Přejít k hlavnímu obsahu

Smutek, vztek, zoufalství, aneb emoční válka

Info ikona
smutek, emoce

Lidská psychika se otřásá v základech, doba je nevyzpytatelná, víc než kdy jindy jsou patrné emoce lítosti, smutku, ale i vzteku a vzdoru. Dospělí čelí nejistotě a strachu. Děti přejímají stejné vzorce myšlení a chování. Jak to „všechno“ zvládnout nepropadat panice?

Strach a bezmoc

Strach je pudová záležitost, mozek i tělo vysílají signály, které když správně detekujeme, mohou nás varovat před nebezpečím a někdy i zachránit život. Strach jako takový určitě není „negativní“. Díky němu se učíme polaritě, tedy odvaze a vůli prosadit se. Co nám škodí, je dlouhodobý pocit nejistoty a strach ze ztráty (blízkého člověka, zaměstnání, majetku, pomyslných jistot). Negativně nás ovlivňuje i tzv. iracionální strach, kdy si představujeme nejrůznější scénáře, co všechno se nám nebo druhým může stát, je to takové „co kdyby“ a „co když“. Je úplně v pořádku si strach připustit a uvědomit si, co se ve mně děje, tedy zastavit se a nedělat nic. To NIC by ale nemělo vést k apatii, k odevzdanosti. Je to čas, kdy mobilizujeme naše psychické síly a uvědomujeme si vlastní reálné možnosti. Každý potřebuje jinak dlouhý čas na rozhodnutí, jak konat. Důležité je uvědomění, že ať se děje cokoli, mohu něco dělat. Mám svou osobní vůli a moc věci měnit. Kdo si myslí opak, je v pozici oběti a propadá pocitům bezmoci…

Je úplně v pořádku si strach připustit a uvědomit si, co se ve mně děje, tedy zastavit se a nedělat nic.

Nejsem oběť

Pokud se rozhodnu, že nejsem a nebudu žádná oběť (partnera, rodinného systému, zaměstnavatele, systému, vlády…), volím si vlastní strategii. Mohu vyčkávat, pozorovat, být v klidu. Rozhoduji se ve chvíli, kdy intuitivně vnímám, že „teď“ mám něco říci nebo udělat. Jdu akce, ale s rozmyslem. Mohu se také rozhodnout nepodniknout nic. Není na místě soudit, zda je to správně či špatně. Druhou strategií je překotná akce, kdy dělám všechno a za všechny, neustále něco řeším. Jsem v tenzi, a komu tím vlastně pomohu a k čemu, je otázka…Zlatou střední cestou se jeví promyšlená akce. Takovou, jak si dovolím a jak to momentálně umím. Sobě pomohu tím, že se cíleně udržuji v aktivitě, která mě nabíjí, anebo uklidní (příroda, pohyb či relaxace stylem, který mi vyhovuje). Nebo se rozhoduji pro jakoukoli životní změnu a jdu jí naproti. Druhým mohu pomoci svým pozitivním přístupem k věci, schopnosti nadhledu nebo poskytnutím materiální podpory těm, kteří jsou na tom ještě hůře než já a jsou v situaci, na které jim vlastní síly nestačí.

Emocionální houpačka

Emoce není dobré potlačovat ani skrývat. Naopak, musím je uvolnit, nechat projít skrze tělo, dostat ze sebe ven. Pomáhá pláč, sdílení svých pocitů s osobou, které důvěřuji, mohu je vybít přes dynamický pohyb, v terapiích se někdy doporučuje ventilovat frustraci např. „mlácením ručníku“ do židle, vybít se do polštáře, zkrátka najdu si cokoli, kdy neublížím sobě ani druhým. Mám-li možnost být venku, o samotě- vykřičím se nebo pokud jsem citlivá duše, své trápení sepíšu na papír, pak roztrhám a přenechat vodě, zemi, ohni…

Vždy mám volbu

Život přináší momenty, kdy vnímáme nejistotu, ta rozkládá naši vnitřní stabilitu. Jedním z životních úkolů je naučit je čelit překážkám, nesetrvávat dlouho v ustrnutí. Je to mimo jiné i otázka odvahy a vůle. Já volím, zda zůstanu v módu kritiky, odsuzování a potažmo v destruktivní pasivitě nebo zda se seberu a jdu „něco zkusit“. Ne vždy je výsledek takový, jaký očekávám. Je ale stejné, jako když někde narazím na zavřené dveře. Zkusím přijít jindy nebo najdu jiné dveře, které pro mne budou otevřené.

Jedním z životních úkolů je naučit je čelit překážkám, nesetrvávat dlouho v ustrnutí. Je to mimo jiné i otázka odvahy a vůle.

Zranitelné děti

Když zoufají a panikaří rodiče, děti to logicky vnímají a automaticky přebírají stejné vzorce myšlení a chování. Dítě potřebují ke zdravému psychickému vývoji vnímat bezpečí, důvěru, mít blízké lidi, kteří ho pohladí, povzbudí, uklidní. Víc než kdy jindy se do rodin vmísil fenomén strachu a nejistoty. Zamysleme se, odkud, z televizních zpráv, ze škol, z dětských kolektivů? Zda můžeme příliv nových zpráv zranitelným, citlivým a starším lidem eliminovat. Dětem předškolního věku není potřeba vysvětlovat, co se děje „ve světě“. Jejich vývojovému období náleží hra, podpora, různorodost podnětů a především bezstarostnost. Starším dětem je na místě vysvětlit, co se děje, vždy s ohledem na věk, citlivost dítěte. Můžete i upřímně sdělit, že některým věcem do detailu nerozumíte. Že věci nemusí být takové, jaké se prezentují v médiích. Podstatné je udržovat co možná nejvyšší hladinu klidu a víry, že ať se děje cokoli, že vy TO ZVLÁDNETE. To děti potřebují slyšet a vnímat.


Charlotte Benátská je speciální pedagožka a psychoterapeutka zaměřená na párovou komunikaci a uzdravení rodinných vazeb. Věnuje se specielně ženám v oblasti zdravého ženského sebevědomí a intimity. Je autorkou publikace Ženy, klíč ke spokojenosti je v nás. www.vztahy-komunikace.cz