Příběh čtenářky: Byl to čert, nebo anděl?

Tak už to zase začíná. Emočně nejnáročnější období roku. Ze všech sil se snažím udělat ho svému Marečkovi co nejkrásnější, ale je to tedy fuška. To mi asi potvrdí každá máma, která funguje zároveň jako táta. O co se v jiných rodinách dělí dva, musím zvládnout sama. Chodit do práce, abych pro nás vydělala nějaké peníze, věnovat se Markovi, když jsem doma, učit se s ním i hrát si a mezitím taky něco uvařit a uklidit, do toho se občas rozbije auto, pračka anebo se prostě jenom blíží Vánoce a ke všemu tomu shonu se přidá pořádný nášup dalšího. Nikdo za mě nic nevyřeší. I když, to bych lhala, kamarádky, sousedi a známí se mi snaží pomoct. Když já tu pomoc moc neumím přijímat. Ponížení? Stud? Těžko říct, co cítím, když mám pocit, že mě ostatní litují. Mám prostě svou hrdost. A pak bulím do polštáře. A přitom by stačilo tak málo, kdyby si můj „drahý“ exmanžel Radek přestal jen hrát na slibotechnu a občas pro svého syna opravdu něco udělal.

Sliby chyby

S blížícím se Mikulášem to nebylo jinak. „Neboj se, určitě nějakého čerta s Mikulášem domluvím, to bude Marek koukat, přijdou k němu ty nejlepší,“ sliboval Radek světácky ještě před pár dny. A já co? Já mu na to zase naletěla. Jako tenkrát, když mi sliboval, že budeme rodina navždy a že nás nikdy neopustí. Jak by také mohl, když nás tolik miluje. V zářivých barvách mi maloval, jak si budeme jednou krásně žít v domečku na venkově. Sen, kterému jsem tolik věřila, se rozplynul jako mýdlová bublina přesně ve chvíli, kdy se Radek na divoké rozlučce se svobodou svého nejlepšího kamaráda seznámil s prsatou servírkou Irenou. Rozlučka se svobodou se tak stala jeho rozlučkou s naším manželstvím. K Ireně se do měsíce přestěhoval, mně zůstaly nesplněné sny, oči pro pláč a naštěstí i Mareček. A teď bude mít Radek s Irenou holčičku, tak nemá na Marečka tolik času, to přece musím pochopit. Nechápala jsem nic, ale věřila jsem mu, že alespoň o toho pitomého Mikuláše se postará, když už o nic jiného. Ale ani tentokrát to neklaplo.

Hledá se Mikuláš

Radek mi místo Mikuláše zařídil peklo, když mi ani pátého dopoledne nebral telefon. Jak jsem mu mohla zase uvěřit? Asi má dost práce se sháněním mikulášských postav pro svoji novou rodinu, pomyslela jsem si hořce. Místo vyřizování faktur, které se mi vršily na stole a zítra se z nich nejspíš zblázním, jsem se tak musela věnovat jiné práci. Prohlížela jsem si lehce pochybné nabídky návštěvy čertů, andělů a Mikulášů na webu. Bylo to jako hledání jehly v kupce sena... nebo chcete-li, jako hledání rozumného čtyřicátníka, který chce vážný vztah a nebude ani nezralý, ani egoistický nebo do sebe zahleděný. Jedním slovem marné. Všichni byli rozebráni nebo zamluveni.

Hlavně se ničím netrap

„Sakra, to nezůstal ani jeden pitomý opelichaný čert nebo padlý anděl?“ vzdychla jsem nahlas a rezignovaně. Jak to Markovi vysvětlím? Že na nás svatí letos zapomněli?
„Stalo se něco?“ vůbec jsem si nevšimla, kdy se u mého stolu objevil kolega Karel. Odbyla jsem ho tím, že je prostě jen deficit čertů. těch, co nosí dětem s Mikulášem nadílku. Jinak mám kolem sebe bubáků dost. Po pravdě, neměla jsem náladu se s ním moc vybavovat. Mám starostí nad hlavu a to on, jehož jedinou starostí jsou ženské sukně a dekolty, nemůže pochopit. Žádnou nenechá na pokoji. Opravuji: mě prozatím na pokoji nechal. Sukně totiž moc nenosím, možná i proto, že ve svojí minirodině jsem ta, která si musela po rozvodu natáhnout kalhoty. A pěkně rychle sebou začít švihat. Může se někdo divit, že můj milostný život je jen pusto, šedo, temno a prázdno? Zato Karel byl vždycky samý žert a smích, vedl nezávislý život bez špetky starostí. To bych si taky nechala líbit, vlastně ne, svého syna bych za nic na světě nevyměnila. Ale tu věčnou únavu, stres a starosti z fleku! Za happyend, kterému se každým dnem ve věku přes čtyřicítku nějak věří hůř a hůř.
„A co kdybych přišel já? Říkají o mně přece, že jsem anděl s ďáblem v těle,“ zažertoval Karel se svým asi okouzlujícím úsměvem, který na jiné ženy zřejmě zabírá. „Nebo se raději převlíknu za Mikuláše, no, když myslíš, že anděla by mi nikdo nevěřil.“
Tohle na mě neplatí, chlapečku, moc se mi tady nepředváděj. Na druhou stranu byl jediný, kdo mi něco takového nabídl. Zbývalo mi snad něco jiného? Pokud se tedy nepřevlíknu za čerta, anděla i Mikuláše naráz já sama.
„A kde bys asi vzal masku? A toho anděla? A čerta?“ zeptala jsem se naoko pohrdavě, ve skutečnosti však se zájmem. „Všechno bude, hlavně se ničím netrap,“ ubezpečil mě Karel bezstarostně, jako by se nechumelilo, a šel. Dělal si legraci? Jak vážně ho můžu brát? Možná vážněji než svého muže. Stejně teď nevymyslím nic lepšího, tak nezbývá než se modlit ke všem svatým a věřit. ať se Karel předvede. Podívala jsem se z okna a rozhodla se všechno nechat plavat. alespoň co se Mikuláše týče. Venku v tu chvíli začalo opravdu drobně chumelit a já jsem se trochu uklidnila. Třeba si Karel výjimečně nedělal legraci. třeba přijdou. Třeba mikulášské i vánoční zázraky opravdu existují. Třeba bych zase mohla začít něčemu věřit.

Mezi nebem a zemí

Odpoledne jsme se s Karlem potkali u kávy v kuchyňce. „Všechno je zařízené, bude to úžasné. A ten anděl je nejkrásnější na světě. Přijdeme se stmíváním, je to v pořádku?“ vysypal na mě Karel.
„Jasně,“ špitla jsem. „Děkuju!“ Takže přijdou, je to v suchu. Teď hlavně koupit lentilky, marshmallows a gumové bonbony ve tvaru autíček, ty má Marek nejradši. A možná také nějaké občerstvení pro svaté bytosti, ale co asi pijou?
„Nedělej si s námi starosti, my zase hned půjdeme,“ dodal Karel, jako by mi četl myšlenky. „Nakonec, nejste naše jediná štace,“ usmál se na mě. Aha, asi bude v převleku Mikuláše obíhat víc osamělých maminek. A co je mi vlastně do toho? Zarazila jsem se. Může si dělat Mikuláše a vůbec všechno ostatní, kde chce. Proč bych ho zrovna já měla soudit. Hlavně aby mi nedával najevo, jak mě lituje. Ale proč to teda dělá? Že by se už děly vánoční zázraky? Nebudu přemýšlet nad zbytečnostmi, je jedno, z jakého důvodu to dělá, hlavně že se to děje.

Čert s uhrančivýma očima

„Někdo zvoní. Kdo to může být?“ napínala jsem Marka, i když mu muselo být jasné, kdo k nám asi zrovna 5. prosince může přijít. Byl plný očekávání i napětí. Básničku měl skvěle naučenou, ale tréma mu teď dávala zabrat. V tomhle byl celý po mně, škoda, že nezdědil trochu víc sebevědomí po tatínkovi. Otevřela jsem dveře. Marek se za mnou schovával, strach nakonec přece jen zvítězil nad zvědavostí... Fujtajbl, sama jsem se lekla, člověk s temnou maskou čerta stál hned za dveřmi a jeho přestrojení bylo opravdu děsivé. Žádná laciná škraboška z papírnictví, ale čert, který by z fleku mohl být vládce pekel. Velké rohy, chlupatý, s děsivou bradkou a dokonce i kopytem, jen tou sírou cítit nebyl. Naopak. Voněl jako letní ráno. A ty oči! Skoro jsem zapomněla, co se vlastně děje, jak mě čert vyvedl z míry. Přestala jsem na něj zírat a zhodnotila stejně povedeného a velmi půvabného anděla. Holka, která za něj šla, musela se svými dlouhými blonďatými vlasy a postavou, jejíž ňadra se v bílých šatech dmula až nekřesťansky, určitě dělat modelku, o tom nebylo pochyb. Však na ní mohl Mikuláš Karel oči nechat. Ani on nebyl ve svém převleku k poznání. Najednou působil tak svatě, důstojně a laskavě.

Vzala jsem radši Marečka za ruku, pozoroval čertovo kopyto, výš se radši neodvážil podívat a vypadalo to, že každou chvílí s řevem uteče do svého pokoje, a pozvala jsem je všechny dál. Mikuláš si důstojnost udržel, vystupoval skvěle a Marek slzy na krajíčku nakonec udržel taky. Tenounkým hláskem odříkal připravenou básničku a mohl oči nechat na koši sladkostí a ovoce, který se najednou zázračně objevil. Za půlkou toho zázraku jsem stála já, sama jsem koš Karlovi v práci dávala, ale teď v něm bylo věcí mnohem víc. Došlo mi, že Karel přiložil ruku k dílu, i co se týče nadílky, a staré dobře známé smíšené pocity trapnosti, vděku a ponížení byly zpátky. Ale když jsem viděla Markovy rozzářené oči, začalo mi ponížení být úplně jedno. Zůstalo jenom dojetí.

Na čerta se sice až do konce návštěvy neměl odvahu pořádně podívat, ale nevadí, to jsem za oba zajišťovala já. Nemohla jsem si pomoct. Když se svatí rozloučili, opatrně jsem za nimi ještě vyběhla na chvíli na chodbu a snažila jsem se Mikulášovi podstrčit alespoň nějaké peníze, ale dvoustovku mi hned vrátil do kapsy džín a usmál se se slovy, že i on může někdy dělat dobré skutky, že si tím alespoň napraví nějaké hříchy z mládí.

Znova jsem si všimla, jak má čert krásné oči. Temné, ale hladivě temné. Že by se v nich člověk hned utopil. Příjemně. Trošku jsem zčervenala, a protože Mikuláš už měl oči jen pro anděla, děkovala jsem čertovi.
„Jste hodní, že jste si udělali čas,“ stiskla jsem mu ruku. „Jsem Zdeněk,“ podal mi tu svou. „Karlův kamarád.“ „Anna,“ chtěla jsem svou ruku vyprostit z jeho, ale jako by ji ještě nechtěl pustit.
„Kolik toho ještě máte před sebou?“ zajímalo mě.
„Vy s Markem jste byli jediní, Karel s Verčou teď chtějí jít do hospody a mě vezmou s sebou, abych se jako smutný čert netoulal sám. Když je dneska ten večer plný kouzel...“ nespouštěl ze mě Zdeněk oči.
„Teď už ano. Díky vám,“ přiznala jsem a sama jsem nevěděla, co přesně tím myslím. Raději jsem se vrátila k tématu: „Ty masky vám musely dát takovou práci, a všechno jenom kvůli nám...“ nepřestávala jsem se divit.
„Upřímně, sám jsem netušil, že to bude tak příjemné,“ zastavil můj příval díků Zdeněk.
„Musím se vrátit za synem, ale opravdu vám moc děkuju, zachránili jste nám Mikuláše,“ ukončila jsem raději zvláštně se vyvíjející hovor a vrátila jsem se do bytu. Krásného pekelníka jsem ale nemohla dostat z hlavy. Z toho čerta jsem byla celá rozpálená. Asi vlivem pekla.

Vánoce s andělem

Karlovi jsem děkovala ještě celý následující den v práci. Tahle zkušenost byla dobrá ještě z jednoho důvodu. Definitivně jsem si uvědomila, že o oslavu Vánoc se musím postarat sama, a to co nejdřív. Na Radka spoléhat nemůžu. Sice před časem nasliboval, že přiveze kapra, dárky, stromeček, modré z nebe, ale zklamání s jeho Mikulášem mi stačilo. O další nestojím. Svátky udělám sama, jako ostatně všechno ostatní, i kdyby mě to mělo stát všechny peníze i síly. To zvládnu!

Zrovna když v půlce prosince začínalo tohle moje přesvědčení povážlivě slábnout, zastavil mě na chodbě v práci Karel. „Zůstal mi doma navíc stromeček, nechceš si ho vzít?“ Zválcovala mě tsunami studu. Nejsem přece žádná chudinka, co jí nezbývá nic jiného než přijímat milodary. I když...
„Jak někomu může jen tak zůstat doma stromeček?“ zasmála jsem možná až příliš křečovitě.
„Jednoduše. Každý rok mi ho vozí kamarád z hájenky, ale letos... letos doma nebudu. Trávíme Vánoce s Verčou, víš, s tím andělem, který s námi byl u vás doma. Dali jsme
se pak v hospodě dohromady,“ vyprávěl Karel. „A ona už stromek má. Zůstala mi doma jedle. Nějak ti ji dopravím, teda jestli chceš?“ zdálo se mi to, nebo opravdu zčervenal? Bylo to poprvé, co jsem ho při vyprávění souvisejícím s nějakou ženou viděla nejistě projevit emoce. Jako by se za to styděl.
„Tak co s tou jedlí? Mám ti ji teda přivézt?“ Karel to zjevně myslel vážně. Jasně, že jsem chtěla, alespoň jsem měla o starost míň.
„Veronika je krásná a moc milá, tak to nezvorej,“ popřála jsem mu místo poděkování za jeho laskavost. S upřímností nejdál dojdeš, ne?

Přišel s nabídkou kvalitního stromku

„Ty voní!“ jásal Marek a hned se hnal po lineckém, které jsem právě vytáhla z trouby.
„ale no tak, spálíš se, počkej přece chvíli,“ krotila jsem jeho nadšení, ale byla jsem ráda, že nám ta příprava svátků tak pěkně klape. Budeme to tu mít voňavé, s dárky, cukrovím. Ať se jde můj exmanžel vycpat i s celou tou svojí novou rodinou, pomyslela jsem si na krátký okamžik, ale pak už jsem se rozhodla užívat si toho, jak to s Markem krásně zvládáme. Zrovna jsem dávala do trouby další plech s cukrovím, když někdo zazvonil.
„Kdo to je?“ zeptal se překvapeně Marek.
Netušila jsem, nikdo ohlášený nebyl. Kdo by měl takhle před Vánoci čas na návštěvy, ptala jsem se sama sebe, utřela si ruce od cukru a mouky do zástěry a šla jsem ke dveřím. Stál za nimi vysoký a moc hezký muž. Jen mi vůbec nebyl povědomý. Že by si spletl dveře? Zmateně jsem se na něj dívala, ale on překvapený nebyl. Naopak. Vypadal dost potěšeně, že mě vidí.
„Ahoj, Anno. Nesu vám ten stromeček,“ ukázal na jedličku opřenou o zeď vedle dveří. Byla krásná a voněla. On byl taky krásný a taky voněl, stejně jako minule. Podle té vůně jsem vlastně svého čerta poznala.
„To jste moc hodný, Zdeňku, vůbec jsem nevěděla, že přijdete,“ zrozpačitěla jsem a přemýšlela, jak velký nepořádek v bytě máme. Nenápadně jsem alespoň zakopla jedno z Markových oblíbených autíček, které se povalovalo v předsíni, pod botník. Takže úklid máme za sebou, může jít dál. Jen nezapomenout, kam jsem to autíčko kopla, Marek má těchhle značkových jen pár a určitě ho bude hledat.
„Karel sem nestíhal dojet, tak mě poprosil, jestli bych to nezařídil. Snad vám to nevadí... ta jedle je docela těžká, kam vám ji donesu? Do obýváku?“ zeptal se trochu ostýchavě Zdenek.„Stromek přece nosí Ježíšek!“ namítla jsem jakoby káravě. „Nechci Markovi zkazit překvapení,“ dodala jsem smířlivěji.
„Já jsem ale pitomec. To je tím, že sám nemám děti,“ teď upadl do ještě větších rozpaků i Zdeněk. „Dáme ho do sklepa? Zatím?“ navrhla jsem jediné řešení, které mě napadlo, protože jsem se bála, že se tu Marek zjeví.
„Kdo to je, mami?“ volal z kuchyně.
„Strejda Zdeněk,“ usmál se na mě Zdeněk čert. „Máte tady na tváři mouku,“ ukázal si pod lícní kost. „Ukažte, já sám,“ jemně mě pohladil. Nevím, kdy se mě naposledy někdo tak něžně dotkl, a říct, že to se mnou nic neudělalo, by bylo pravdě tak vzdálené jako cesta mezi peklem a nebem. Sundala jsem z věšáku klíč, špitla Zdeňkovi, že máme sklep číslo 18, a navigovala ho správným směrem.
„Stavte se potom na kafe, chcete?“
Čert s úsměvem přikývl a zmizel i se stromkem za rohem chodby, když přišel Marek.
„Kdo je strejda Zdeněk?“ zeptal se zmateně.
„Asi anděl,“ šeptla jsem.
Mareček na mě koukal dost nechápavě.

Nejkrásnější dárek

Čert, o kterém Marek neměl tušení, že je čert, a pro dosažení většího zmatku si myslel, že je to anděl, si u nás nakonec ten večer dal kafe, pak čaj a pak ještě jedno kafe. Později se mi přiznal, že ho z toho všeho kafe pekelně pálila žáha ještě druhý den, ale ten večer prý ode mě nedokázal odejít, tak radši pil litry kafe. Také přiznal, že jsem ho okouzlila, prý jsem s tou zamoučněnou tváří a roztomilou zástěrkou vypadala jako reklama na vánoční domov. A ten mu očividně dost chyběl. Když jsem pak dělala rumové kuličky a uložila Marka, došlo i na panáky rumu a trochu osobnější vyprávění než to, kam dáme stromek a jak ho utajíme. Zdeněk byl moc sympatický, už pár let rozvedený, nemohl potkat někoho, jak říkal, normálního a do pekelníka měl hodně daleko. Jeho snaha starat se o nás nebyla vůbec vynucená nebo nadiktovaná od Karla, ale měl ji od první chvíle nějak přirozeně a bylo vidět, že pro nás něco udělat chce. Že toho vlastně chce udělat spoustu. A nebylo to z lítosti nebo vypočítavosti. Poprvé jsem neměla pocit, že ten, kdo mi pomáhá, to dělá ze soucitu. Nepřipadala jsem si jako chudinka. Naopak. Jako princezna.

Když Zdeněk zjistil, že nemám ani stojan na stromeček, protože jsme loni měli s Markem jenom vánoční ozdobenou větev, slíbil, že mi stojan přinese a se stromkem mi pomůže. Opravdu přišel, přinesl stojan a dárek pro Marka. „To jsem přehnal, viď?“ vzdychl, když viděl můj překvapený výraz.
„Ne, vůbec ne, Marek bude nadšený, tahle autíčka má nejradši,“ ujistila jsem ho. Já už jsem nadšená byla ažaž, ani jsem k tomu dárek nepotřebovala. Stačilo, že je nablízku on. „Tak co stromek, všechno v pohodě? Líbil se ti?“ usmál se na mě šibalsky kolega Karel, když jsme se poslední den před vánocemi potkali v kuchyňce.
„Je skvělý,“ řekla jsem a trochu zčervenala.
„Je skvělý,“ přitakal Karel. „Za Zdeňka můžu dát ruku do ohně. A že ti neprozradil, jak se jmenuje celým jménem?“ usmál se šibalsky.
Uvědomila jsem si, že vlastně ne.
„Zdeněk Anděl,“ mrknul na mě. „Ale to už jsi asi poznala, že čert pro něj byl pěknej protiúkol. „Krásné vánoce, Anno, zasloužíte si je,“ popřál mi upřímně.
Ještě že jsou ty pohádkové bytosti na světě. A prý že Mikuláš naděluje jenom dětem. Hloupost! Mně přinesl ten nejkrásnější dárek. Lásku.

@svetzeny