Foto: Shutterstock
Většina rodičů se pro své dítě snaží dělat to nejlepší. I tak ale dochází k situacím, kdy si musí přiznat, že je něco špatně. To se přihodilo Jarce (35) a Tomášovi (38). Jak situaci řešit radí speciální pedagožka a psychoterapeutka Mgr. Charlotte Benátská.
Tento článek byl napsán podle skutečného příběhu ze života naší čtenářky. Fotografie jsou ilustrační a jména byla změněna.
Tomášek je náš druhorozený syn. Nejdřív se nám narodil Jarda, kterému je teď deset let. Když to vezmu zpětně, byli z jiného těsta od samého začátku. Jára si sám hrál, uměl se zabavit a paní učitelky ve školce ho měly rády pro jeho pozornost a slušné chování. Vždycky jsme na něj slyšeli samou chválu. I ve škole.
Tomáš se narodil o tři roky později. Nechtěl spát, zato hodně brzo lezl a pak chodil. Byl všude a nikde, neustále v pohybu, bez toho, aby si chvilku někde pohrál. Jak rostl, začalo to mezi klukama skřípat. Tomáš neustále bral Jardovi věci a ničil je. To přetrvává dodnes, jenže už se to nedá svalovat na to, že je moc malý, aby porozuměl tomu, co dělá. Není výjimkou třeba ani to, že bratrovi naschvál roztrhá sešit nebo učebnici do školy. Když se ho ptám na důvod, neodpoví, jen se tomu, co udělal, směje.
Chodil do stejné školky, a tak jsme si často vyslechli porovnávání s prvorozeným, když jsme museli do ředitelny, protože zase něco provedl. Sami jsme kluky srovnávat nechtěli, respektive ne před nimi. Když nás nemohli slyšet, občas jsme si s manželem posteskli, že by snad bylo lepší, kdyby zlobili oba, ale v rozumné míře, než mít jedno extrémně hodné a druhé extrémně zlobivé.
Nástup do školy jsme u Toma o rok oddálili, ale nic moc se nezměnilo. Navíc přišel koronavirus a děti do školy chodí i nechodí. Absolutně nemá režim. Bohužel začal být i sprostý na paní učitelku, která je z něj nešťastná, protože narušuje výuku. Zatím to nijak neřešila a snaží se k němu proniknout, pochopit ho a vést k lepšímu chování (je úžasná, opravdu musím smeknout před její trpělivostí). Jenže nic se nelepší, spíš je to horší a horší, někdy je na bratra i agresivní.
Vůbec nevíme, co máme dělat. Myslíte, že máme vyhledat dětského psychologa?
NÁZOR PSYCHOLOGA:
Dobrý den,
obě děti mají stejné rodiče, a přesto jsou úplně jiné - jedná se o častý postesk rodičů, kteří jsou si jistí, že jim dávají stejnou míru péče a lásky. Nerozumí rozdílnému chování dětí a trápí se. Chybu vidí v sobě a hledají odpovědi na otázky, co dělají špatně.
Za chováním Toma může být některá z geneticky podmíněných neurovývojových poruch, které se projevují od raného dětství, nejvíce však ve školním věku, převážně u chlapců. Doporučila bych Vám přečíst si odbornou a zároveň srozumitelnou publikaci od Iva Paclta: Hyperkinetická porucha a poruchy chování.
V kombinaci s výše uvedeným se může také jednat o sourozeneckou rivalitu, kdy jedno z dětí vykazuje vysokou potřebu pozornosti rodičů a nárokuje si ji nejrůznějšími způsoby. V očích rodičů je zlomyslné, dělá nepořádek, neposlouchá, ale i vaše rozčilení a domluvy pro něj představují pozornost a energii, kterou požaduje. Na sourozence žárlí a nezřídka je schopno mu nějak škodit nebo mu ubližovat. Rodiče se pochopitelně někdy neudrží a přejdou k výčitkám nebo dají dítěti nějakým způsobem najevo, že se nechová správně a že s ním nejsou spokojeni. Tomáš podvědomě vnímá, i přesto, že si dáváte pozor, abyste nedělali mezi kluky rozdíly, že je druhý, ten méně šikovný a více zlobivý…Velmi citlivá je i otázka případného trestu, které v dítěti může vyvolat pocit nespravedlnosti, odstrčení a vztah k sourozenci a k rodičům je pak jeden začarovaný kruh.
Pokud je chování Toma zapříčiněno žárlivostí a pocitem nedostatečnosti, pak objetí, pohlazení, povzbuzení, věnování se mu formou hry a spolupráce – jsou pro něj tím nejlepším lékem. Dětská psychika je velmi křehká a dobrá zpráva je, že se mění. Když budete vědět, v čem tkví příčina, věřím, že se časem vše obrátí k lepšímu.
Návštěvu dětského psychologa doporučuji. Je pro vás důležité získat názor zkušeného člověka na dětskou problematiku a potřebujete získat podněty, jak v konkrétních situacích (ne) postupovat. Důležité nicméně je, aby se problém pojal v kontextu rodinné terapie. Nejde jen o konkrétní dítě, jde vždy o téma celého rodinného systému.
Věřím, že Toma milujete i přesto, že vám způsobuje starosti. Někdy dokáže zázraky „obyčejná radost“ z toho, že ho máte. Dejte mu ji najevo, co nejčastěji budete moci.
Mgr. Charlotte Benátská Speciální pedagožka a psychoterapeutka zaměřená na párovou komunikaci a uzdravení rodinných vazeb. Věnuje se specielně ženám v oblasti zdravého ženského sebevědomí a intimity. Je autorkou publikace Ženy, klíč ke spokojenosti je v nás. www.vztahy-komunikace.cz
Pokud jste se ocitli v situaci, se kterou se s námi chcete podělit nebo si s ní nevíte rady, napište nám na email: [email protected]
