Občas si umíme život pěkně zkomplikovat. Jako Monika S. (25), která chtěla rozchod, ale souhlasila se svatbou. Jak situaci řešit radí speciální pedagožka a psychoterapeutka Mgr. Charlotte Benátská.
Tento článek byl napsán podle skutečného příběhu ze života naší čtenářky. Fotografie jsou ilustrační a jména byla změněna.
S Lukášem chodím pět let, z toho čtyři a půl spolu žijeme. Jsme zářným příkladem pořekadla, že protiklady se přitahují. Zpočátku mi to nevadilo, ale postupně mě rozdíly začaly štvát a vlivem pandemie vidím, že to je velký problém.
Já miluji cestování a nejraději bych pořád někde byla, kdežto on je domácí typ. Párkrát jsem ho vytáhla do zahraničí na odpočinkovou dovolenou, ale ty akčnější absolvuji s kamarádkou. Byly jsme na různých místech Asie a v Indonésii. Vždycky mi bylo líto, že tam Lukáš není a neprožívá ty úžasné zážitky se mnou.
To samé platilo o večerních programech. K mojí práci před pandemií patřily společenské akce, na které mě ovšem téměř nikdy nedoprovodil. Rád zašel maximálně do kina.
Vlastně mu ten život, jaký máme teď, docela vyhovuje. Pracuje už jenom z domova, pak se třeba jdeme projít, ale večer zase sedíme u televize a pouštíme si filmy. Zatímco já trpím, protože se vidím s batohem na zádech, on je spokojený.
V prosinci jsem se definitivně rozhodla, že se s ním rozejdu. Mám ho ráda, ale chci parťáka, ne jen někoho, ke komu se budu vracet. Jenže pod vánočním stromečkem jsem našla prstýnek a Lukáš mě požádal o ruku. Teď mě asi odsoudíte, ale vlivem atmosféry a také tím, že jsem mu nechtěla právě na Štědrý večer ublížit, jsem řekla ano.
Teď nevím, co mám dělat. Vdávat se nechci, necítím to jako správnou cestu.
Teze, že se protiklady přitahují, je trochu zrádná. Na začátku to funguje dobře, později jsou lidé konfrontování problémy, které není snadné vyřešit. Můžete se snažit o respekt, pochopení, vyhovění druhému. Vaše reálné pocity jsou ale tím, co nakonec rozhoduje. Ve Vašem případě se jedná o lítost, že nemůžete společně sdílet zážitky. Lítost je spojena s nepřítomností partnera, kterého nahrazuje někdo jiný. Kamarádka na cestování je fajn. Vy ale žijete s mužem a je hodně důležité, abyste neměla ve vztahu pocit strádání. Největší úskalí vidím v tom, že jednou potkáte někoho, kdo se bude jevit jako „parťák“, jak jste sama nazvala, a nebude snadné odolat touze s dotyčným se sblížit.
Je lidské a pochopitelné, že Vás emotivní situace zaskočila a že jste reagovala tak, jak jste popsala. Nikdo by Vás neměl odsuzovat za Vaše rozhodnutí.
Moniko, ve vašem případě „mít ráda“ nestačí. Svého budoucího muže byste měla milovat a mít pocit, že je to ten pravý. Pokud to tak necítíte, dříve nebo později spadnete do paralelního vztahu. Slyšela jsem nespočet lidských příběhů, kdy to lidé u volby životního partnera v tu chvíli necítili na 100%, a ani v jednom případě spolu nezůstali. Někteří spolu žili poměrně dlouho a měli i děti, nicméně celoživotně snili o někom jiném. Není to škoda?
Zkuste si procítit následující: představte, že držíte v jedné ruce květinu, která evokuje radostný pocit, je krásná, vzácná a drahá. Nevíte, jestli je tu pro Vás, chcete ale být v její blízkosti a vnímat její krásu, i kdyby to bylo jen na chvíli.
V druhé ruce máte také květinu, je také hezká, je dostupná, když zvadne, nevadí, protože si někde obstaráte jinou. Je tu pro Vás, ale nemáte v její blízkosti tak povznášející pocity. Které byste dala přednost?
Pointu už intuitivně znáte. Tak první se jmenovala láska, ta druhá rozum..
Mgr. Charlotte Benátská Speciální pedagožka a psychoterapeutka zaměřená na párovou komunikaci a uzdravení rodinných vazeb. Věnuje se specielně ženám v oblasti zdravého ženského sebevědomí a intimity. Je autorkou publikace Ženy, klíč ke spokojenosti je v nás. www.vztahy-komunikace.cz
Pokud jste se ocitli v situaci, se kterou se s námi chcete podělit nebo si s ní nevíte rady, napište nám na email: [email protected]
