Řeka umí dávat i brát

Všichni řeku milovali a zároveň k ní měli respekt, říkávali, že umí dávat, ale i brát. To druhé se bohužel ukázalo v té nejsmutnější podobě. Mámin starší bratr se jako malý kluk nešťastnou náhodou utopil. Matka ho sice nikdy nepoznala, protože se narodila až po jeho smrti, ale přesto ji ta zlá rána osudu hodně poznamenala. Rodiče ji od té doby střežili jako oko v hlavě, a navíc se odstěhovali do města daleko od řeky, neboť babička už se na „svou“ dříve tak milovanou Sázavu nemohla podívat.

ZAKÁZANÉ OVOCE

Strach z vody, který v ní odmalička pěstovali, máma přenesla i na mě a na moji o dva roky starší sestru Dádu – nebýt táty, tak jsme se snad nikdy v přírodě nekoupaly a ani se nenaučily plavat. A aby nám matka dovolila jet „na vodu“, tedy sjet nějakou řeku s pádlem v ruce, to bylo nemyslitelné. Jenže právě po tomhle jsme obě toužily – zakázané ovoce láká nejvíc a k tomu v nás asi zapracovaly taky ty „vodní“ geny zděděné po předcích. Já byla odjakživa nesmělá a neprůbojná, ostatně i vinou toho jsem ještě v devatenácti neměla kluka, takže jsem se nikdy ani nepokusila mámin odpor zlomit. Dáda je ovšem už od dětství energická a umí si prosadit, co chce. A když začala chodit s Tomášem, který byl vodák a jiné prázdniny než ty v lodi si ani nedovedl představit, bylo rozhodnuto. Se svým plánem však nejprve seznámila jenom mě a zároveň mě pozvala: „Pojeď s námi, Bety! Chceme vyrazit celá parta včetně jednoho Tomášova kámoše, který je lichý, takže bude v lodi s tebou!“ Její žádost mi vyrazila dech. Nevěděla jsem, jestli se mám víc děsit toho, co tomu řekne naše matka, nebo toho, že jsem v kánoi v životě neseděla. Dáda je ovšem zvyklá všechny mé „děsy běsy“, jak ona říká, předvídat, takže mi je vyvrátila dřív, než jsem je stihla vyslovit. „My dvě budeme samozřejmě háčci,“ použila bez zábran vodáckou terminologii, jako kdyby snad ona někdy předtím řeku sjížděla. „Mně bude dělat kormidelníka Tomáš, tobě ten jeho kamarád, říká se mu Pepíno. Takže my vlastně skoro nic umět nemusíme, jen pádlovat a dělat to, co oni nám řeknou. A našim to předložím dneska večer. Jasně že matka nebude skákat nadšením, ale nakonec ji zlomím jako vždycky,“ dodala se záviděníhodným sebevědomím. Já ovšem byla ještě tak schopná uvěřit, že když mi někdo zkušený bude říkat co a jak, tak to v lodi zvládnu, ale že přimějeme mámu, aby nám tenhle výlet odsouhlasila, to se mi zdálo naprosto nereálné. Ale na druhou stranu jsem se už začala těšit.

KORMIDLOVAT BUDU JÁ!

Ségra je tvrdohlavá jak beran, ale fakt je, že tentokrát měla namále. Začala to sice mámě servírovat po kapkách a hodně opatrně, ale ještě se ani pořádně nedostala k jádru věci, a máti už vzpínala ruce. A po pár dalších Dádiných větách měla v očích slzy a rozhodně vrtěla hlavou… Já jsem mlčela a v duchu už jsem se s řekou, lodí i partou nových kamarádů loučila, když se na naši stranu najednou přidal táta. Zpočátku jsme ovšem nepochopili, kudy na to hodlá jít, takže se nám naopak zdálo, že se staví proti nám. Vzal totiž mámu kolem ramen a povídá: „Jani, já tomu rozumím, že se holky bojíš pustit samotné s lidmi, které ani neznáš! Samí mlaďoši, budou se předvádět jeden před druhým, a na vodě k tomu, teď ty vlny a jezy, viď? No, to je fakt hrozně nebezpečné!“ Ségra byla zlostí celá zelená a začala k otci nenápadně vysílat rozhořčené posunky. On však ani nehnul brvou a klidně pokračoval dál: „Takže já mám nápad! Aby na té vodě nebyly Dáda s Betynou bez dohledu, pojedeme my taky! Už jsem sice v kánoi neseděl víc než čtvrt století, ale zamlada jsem platil za hodně dobrého kotrčníka, takže si troufnu tu loď ukormidlovat i s tak ustrašeným háčkem, jako jsi ty, Janinko!“

Máma byla z jeho slov úplně perplex, zřejmě přemýšlela, jestli se jí to jen nezdá. Každopádně se vůbec nezmohla na odpor. My se ségrou jsme ovšem začaly šílet nadšením. Na tátův dotaz, jestli bude možné přibrat do party taky jednu obstarožní dvojici, se Dáda rozesmála: „Naopak, Tomášovi rodiče hrozně chtěli taky, oni jezdí vodu celý život, ale Tom jim to zakázal, že to je jen pro mladý! Tak já mu hned brnknu, ať řekne, že jedete vy, ať jim to dovolí, jo?! A ať přiobjedná lodě…“

JE NÁM TO DLUŽNÁ

Rozveselená Dáda se s mobilem odsunula do svého pokoje, abychom její důvěrné cvrlikání náhodou neodposlouchávali, a máma zatím začala pomalu přicházet k sobě. Vzala mě za ruku a pohlédla na mě zděšenýma očima: „Betynko, že to je jen legrace? Že to nemyslíte vážně?“ Bylo mi jí v tu chvíli líto, ale táta na mě za jejími zády povzbudivě mrknul, abych byla pevná. „Legrace to teprve bude, mami! Neboj se! Uvidíš, že strach z vody nakonec překonáš! Vzpomeň si, jak babička říkávala, že řeka umí dávat i brát! No, naší rodině už něco vzala. A sebrala nám toho opravdu hodně – tobě bráchu a mně strejdu, kterého jsme ani jedna nepoznaly! Tak teď by nám zase měla předvést, jak umí dávat – je nám to dlužná, nemyslíš?“

Máma si po mých slovech na okamžik zakryla tvář dlaněmi, pak se vysmrkala, a ačkoli měla oči ještě vlhké slzami, vykouzlila úsměv – zároveň něžný i odhodlaný. „Máš pravdu, holčičko! Řekla jsi to moc hezky,“ špitla. „Nemám právo vám kazit prázdniny!“ – „A mně taky ne!“ přidal se otec se smíchem. „A už dost řečí, protože hlavní vodácké pravidlo je, že háček drží hubu a poslouchá příkazy! Ale neboj, Janinko, já tě jako zadák čili tvůj šéf budu šanovat, nemusíš sama tahat loď, vybírat z ní vodu ani mi večer nosit pivo, to ti slibuju!“

NA VODĚ JE KRÁSNĚ

Když se máma dozvěděla, že pojedeme právě Sázavu, které se děsila ze všech řek na světě nejvíc, trochu to s ní sice ještě škublo, ale překonala to. A já poprvé v životě pochopila, po kom z našich rodičů je Dáda tak tvrdohlavá a odhodlaná dokázat to, co si jednou předsevzala. Tomášovi rodiče, zkušení vodáci, pochopili po pár větách, proč má naše máti takový strach, a vzali ji pod ochranná křídla. Vlastně pod ně museli přibrat tak trochu i tátu, který se sice doma kasal, jaký býval zamlada úžasný kormidelník, zadák neboli kotrčník, ale od té doby přece jen uplynulo nejen v Sázavě hodně vody, takže už mu to zas tak úplně skvěle nešlo a sem tam potřeboval radu či pomoc. A samozřejmě, od svých vrstevníků to přijal radši než od „mlaďochů“. Hlavně mámě kladl na srdce, že když se projíždí pod mostem, tak se nesmí ani muknout, protože pověra praví, že vodák, který pod mostem promluví, se vzápětí zaručeně „udělá“. Asi se přece jen bál, aby máminu nově nabytou odvahu nesejmul tím, že ji vyklopí z lodi.

Ale nestalo se, „neudělal“ se nikdo z nás. Tedy, já jsem tak trochu cítila, že se už během prvních dnů plavby „udělal“ můj zadák Pepíno do mě, ale nechtěla jsem to zakřiknout, protože i ve mně začalo klíčit něco jako zamilovanost. No a o Dádě a jejím Tomášovi nemusím mluvit – ti byli jako dvě hrdličky, nebo spíš rackové či jiní vodní ptáci…

Když jsme dopluli do Zlenic, měli jsme více než polovinu plavby za sebou. Ten večer jsme seděli u řeky a dívali se na protější břeh, kde se v měsíčním svitu rýsovaly zbytky hradu, které prý byly předlohou pro půvabné obrázky zřícenin malíře Lady. Blížila se půlnoc a nám všem únavou padala víčka. Byl čas zalézt do stanů. „Tak ještě zítra večer posedíme v Týnci a pozítří jsme v Pikovicích a máme po výletě, přátelé,“ usmál se Tomášův otec. „A co za rok? Vyrazíme zase?“ nadhodil a spiklenecky mrkl na našeho tátu. Ten tázavě pohlédl na mámu. Na okamžik zaváhala a pak přikývla. „Ráda pojedu i příští rok. Na vodě je opravdu krásně!“ řekla nahlas. A už jenom tichounce dopověděla: „Sice mi toho ta řeka už teď dala hodně, ale já myslím, že mi pořád ještě má co splácet!“   

Příběh zaslala Alžběta P. (20 let)

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny