Přejít k hlavnímu obsahu

Svačiny pro Elišku

Svačiny pro Elišku

„Snědla jsi svačinu?“ zeptala jsem se starší dcerky Helenky, sotva si po návratu ze školy odložila batůžek. Byl to už takový náš rituál.

Zatímco v jiných rodinách se dětí ptají, jaké dostaly známky, u nás byla prioritou konzumace potravy. Helča totiž byla typický „nejedlík“ – odmalička jsme do ní museli nezbytnou dávku kalorií cpát skoro heverem. Proto jsem si taky navykla připravovat pokrmy nejen chutné, ale i vzhledově lákavé a zábavné. Když měla obložená houska třeba podobu roztomilé kočičky, Helenka ji spíš snědla. „Mhm,“ zašumlovala neurčitě, načež mě odzbrojila zářivým úsměvem. „Eliška mi sváču šíleně záviděla!“ – „Že tys jí tu housku dala?“ opáčila jsem podezíravě. Jedno se naší Helence musí přiznat, lhát neumí. Sklopila hlavičku a špitla: „Jo. Ona na ni měla fakt velkou chuť, mami!“ Kdyby byla Helenčina sousedka v lavici druhé třídy nějaká podvyživená chudinka, o niž doma nedbají, ani nemrknu. Ale to tedy rozhodně nebyla, takže… „Helčo!“ oslovila jsem dceru přísně. „To nejde. Ty jsi jak žížala a vůbec nejíš. A Eliška by spíš potřebovala zhubnout.“ – „Ale mami! Když jí se tak líbilo, jak jsi té kočičce udělala očička z kousků papriky a čumáček z rajčátka a ouška ze šunky a fousky z pažitky…“ Umí to se mnou, holka! Zalichotila mi… „No, tak fajn. Já ti zítra nazdobím dvě houstičky. Jednu sníš ty a tu druhou dáš Elišce, jo?“

A TAK TO VLASTNĚ ZAČALO

Asi po týdnu manžel spustil, že snad nebudeme trvale živit cizí dítě. A zrovna tohle! „Víš, kolik si její rodiče narejžují v tom jejich penzionu? A my žijeme z mého úřednického platu a z tvé mateřské!“ Měl pravdu. S mladší dcerkou Dominikou jsem byla už druhým rokem doma. A navíc jsem se bála, že lepší to nebude, ani až doroste do školkového věku. Jednak se u nás o místa ve školce mamči div neperou a jednak jsem měla mizivou šanci na nějaké slušné zaměstnání. A tak jsem se svačinami pro Elišku skončila…

„Paní Králová,“ oslovila mě asi tři dny nato Eliščina matka, když mě potkala na ulici. „Holka pořád pěje chválu na ty vaše sendviče, jak jsou nádherné a dobré. Víte, já se od rána do večera nezastavím, stihnu jí dát s sebou do školy jen tak něco, co zbude ze snídaňového bufetového stolu. Nevadilo by vám dělat jí ty svačiny dál? Ať té vaší nezávidí! Já bych vám to samozřejmě platila…“ Rozhodně jsem zavrtěla hlavou: „Ne, ne, to je nesmysl!“ Eliščina matka se zarazila. „No, víte, já jsem se vás vlastně chtěla zeptat, jestli byste ty nazdobené sendviče nemohla dělat pro naše hosty. Dala bych vám…“ V hlavě se jí nejspíš rozběhla kalkulačka, protože dopověděla až po chvíli: „Patnáct korun za jeden!“

Dokonale jsem vytuhla. „A kolik jako… kolik byste jich tak chtěla?“ vykoktala jsem. „No… asi tak dvacet. Každý den, o víkendu možná i víc, uvidíme.“ Teď se zase spustila kalkulačka ve mně: 20 krát 15, to máme, to máme… Tři stovky! A krát 30? Cože? Fakt bych za to mohla mít devět tisíc měsíčně? To by nám tedy vážně bodlo! „Suroviny byste si ovšem hradila ze svého,“ zkazila mi krásné vidiny svou podnikatelskou realitou. „Ale mohla byste si je kupovat přes nás ve velkoobchodě, takže by vás to přišlo levněji,“ pokusila se mi zklamání osladit.

MOJE CHLEBÍČKÁRNA

Manžel na to nejdřív koukal trochu nedůvěřivě, ale když zjistil, že z přebytků surovin se najíme i my a že ty peníze nám slušně vylepšují konto, tak nic nenamítal. Pro mě to ovšem znamenalo vstávat ráno v půl šesté, abych těsně před osmou vyložila krabice s čerstvými nazdobenými sendviči v penzionu. Ale nelitovala jsem. Časem se pověst mé „chlebíčkárny“, jak mému domácímu podnikání říká manžel, rozkřikla, takže jsem začala dodávat obložené tousty, bagety, žemle a další pochoutky studené kuchyně i na různé oslavy domácí i v restauracích, zkrátka, zájem byl a já jen vymýšlela nové a nové chuťové i estetické kombinace. Museli jsme ovšem přebudovat kuchyň, protože původní pracovní plocha mi přestala stačit. Ale manžel je naštěstí sice úředník, avšak zároveň šikulka, takže to zas tak velký problém nebyl. Ostatně jeho podpora pro mě byla důležitá i jinak – sháněl další klienty, ochutnával „prototypy“, a hlavně mě chválil! A po čase nebyl problém ani sehnat školku pro malou Domču, abych mohla v klidu „chlebíčkařit“ celé dopoledne. Hádáte správně – místo ve školce jsem získala výměnou za závazek, že i tam budu dodávat minisvačinky, které nalákají všechny „nejedlíky“ typu naší Helenky. Ta už – mimochodem – nejedlíkem není. Tak dlouho mi pomáhala, oštipovala, ochutnávala, že dnes slupne všechno, co dostane na talíř. Dokonce i mrkev – a už ani nemusí být součástí jedlého sněhuláčka z karbanátků.

Foto: Depositphotos (1)