Mám rakovinu prsu: Jak se vyrovnat s diagnózou

* Prvotní reakce na tuto informaci jsou tak různé, jak rozdílné jsou lidské povahy. Některé pacientky nechtějí diagnóze uvěřit a zlobí se na lékaře, jiné pohltí zloba a hněv vůči sobě či jejich nejbližšímu okolí. U každé z nich se viditelně projevuje psychický zmatek a emocí, které se v jejich duši střídají, je nespočet. Přicházejí stavy bezmocnosti, úzkosti, lítosti, oněmění, odcizení… pocit, že teď prožívají ten nejhorší sen, co se jim kdy zdál, nebo sledují šílenou scénu v dramatickém filmu, na nějž se už nechtějí dívat dál.

* Všechny reakce, ať už jsou jakékoli, jsou vzhledem k dané situaci naprosto přirozené a každá žena potřebuje čas, aby je sama v sobě zpracovala a vypořádala se s nimi. Mnohem obtížnější to však může být pro ty, které nejsou zvyklé se se svými pocity a emocemi svěřovat. Navíc se u nás „nenosí“ o rakovině mluvit veřejně. I to může být důvodem, proč se řada žen rozhovorům na toto citlivé téma vyhýbá. Současně žijeme ve společnosti, která vychovává ženy k tomu, že jsou schopné zvládnout a překonat veškeré problémy samy. Jejich potřeby jsou v rodině často až na posledním místě. A tak raději mlčí.

* Přijetí závažné nemoci patří podle odborníků k silně stresovým situacím. Někteří z nich je dokonce považují za největší životní stres a přirovnávají ho k autohavárii – ještě před chvílí bylo vše v pořádku, a najednou  přichází zpráva, s níž nikdo dopředu nepočítá, a tudíž na ni není ani připravený.

* Vyrovnání se s diagnózou nemoci, její přijetí a následné rozhodnutí bojovat s ní dál přitom hraje významnou roli v pacientově životě. Právě naděje, pozitivní životní postoj a zároveň dobrá spolupráce nemocného s lékařem určují, jak bude léčba probíhat. Podle lékařů může optimistický přístup k nemoci i to, že se pacient snaží vidět věci z té lepší stránky, do jisté míry ovlivnit úspěšnost léčby. Je prokázáno, a to bez ohledu na druh onemocnění, že s kladným přístupem, silnou vůlí a s chutí vrátit se zpět do normálního života je člověk o krok blíž k uzdravení.

* Svoji nemoc však musí pochopit nejen pacient, ale také jeho rodina a přátelé. Je důležité, aby věděl, že má kolem sebe lidi, kteří mu pomohou. Na druhou stranu zrovna tento „úkol“ pro ně nemusí být vždy úplně snadný. Mnohdy se totiž stane, že právě ti nejbližší se potýkají s většími emočními problémy než sám nemocný. Nevhodné reakce pak vedou k vzájemnému odcizení, a naopak upřímné sdílení toho, co skutečně prožíváte, může být cestou k vytvoření hluboce osobního pouta.

* Obecně už jen pouhý fakt, že člověk mluví o svém strachu, obavách a úzkostech, ho strachu zbavuje a přináší mu psychickou úlevu. Je ale třeba uvědomit si také, že pro řadu pacientů je mnohem přijatelnější, nebo dokonce jedinou možností svěřit se někomu, koho se jejich nemoc nijak nedotýká, případně si podobnou zkušeností již prošel. V takovém případě se může obrátit na některou ze specializovaných poraden pro onkologické pacienty nebo vyhledat jinou psychologickou pomoc.

* To, jak rychle nemoc žena přijme a s jakým odhodláním se vrhne do léčby, záleží z velké části i na lékařích, kteří rakovinu objevili. Mnohem snadněji se samozřejmě komunikuje s pacientkou, u níž byl nalezen malý nádor, jenž zatím nevyslal své zhoubné buňky dále do organismu. V opačném případě je domluva náročnější.

* Pokud se však odborníkům podaří alespoň trochu přispět k tomu, že se žena se svou nemocí „smíří“ a začne bojovat za své uzdravení, je to pro ně radost. Taková pacientka se totiž mění v týmového parťáka v léčbě, což je z psychologického pohledu prospěšné pro obě strany. A pak ne nadarmo se říká, že sdílená starost je poloviční starost.     

Informace vám poskytnou na bezplatné Avon lince proti rakovině prsu (800 180 880), popřípadě je najdete na www.zdravaprsa.cz nebo na webu Sdružení pacientek s rakovinou prsu (www.mammahelp.cz).

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny