věci vyzkoušely, přišly si na to samy, a to mi připadá jako skvělý rodičovský přístup. Bylo období, kdy to se mnou neměla lehké, všechno mě štvalo a rodiče to doma schytávali. Vím to a dneska už si uvědomuju, že tím se nic nevyřeší, a snažím se takové situace nevyvolávat, hlídám se.
Natálka: Bylo to v pohodě. Nesetkala jsem se ze strany mamky s nějakými reakcemi, abych něco smazala nebo tak. Plavky jsou plavky. I malé děti se fotí na pláži v plavkách.
Iva: Pokud je to v plavkách u moře, nemám s tím problém. Dneska děti pořád něco fotí a sdílejí na síti. Mám určité hranice, o kterých si povídáme, ty jsou pro mě důležité, ale jestli si dá na svůj profil fotku v plavkách, chce to a je s tím ztotožněná, řešit to nebudu.
Iva: Třeba aby ty fotky nebyly lascivní, aby nezaváněly nahotou, protože přece jen je jí teprve šestnáct. Myslím ale, že si to uvědomuje, sama tu hranici vnímá. Na druhou stranu je důležité nechat dětem prostor, nemůžete jen mentorovat. Snažím se v tom udržet zlatou střední cestu. Věřím, že na spoustu věcí si dítě přijde samo. Když si některé věci samo vyzkouší, může to být mnohdy lepší než sto rad dospělých.
Natálka: Naše mamka nás v životě neuhodila, nedala nám facku, pohlavek. Komunikace mezi dětmi a rodiči je důležitá. V tomhle se od některých rodičů liší. Všechno s námi řeší, snaží se nás pochopit. Je to taková moje druhá nejlepší kamarádka. Vím, že jí můžu říct cokoli bez toho, aby se naštvala. Samozřejmě, že to je mamka, rodič, ale je zároveň i obrovská kamarádka.
Iva: To je různé. Já si totiž myslím, že člověka něco vytočí ve chvíli, kdy má předpoklad se naštvat. Jsou chvíle, kdy vás nějaká věc rozčílí, a jindy vás ta stejná věc nechá naprosto v klidu. Záleží na rozpoložení. Většinou mě naštvou takové ty každodenní hlouposti, kdy dětem neustále něco opakujete, aby nedělaly, a ony to pořád dělají. To mě naštve víc než nějaké teenagerské prohřešky, třeba, že někde zkouší kouřit. Myslím, že jsem k těmhle věcem shovívavější než k hloupým lenostem. Co se ale snažím dětem odmalička vštěpovat, je, že nejvíc mi vadí lhaní. To je velké téma. Ať je dítě jakékoli, vždycky přijde chvíle, kdy to začne zkoušet a domnívá se, že si tím usnadní cestu. Myslím, že tohle jsme si už doma vysvětlili. Je těžké dítě přesvědčit, že ať se stane cokoli, chci slyšet pravdu. Je to pro mě vždy lepší, než kdyby mi lhalo.
Natálka: Mamku nejvíc naštvu, když něco neudělám, zanedbám a nejčastěji je to kvůli škole. Vím, že chce, abych měla dobré známky, abych se učila, ale mně to prostě někdy nevyjde.
Iva: My doma v legraci říkáme, že to hezké má po mamince a to špatné po tatínkovi. Jasně, že to tak není. Řekla bych, že po mně Natálka zdědila výřečnost, schopnost komunikace a vyjadřování se. Kolikrát mi připadá, že na svůj věk má nezvykle uvědomělý projev, samotnou mě to někdy překvapuje. Až si říkám, aby si někdo nemyslel, že ji snad doma učím, co má říkat. Ono to tak totiž někdy může vypadat. Možná je to sociálními sítěmi, tím, jak pořád komunikují, točí videa. Nevím. Potom si myslím, že po mně má chuť dělat druhým radost. Pro mě je extrémně důležité, když můžu někoho potěšit, překvapit, udělat mu radost – na to se těším a baví mě to. A to jsem si všimla, že Natálka má taky.
Natálka: Povahově jsem myslím po mamce zdědila klid. Snažím se věci řešit v pohodě, nedělat scény. Mám po ní i hlas, stejně jako ona se věnuju zpěvu.
Rozhovor: Jana Marxtová
