Přejít k hlavnímu obsahu

Když jiskry létají: Proč se navzájem škádlíme a vytáčíme?

Jak se sejde chlap se ženskou, jiskry létají – kromě těch kladných občas i ty záporné. Nic proti, nebýt trochy toho brnkání na nervy a vzájemného vytáčení, tak by to asi nebyla ta pravá láska. Nic se však nesmí přehánět!

Někdy se trápíme vlastně neradi, protože zkrátka nemůžeme jinak. Ať už souhlasíte s názorem, že „muži jsou z Marsu a ženy z Venuše“, nebo ne, je jasné, že opačná pohlaví se od sebe liší nejen fyzicky, ale i psychicky. To je dobře – díky tomu se navzájem přitahujeme, doplňujeme a párujeme, takže lidstvo zatím nevymřelo. Ale na druhou stranu jsou právě odlišnosti mezi námi hlavní příčinou toho, že se občas dokážeme navzájem pěkně potrápit.   

Jako puzzle       

Důležité je najít partnera, s nímž se doplňujeme jako dílky puzzle. To je to staré známé „protivy se přitahují“ (ale pozor: nikoli „protivové“ – ti nepřitahují nikoho!). V praxi se tedy lépe snesou např. výbušnější s klidnějším, bázlivější s odvážnějším, energičtější s váhavějším atd. (bez ohledu na to, které pohlaví nese kterou vlastnost). Pokud se naopak sejdou dva „divoši“, dva „velitelé výpravy“ či dva „váhaví střelci“, jdou si obvykle na nervy víc. Těžko se jim hledá rovnováha a paradoxně jim pak na tom druhém nejvíc vadí to, co dělají sami také. Nemusí to však platit vždy. Někdy se dva povahově totožní nehádají spolu, ale spojí se proti okolnímu světu. Jestli je to horší, nebo lepší, to se musí vyzkoušet.   

Zvažte, co snesete         

Každopádně je však důležité si už při výběru partnerů ujasnit, jestli jsou jejich bezděčné chybky („naschvály-nenaschvály“) pro vás aspoň trochu únosné. To, co člověk dělá cíleně, vědomě, totiž může mnohem snáze omezit, protože je to řízeno jeho vůlí. Ale to, co prýští přímo z vašeho charakteru, to se úplně odbourat prostě nedá a udržet to na uzdě se daří jen do určité míry. Žena, která se záměrně rozhodne partnera „týrat“ tím, že mu bude vařit špenát, protože on ho k smrti nerad, může své chování snadno změnit. Ale citlivka, již rozpláče i informace, že sousedům stoná kanárek, se v tomto směru nikdy výrazně nezmění. Pokud by to tedy jejímu partnerovi mělo nepřekonatelně vadit, ať radši zkusí ulovit drsňačku, která vymáčkne slzu nanejvýš při krájení cibule. Jak by řekl Bohumil Hrabal: „Některé skvrny nelze odstranit bez porušení podstaty látky.“ Své povahové slabůstky si tedy buď navzájem tolerujte, nebo si najděte někoho, kdo má chyby pro vás přijatelnější nebo dokonce přímo lákavé.   

Just na just!        

Jindy si však provádíme opravdové naschvály – tedy trápíme partnera či partnerku záměrně. Ačkoli si to většinou vysvětlujeme tím, že nás k úmyslnému pozlobení protějšek vyprovokoval, skutečnost bývá jiná. Příčina je obvykle nikoli v tom druhém, ale v nás samotných. Jen si přiznejte, že máte-li dobrou náladu, něco se vám podařilo, zkrátka vidíte svět růžově, celkem snadno se nad lehce nepříjemné chování partnera či partnerky povznesete a nemáte chuť mstít se tím, že sami budete nepříjemní. Zato jindy, když máte „den blbec“, podráždí vás sebemenší drobnost a zchladíte si žáhu nějakou odvetnou akcí. A to je přece úplně zbytečné – vám se lépe neudělá, naopak atmosféra ještě zhoustne a nakonec je hůř všem.  

Nejsme andělé

Na začátku vztahu obvykle všechno vypadá přímo úžasně – obě strany se ze všech sil snaží dělat na svůj protějšek co nejlepší dojem, působit mu výhradně radost a rozhodně ho ničím nenaštvat. Jakmile se to či ono ukáže jako problémové, ten, kdo to způsobil, se okamžitě stáhne a podruhé už radši nic podobného nezkouší. Bylo by určitě hezké, kdyby se toho pak dokázal držet i v dalších letech, jenže to se bohužel stává jen
v romantických filmech, v normálním životě moc ne. Po čase totiž opadne zamilovanost, která nasazuje růžové brýle – a bez nich je to najednou všechno trochu jinak. Začneme si říkat: „Proč já se mám omezovat v tom, co se jí/jemu nelíbí? Jen ať si na to Ona či On pěkně zvyknou! Ale zároveň, ať se hodně rychle odnaučí dělat to, co se nelíbí mně!“ Jestli si to pomyslí obě strany, je jasné, že to fungovat nemůže. Když tento postoj zaujme pouze jeden ze zúčastněných, tak to sice zdánlivě fungovat může, ale za cenu toho, že se u druhého hromadí nespokojenost, ponížení, pocit zklamání, nespravedlnosti… A to také nemůže skončit dobře (i když existují „vytrvalci“, kteří se dokážou nechat trápit dost dlouho, než to bouchne). Optimální tedy je, pokud se každý z partnerů pokusí to, co druhému vadí, provádět co nejméně. Ta troška „ostří“, jež zbude po vzájemném „obroušení hran“ neuškodí – dokonce může být i zpestřením. Vždyť jinak by to byla nuda! Andělé patří na nebe, na zemi je to lepší s normálními lidmi, kteří mají své chybičky, a proto dokážou pochopit, že je máme i my.

Čím se nejvíc vytáčíme

Ženy muže:

1. Chtějí si stále povídat (o tom, co chlapy nebere).

2. Snadno se rozbrečí a nepřestanou, dokud chlap neudělá, co chtějí.

3. Žárlí na všechny ženy v okolí (i příbuzné).

4. Žádají, aby s nimi muž trávil více času.

5. Vynucují si stálá vyznání lásky, romantiku a sliby.

Muži ženy:

1. Nedovedou partnerkám naslouchat. 

2. Snadno se jich zmocní vztek a křičí.

3. Žárlí na vše, o co partnerka pečuje. 

4. Odmítají s partnerkou trávit veškerý volný čas.

5. Nedávají dost najevo, jak partnerku milují atd.

Navzájem:

1. Hysterickými výbuchy: brekem, křikem, urážením, v nejhorším i agresí. 

2. Nezájmem: sebestředností, nedostatkem empatie, lhostejností.

3. Hádavostí: hašteřením, neústupností.

4. Neochotou chválit: nevšímavostí k úspěchům a péči, podceňováním.

5. Omezováním svobody: každý má právo na svůj život.

Doporučená videa z partnerského webu z Lifee.cz: Tvoříme S Lifee dárkový balíček