Příběh čtenářky: Sny se plní

Stojím namáčknutá v temném koutku pod jevištěm a ani nedýchám. Přesně vím, jaký pohyb, která replika by měla následovat, a pokaždé, když mi oči i uši nahlásí, že se tak stalo, že všechno běží, jak má, jako by ze mě spadl kousíček velkého balvanu. Ale ještě není vyhráno, ještě není konec. Ano, lidé v sále se smějí, kde mají. Zdá se, že se jim to opravdu líbí, ale dokud se nezatáhne opona, vyhráno nemáme. Teď by měl Tony otevřít dveře. doufám, že tam Anička bude stát i s tou kytkou, jak je ve scénáři. Jestli ne... Uf! Stojí tam, vtip se povedl a diváci řvou smíchy. Teď ještě aby Martin nezapomněl svůj závěrečný monolog, na zkouškách mu moc nešel. Nezapomněl. Sálem se rozléhá ohlušující potlesk. Konečně si můžu vydechnout a v těch pár minutách mi běží hlavou celý můj příběh.

Dětství jako pohádka

„Ó, můj princi! Proč jsi mě ještě nevysvobodil? drak už na mě čeká, chce mě co nejdřív sežrat!“ „Už jedu, sličná princezno, již chvátám a budete navždy má.“ Podobné věty se z mého dětského pokojíčku začaly ozývat, sotva jsem se naučila mluvit. Pohádkový svět mě uchvátil. Maminka mi četla a já si pak příběhy přehrávala. Panenky mi sloužily jako herečky, vyráběla jsem si rekvizity, a když jsem pak jednou pod stromečkem objevila opravdové loutkové divadýlko, byla jsem v sedmém nebi. Toužila jsem i po obecenstvu, ale naši měli pořád moc práce a bráchu zajímal spíš fotbal. A tak jsem si hrála jen sama pro sebe. Sotva mi to naši dovolili, začala jsem dojíždět na dramaťák do města. Měla jsem jasno. Chci být herečkou. Snila jsem o tom, že jednou budu mít hlavní roli ve velkém divadle, rodiče se přijdou podívat na premiéru a konečně pochopí, že je to můj životní sen, nikoliv rozmar pubertální holky. doma jsem byla tichá, poslušná, zato v kulturáku jsem se stávala někým jiným, extrovertním, byly to chvíle, kdy jsem byla skutečně šťastná.

Kde se to v ní vzalo?

Kdykoli jsem ale začala o svých plánech mluvit doma, bylo zle. Naši pro umění neměli zrovna pochopení. Mamka prodávala v místní samoobsluze, táta pracoval v družstvu. Nechápali, kde se to ve mně vzalo.
„Prosím tě, herečka! Kdo to kdy slyšel? Chceš nám všem udělat ostudu? Myslíš, že tě pustíme do Prahy? Nebo do Brna? A kde bychom na to asi vzali? My s maminkou nevyděláváme miliony,“ rozčiloval se táta.
„Markétko, nejlíp bude, když si uděláš tu peďárnu a nastoupíš tady u nás do školky,“ domlouvala máma. „Tam máš místo jisté. Víš, že teta tě tam vezme. Budeš si brzy vydělávat, to není přece špatné. Budeš mít peníze sama pro sebe.“ A my tě nebudeme muset živit, dodávala jsem v duchu.
Tak bohužel končily všechny diskuse o mé budoucnosti. Jasně, špatné to asi nebylo, ale nebyl to můj sen. Naši to se mnou jistě mysleli dobře, ale já bych udělala cokoli, aby mě na herectví pustili. Byla jsem ochotná chodit na brigády, šetřit každou korunu, jen abych mohla studovat, co chci, ale všechno marno. Nepřesvědčila jsem je. Ani moje učitelka z dramaťáku, která byla ochotná připravit mě na zkoušky. Úplně zadarmo, ona mi totiž věřila. Ale já plnila plány svých rodičů. Vystudovala jsem a nastoupila do školky. Můj sen se přesunul do kategorie jednou, možná... věřit jsem nepřestávala.

Princ v bílém bavoráku

Pak mě ale k mojí rodné vsi připoutala, jak jinak, láska jako trám. Začala skřípěním brzd a tím, že na silnici těsně u mě zastavilo auto. Asi jsem se trochu zamyslela. Příběhy se mi v hlavě honily pořád. „Kam, koukáš, ty huso,“ řval na mě muž z obřího bílého auta. „Málem jsem tě srazil. Nestalo se ti nic?“
„Nezlobte se,“ vykoktala jsem. Nejraději bych se propadla do země. Došlo mi, že ho znám. Byl to starší brácha spolužačky ze základky. Hokejista. Všechny holky jsme do něj byly platonicky zamilované.
„Tak na shledanou a promiňte.“
„Počkej, hodím tě domů. Jdeš asi domů, ne? Ty jsi Markéta, že jo, kamarádila jsi se ségrou. Pamatuju si, jak jsi k nám chodila a s Marcelou jste pořád zkoušely nějaký blbiny. Lezly jste mi na nervy, potřeboval jsem si odpočinout před tréninkem a vy jste furt dokola opakovaly tři věty... divadelní hvězdy!“ Zasmál se a já cítila, jak červenám. „Nastup si, hodím tě domů, ale nemám moc času, jedu na zápas.“
Jeho hlas zněl tak autoritativně, že mě ani nenapadlo mu odporovat. To mi, jak známo, nikdy moc nešlo. Připadala jsem si jako loutka, sedla jsem si a opatrně zabouchla dveře. Bylo to jen kousek, Petr něco vykládal, ale vůbec jsem ho neposlouchala, nemohla jsem uvěřit tomu, že sedím v autě největšího borce ze základky. „Děkuji za svezení i za to, že jsi mě nesrazil,“ zkusila jsem žertovat, když jsem vystupovala, ale vyznělo to trapně.
„Hele, tak mě napadlo, nechceš se v sobotu přijít podívat na zápas? Hrajeme s Pražákama, to bude mazec. Půjde i ségra, tak byste mohly přijít spolu a po zápase někam vyrazíme. Ozvu se. O. K.?“
„Jasně, ozvi se, budu ráda.“ Zabouchla jsem dveře, bavorák se rozjel a já jsem si říkala, že než dojede na zimák, tak na mě zapomene.

„Cink!“ Už jsem skoro spala, když mi přišla na mobil esemeska.
„V sobotu s tím počítej, domluvil jsem to se ségrou. Těším se!“ Četla jsem si jeho zprávu snad stokrát. Tolik věcí se přihodilo za jediný den! Usnula jsem až k ránu, fantazie běžela na plné obrátky... Hmmm, tenhle kluk by klidně mohl chodit s herečkou. Třeba...

Začali jsme spolu randit a Petrovi se tak trochu rýsovala kariéra v Brně. Zase se mi začal vracet můj sen. Ještě přece nemusí být pozdě. Co kdybych zkusila JAMU? Ano. Petr byl můj princ na bílém koni, který mě dostane z tohohle Zapadákova a umožní mi rozjet kariéru. Když jsem se mu ale o svých snech zmínila, čekala mě studená sprcha. „Cože? Tebe to ještě nepustilo?“ vysmíval se mi. „Prosím tě, nemáš známosti, nemáš nic! Nic neumíš. Myslíš, že na tebe někdo někde čeká? Radši se konečně nauč tu svíčkovou. Mám ji fakt rád.“ Můj sen se rozplynul definitivně. Došlo mi, že v Petrovi oporu nenajdu. Jemu jde spíš o tu svíčkovou. Vysmíval se mi pak, kdykoli jsme byli v kině, často i u televize. „Hele, Geislerová, ty bys tam tak chtěla být místo ní, viď? Ale to víš, já nemůžu bejt Jágr a ty nikdy nebudeš Geislerová. I když zadek máš hezčí. Pojď, ty moje hérečko. Dáme si ještě pivko, ne?“

Rychlý konec

Chvíli trvalo, než jsem si začala uvědomovat, že počet piv, která Petr vypije, se zvyšuje, zatímco čas, který mu trenér dává na ledě, se krátí. Hrál čím dál míň, spoluhráči byli čím dál mladší a jeho zloba čím dál větší. Věděl dobře, kde jsou jeho mantinely a že dál už to nedotáhne. Teď by už vůbec nesnesl, kdybych byla úspěšnější než on. Když po dalších pivech vypitých na žal padla první facka, odešla jsem celkem s úlevou.

Najít sebe sama

Věděla jsem, že musím pryč. Od našich, kteří mi vyčítali, že jsem si nedokázala Petra udržet, od něj. Naštěstí učitelka v mateřince sežene místo celkem snadno. Dostala jsem dokonce byt, začínala jsem znovu a jinde. Děti byly báječné, držely mě nad vodou, když mi nebylo zrovna do zpěvu. V nové školce bylo naštěstí i daleko osvícenější vedení než v té, ve které jsem pracovala u nás na vsi. Paní ředitelka mi dala volnou ruku, co se týkalo všech kulturních akcí. Neváhala na to dávat peníze, a tak jsme byli s dětmi věčně někde v divadle, na koncertech, zvala jsem umělce k nám do školky. Zrovna jsme s nadšenými předškoláky jednou tleskali vydařenému představení, když vtom slyším: „Markétko, jsi to ty?“
No ne! Paní učitelka z dramaťáku!
„Dobrý den,“ hrnula jsem se k ní nadšená z nenadálého setkání.
„Jak vidím, s herectvím ti to nevyšlo, co?“ kývla směrem k dětičkám. Jen jsem se smutně usmála. „Ale jsem spokojená, fakt...“
„Nechci tě zdržovat, ale zavolej mi někdy, možná bych pro tebe něco měla,“ předala mi vizitku. Musela jsem se hodně přemlouvat, abych nezavolala ještě týž den odpoledne. Vydržela jsem to, ale jen do rána. Paní učitelka mě pozvala k sobě do volnočasového centra. „Nechtěla bys mi pomáhat s vedením dramaťáku? Upřímně řečeno, myslím už tak trochu na důchod a ráda bych to tu někomu předala. Chodí sem docela dost dětí, hlavně tedy na počítače, ale já věřím, že je od těch monitorů a mobilů dostaneme. Co myslíš? Zkusíš to se mnou?“
Jenom jsem zalapala po dechu. „Jasně, že to zkusím! Moc ráda!“
„Tak bezva, začneme hned od nového pololetí. Teď ještě najít nějakou hru, která bude ty mlaďochy bavit.“ Slíbila jsem, že se hned po něčem podívám. Šla jsem domů celá omámená. Z nebe se sypal hustý lednový sníh, ale já měla pocit, jako by celý svět zalilo slunce. Venku nebylo živáčka. Copak už děti nestavějí sněhuláky? Budu na to vůbec mít? V centru mě nečekají moji školkoví andílkové, to bude jiná výzva... Nad hledáním scénáře jsem strávila celou noc. Tohle je moc těžké, tohle nepochopí, hm, hloupé... nakonec jsem našla britskou konverzačku ze 60. let. Milou, vtipnou, když ji navíc upravíme do současnosti, mohlo by to zafungovat.

Tohle se počítá!

A tak tu teď stojím, strachy ani nedýchám. Tolik těm svým dětem přeju, aby jim představení vyšlo. Opravdu se na ně nadřely. Zapomněly na chvíli na své Facebooky a Instagramy, hraní je pohltilo. Přinášely nápady, vymýšlely si kostýmy, jeden sympatický tatínek nám navrhl kulisy, které jsme společně vyrobili. Nakonec jsme z toho udělali tak trochu muzikál. Děti si samy napsaly texty, paní učitelka pomohla s hudbou. Potlesk vůbec nebere konce. Moji herci se poněkolikáté vracejí na jeviště, přidává se paní učitelka a zve mě taky na prkna, která u nás v kulturáku možná neznamenají svět, ale štěstí určitě. Pro mě a zdá se, že i pro naše děti a jejich rodiče. Pořád jsem brala na všechny ohledy, dělala kompromisy a ve finále prošvihla, co se dalo. Ale teď už to bude jiné. Žiju svůj život! Život s divadlem. A vůbec nevadí, že nejsem hlavní hvězdou. Třeba nějakou vychovám z těch dětí, které právě zažily svůj první divadelní úspěch. Vidím v první řadě tatínka, co nám navrhoval kulisy. Pojďte, jste taky v týmu, zvu ho na jeviště. Uklání se a šeptne mi do ucha. „Jste opravdu báječná. A záříte víc než všechny hvězdy...“

@svetzeny