Příběhy čtenářek: Nejlepší dovolená byla nakonec ta, na kterou jsme neodjely!

Podle příběhů Lucie V. a Radany N. zpracovala Barbora Herrmannová

Víte, kdy se pánbůh nejvíc směje? Když lidé plánují... Děti jsou celý rok jako řípa, a sotva sundáte kufry ze skříní, začnou blinkat nebo jim vyskočí teplota tak, že nemůžete dělat, že to nevidíte, i kdybyste se snažili sebevíc. A když to nejsou děti, tak domácí mazlíčci, tchyně, povodeň... možností, jak by se osud mohl pobavit tím, čím vám zkazí dovolenou, je nepočítaně. Někdy ale jako by věděl, co dělá, a domnělý průšvih vás ochrání před daleko větším. O tom by mohla vyprávět devětadvacetiletá slečna Lucie. Jindy zase přiměje „poškozeného“ zamyslet se nad skutečnými hodnotami, jako se to stalo devětatřicetileté paní Radaně a jejímu manželovi.

Osud ví, co dělá

Pokud si pod pojmem dovolená představujete pětihvězdičkový hotel, all inclusive a povalování na pláži, těžko pochopíte, jak moc jsem se těšila na zájezd do pohoří Vâlcan a Retezat. Ty tři týdny v Rumunsku měly být úplným opakem povalování – náročné horské túry, noclehy v divoké přírodě, místo koupelny často jen horský potok a k jídlu, co unesete na zádech, to je přesně, co láká mě! Můj přítel Marek je také dobrodruh tělem i duší a fyzickou námahu považuje za nejlepší relax, nicméně i on se zarazil, když jsem mu ten zájezd ukázala. V katalogu naší oblíbené cestovky byl totiž označen stupněm obtížnosti tři až čtyři, což je opravdu dost – maximum je pětka, ale ta se téměř nepoužívá. „Zvládneme to, brouku?“ zapochyboval. „Ne, že bych měl strach, ale… bojím se o tebe, přece jen jsi ženská…“ Zamračila jsem se – takovéhle řeči prostě nesnáším! „Píše se tam snad něco o tom, že je to jen pro chlapy?“ vyštěkla jsem. „Kdyby totiž jo, tak just pojedu! A ty mi nevykládej, že máš strach o mě, jo? Jestli myslíš, že to nedáš, tak trénuj, ještě máš na posílení fyzičky skoro dva měsíce čas!“ Marek se zasmál: „Ale jdi, já tě jen tak zkoušel. Protože to asi fakt bude záběr, nemysli. Ale už teď se strašně těším!“ Těšili jsme se oba. Studovali jsme mapy, doplňovali naši výbavu na vysokohorskou turistiku, sjížděli internet, abychom sehnali co nejvíc informací… Prostě jsme si tu dovolenou užívali vlastně už napřed a mnohem déle, než měla ve skutečnosti trvat. To jsme ovšem netušili, jak dobře děláme, neboť tohle těšení a chystání bude nakonec to jediné, co z toho celého prožijeme.

Hloupá náhoda

Týden před odjezdem, kdy už námi lomcovala cestovní horečka a div jsme spolu doma nemluvili rumunsky, si Marek zlomil nohu! Představte si to! Jeho matka vždycky šílela, když jsme se spolu na nějakou dobrodružnou výpravu chystali, bála se, jak ona říkala, že si tam někde „srazí vaz“. A jemu se stane úraz nikoli ve vysokých horách nebo na divoké řece, ale doma na terase! Normálně uklouzl po vlhké dlažbě a už se vezl. Ačkoli se snažil udržet rovnováhu, nepovedlo se. A tím, jak se to pokoušel vybalancovat, nakonec upadl hůř, než kdyby tomu nechal volný průběh. Aspoň to tvrdil doktor na příjmu, když jsem Marka kvílícího bolestí dovezla do nemocnice. Tam pro nás neměli dobré zprávy. Zlomenina byla komplikovaná, Marek musel na sál.

Mohlo být hůř

Domů jsem jela sama. Bylo mi smutno. Litovala jsem Marka, ale popravdě řečeno i sebe. Podobný zájezd si už letos nedopřejeme, a kdoví, jestli napřes- rok. Marek mě sice upřímně přesvědčoval, ať jedu sama, on že je stejně v nemocnici a potom může být u matky. Nic mi prý nebrání, abych si rumunské dobrodružství užila aspoň já. „Bez tebe by mě to netěšilo, miláčku,“ usmála jsem se. „Nedá se nic dělat, prostě tentokrát zůstaneme doma. Vždyť to může být taky prima,“ tvrdila jsem mu, i když moc přesvědčivě to asi neznělo, protože jsem tomu sama nevěřila. Marka pustili ze špitálu právě v ten den, kdy měla naše dovolená snů začít. Místo toho ho čekalo polehávání s nohou na polštáři a mě péče o maroda, který nemůže chodit. Ačkoli jsem sama sebe zkoušela přesvědčit, že to vůbec nevadí, nešlo mi to. Pořád se mi před očima objevovaly obrazy divokých rumunských hor, skoro jako bych cítila vůni chladného super čistého vzduchu, jako by mě obklopovalo to hluboké ticho… Ve skutečnosti bylo vedro na padnutí, vzduch páchl výfukovými plyny, otevřeným oknem pronikal do obýváku rámus z ulice, kde kdosi túroval motorku. Snažila jsem se to nevnímat, ale najednou mě daleko víc než dění za oknem začala znervózňovat bolest v levé horní dásni. Snažila jsem se nevěnovat jí moc pozornosti, ale za chvíli už jsem si pelášila pro růžovou pilulku. Jak se ukázalo, řešení to bylo jen dočasné. Už v noci jsem se probudila s nesnesitelnou bolestí a tváří jako hodně shánčlivý křeček. Musím vydržet do příštího týdne ke své zubařce, to byl můj jediný cíl. Teď má ještě dovolenou a na pohotovost mě nikdo nedostane. Bylo to ale s vypětím všech sil. K bolesti se přidala zimnice, horečka, nevolnost... Když jsem konečně slyšela z úst své zubařky: „Á, váček,“ znělo mi to jako rajská píseň, i když za normálních okolností bych se z té informace rozbrečela. „No, pane,“ poznamenala ještě. „To je nadělení.“ A tak jsme čistili, čistili a čistili. Musela jsem brát i antibiotika, protože infekce se mi opravdu pěkně rozjela. Stálo mě to několik návštěv u zubaře a nocí prochozených na trase obývák – koupelna, ale moc dobře si uvědomuju, že mě to mohlo stát mnohem víc. Váček se pomalu naléval hnisem a bylo jen otázkou času, kdy mě bolest donutí s tím něco dělat. Romantika je romantika, ale v rumunských horách by moje možnosti a vyhlídky byly asi tak o sto procent horší. Osud zkrátka asi ví, co dělá, a nebýt Markovy zlomené nohy, bůh suď, jak by to se mnou v těch odlehlých pustinách dopadlo.

Dovolená snů

„Podívej, hlavně, že jsme zdraví,“ prohlásil Zdeněk rezignovaně. Předchozí dvě hodiny jsme totiž zpracovávali smutnou informaci, že přišel o práci. Diskuzi o tom, jaké jsou možnosti, už jsme měli za sebou. Oba jsme věděli, že jich zrovna moc není. Mlčela jsem. Co na to říct? Ano, jasně, hlavně, že jsme zdraví! Představila jsem si, jak dlouho vydržíme s mým platem, který stačí sotva na nájem, a dala jsem se do pláče. Brečela jsem tiše, jen mi po tvářích tekly slzy. Zdeněk se unaveně zvedl z křesla, došel ke mně, pohladil mě po rameni, a když jsem nepřestala, zvedl mi bradu a polibkem mi slzy setřel. „Holka zlatá, však hlady neumřeme! Něco si najdu, jen to možná chvíli potrvá. A máme nějaké úspory…“ špitl. Rozbrečela jsem se ještě víc. „Ty jsme ale přece měli na dovolenou,“ štkala jsem. Tak jsem se těšila, že si letos poprvé vyrazíme bez dětí, sami dva. Jako před patnácti lety, kdy jsme ještě byli mladí…

Plán B

„Ten tábor pro kluky už je zaplacený a potom pojedou k babičce,“ vykládal Zdeněk, jako bych to nevěděla. Když jsem nic neodpověděla, pokračoval: „Ty si normálně vezmi dovolenou. To nevadí, že zůstaneme doma. Uvidíš, že si to spolu užijeme stejně krásně, jako by nám bylo na té Mallorce!“ Jeho hlas mi najednou zazněl konejšivě. Byl něžný, a přitom vzrušující, okouzloval mě stejně jako tenkrát, když jsme se poznali. Ano, hlavně že jsme zdraví. A že máme jeden druhého! Najednou jsem se místo pláče zasmála. Možná v tom byla troška hysterie, ale jako by ze mě náhle všechno to napětí a zoufalství uplynulých hodin spadlo. „Tak jo, jasně!“ kývla jsem. „Uděláme si dovolenou doma! Proč ne?“ Zdeněk mi pohlédl do očí. „Jo! A jak krásnou, to budeš koukat!“

Krásy na dosah

Dohodli jsme se, že já si vezmu v zaměstnání volno přesně v tom termínu, který jsme si naplánovali. Zdeněk bude mít do té doby dost času zaregistrovat se na úřadu práce a oběhnout pár míst, kde byla jistá naděje, že by mohl sehnat nové místo. A pak, až naše dva syny vypravíme na tábor, uděláme si domácí dovolenou snů! „Ale ne aby sis myslela, že ten čas strávíš gruntováním nebo nějakými podobnými nesmysly,“ varoval mě manžel. „Bude to totiž opravdová dovolená. Žádná domácnost, žádné povinnosti! Jen výlety, koupání, opalování, zábava a večerní posezení u skleničky, jasné?! Úplně stejně, jako bychom to dělali na Mallorce. Akorát, že si to budeme užívat tady!“ Zpočátku jsem tenhle plán brala jako trochu bláznivý nápad, který mě měl pouze utěšit. Ale když se čas naší „trochu jiné“ dovolené přiblížil, pochopila jsem, že to Zdeněk myslí vážně. Rozložil před sebou mapu okolí, projížděl na internetu nabídku různých akcí, sledoval čistotu vody na koupalištích, prostě doopravdy plánoval… A pak to vypuklo. Ani se mi nechtělo věřit, že se člověk může tak královsky bavit i v prostředí, které důvěrně zná. Totiž vlastně nezná! Tím, že jsme najednou měli tolik volného času, jsme teprve poznávali, co všechno jsme v místě, kde bydlíme tolik let, neznali, kde všude jsme nebyli. Ve všední den není na nějaké poznávání čas a víkendy jsme většinou trávili s kluky fanděním na jejich sportovních turnajích. Dny byly krásné, ale nejhezčí ze všeho byly večery. Sedávali jsme na zahrádce malé vinárničky, kterou jsme nikdy předtím nenavštívili. V truhlících tu voněla levandule, nad hlavou nám šuměly listy stromů, tiše zněla hudba. Domů jsme se vraceli ruku v ruce a často jsme se zastavovali a líbali se jako zamlada. A pak, doma, jsme to završili romantickým milováním, které bylo najednou sladší než dřív. Tak to šlo den za dnem, večer za večerem, noc za nocí, až se přiblížil konec mé dovolené. Nechtěla jsem na něj myslet, bránila jsem se tomu, abych sobě ani manželovi nekazila ty nečekaně hezké chvíle. Uvniř jsem ale byla plná obav. Sladký čas skončí, já se vrátím do zaměstnání a on? Bude se doma trápit, marně probírat inzeráty, rozesílat životopisy… a peníze se budou rozplývat, až nezbudou žádné. „Ne! Nechci na to myslet! Ještě ne...“ zakazovala jsem si v duchu poslední večer své báječné dovolené. Nakonec mě ale čekalo překvapení. „Mám pro tebe novinu, lásko,“ zašeptal mi Zdeněk najednou do ucha. „Dneska odpoledne, když jsi si dávala šlofíka, mi volal kamarád. Má pro mě práci ve své firmě. Od září mu jeden člověk odchází do důchodu, tak mě vezme místo něj! Dobré, ne? Platově to sice nebude přímo zázrak, ale na to, abychom příští rok vyrazili na tu Mallorku, do menšího hotýlku kousek od moře, to stačit určitě bude! Tedy pokud po úspěchu té letošní dovolené nebudeš chtít být radši zase doma,“ zasmál se.

@svetzeny