Příběhy čtenářek: Žily jsme si jako v pohádce, ale nebyly šťastné. Dokázaly jsme to však změnit!

Podle příběhů Jany D. a Zuzany P. zpracovala Barbora Hermannová

Návraty mohou být příjemné i plné hořkosti. Když přijíždíme z dovolené, většinou se nám zpátky do stereotypu všedních dní nechce. Jsou ale i návraty, které cítíme jako osudové. Zpátky ke kořenům, k podstatě našeho já. A takové jsou nejšťastnější. Když člověk najde sám sebe. Tak jako čtyřiačtyřicetiletá Jana po návratu do domova svých předků a devětadvacetiletá Zuzana, která přišla na to, jaké povolání ji naplňuje.

Spokojenost, nebo štěstí?

Když naši počátkem sedmdesátých let emigrovali z tehdejšího Československa, byly mi necelé dva roky. Rodiče mezi sebou i se mnou mluvili česky, takže mateřštinu jsem zvládala, ale jinak jsem ke své rodné zemi žádný vztah neměla. Doma jsem se cítila v Sydney. Do Prahy jsem se podívala až jako čerstvá novomanželka –  s Deanem jsme si ten výlet dopřáli jako svatební cestu. Oběma se nám tu líbilo a plánovali jsme, že se sem zas vypravíme, až budeme mít děti. „Ať vědí, v jaké zemi mají část kořenů,“ tvrdil můj muž.
Osud však chtěl jinak. Několikrát po sobě jsem potratila a pak už jsem se o další těhotenství nepokoušela. Po pár letech jsme se s Deanem rozvedli a já od té doby žila sama. Byla jsem docela spokojená, můj život jel v zaběhnutých kolejích, které mi vyhovovaly. Dělala jsem zajímavou práci v jednom velkém kulturním centru. Dopřávala mi spoustu zážitků i setkání s inspirativními lidmi. Ani seznámit se s  přitažlivými muži pro mě nebyl problém. Já ale žádného chlapa nechtěla, bavilo mě žít „single“. Byla jsem prostě spokojená. Ale když se tak koukám nazpátek, dochází mi, jak propastný rozdíl je mezi spokojeností a štěstím. Tehdy mi to ale ještě nedocházelo.

Náhoda, či osud?

Až při oné služební cestě. Je to sedm let, co se naskytla možnost letět pracovně do Prahy. Šlo o mezinárodní kulturní projekt, na němž se naše centrum podílelo. Zaměstnavatel se obrátil rovnou na mě, protože bylo známo, že umím česky. Mělo jít o pár týdnů organizační práce v  Praze, což by samozřejmě znalost češtiny usnadňovala. Ani jsem moc neváhala a kývla jsem. Byla bych však tenkrát stejně ráda odletěla kamkoli jinam, lákalo mě spíš zpestřit si všední život delší cestou.
Prahu jsem už ani nepoznávala. Letiště sice tehdy ještě neneslo jméno Václava Havla, ale už vypadalo jinak, než když jsme na něm kdysi přistávali s Deanem. První dny jsem na nějaké rozkoukávání neměla čas. Práce mě úplně pohltila. Ale tak po čtrnácti dnech, kdy už jsem si konečně našla systém ve svých pracovních povinnostech, jsem se jen tak nazdařbůh vydala městem. Prohlížela jsem si notoricky známé památky, navštívila jsem nějaká muzea, kostely, projela se parníkem po Vltavě, ale táhlo mě to i mimo centrum. V dalších dnech jsem se na procházkách Prahou a bloumání jejími ulicemi stala doslova závislá. Připadala jsem si tu jako ryba ve vodě, už vůbec ne jako cizinec. I když jsem tu neměla přátele, známé, prostě to, co dělá domov domovem, přesto jako bych se opravdu vracela domů. Město mi začalo „vrůstat pod kůži“, cítila jsem jeho blízkost, jako by mě oslovovalo, přijímalo do své náruče. Zkrátka jsem najednou cítila, že je mi tu tak nějak opravdově dobře. Připadala jsem si najednou šťastná, i když jsem k tomu neměla žádný zvláštní důvod. Pořád to byl ale jen pocit z příjemné pracovní cesty, neplánovala jsem tu zůstat. Docela přesně si ale pamatuju okamžik, kdy mi to poprvé blesklo hlavou. 

Staronový domov

Náhodou mě při mých toulkách nohy zavedly do jedné malé prodejní galerie. Po pravdě řečeno tam nebylo nic, co by stálo za pozornost nebo mělo nějakou skutečnou uměleckou hodnotu. Nadchlo mě ale něco jiného. Na první pohled bylo zřejmé, s jakou láskou je tahle galerie vedena a opečovávána. Její duší byla Irma. Žena zhruba mého věku, milá, vstřícná, a přitom ne vlezlá. Vše mi ukázala, ale nenutila mě nic kupovat, jako jsem to předtím zažila ve spoustě podobných podniků v  centru. Dala jsem se s ní do řeči a vůbec se mi odtamtud nechtělo pryč. Povídaly jsme si o všem možném: o umění, o životě a nakonec i o chlapech. Rozhodla jsem se, že se k Irmě musím vrátit něco koupit. A nebyla to návštěva poslední. Dokonce se ukázalo, že můžeme i spolupracovat. Něco málo jsme domluvily i zrealizovaly. Rychle se z nás s Irmou staly přítelkyně. Občas jsme zašly na nějaký literární večer, seznámila mě s pražskou alternativní scénou... prostě Irma dodala mému pobytu v Praze to poslední, co mu chybělo k dokonalosti. A já se rozhodla. Chci tu zůstat. Chci tu žít. Chci tu mít galerii…
Moje česká mise se mezitím chýlila ke konci a já téměř nespala. Sotva jsem ulehla, přemýšlela jsem nad budoucností, snila a své sny přetavovala do reálných plánů. Do Sydney jsem se vracela už pevně rozhodnutá. Několik měsíců trvalo, než jsem vyřídila všechno potřebné, dala výpověď v zaměstnání a také převedla své úspory, uložené většinou v  obligacích, na použitelné peníze.
Když si po půl roce letadlo, v němž jsem seděla, znovu sedalo na přistávací plochu pražského letiště, už jsem měla pocit, že se vracím. Zpátky domů? Nevím, tak se to asi říct nedá. Spíš se hodí výraz „staronový domov“ – jako bych se vracela do matčina lůna. Ale návrat to byl! A teď už jsem šestým rokem v  Praze opravdu doma a mám tu svou vysněnou malou galerii. Teprve tady mi došlo, jak propastný rozdíl je mezi spokojeností a štěstím. Nejsem sice se vším spokojená, ale jsem šťastná. A musím říct, že to je mnohem lepší než opačná varianta: být spokojená, ale ne šťastná.

Vděčné oči potřebuju k žití

Odmalička jsem si přála stát se zdravotní sestrou – „sestřičkou paní doktorky“ – jak jsem to jako holčička označovala. Byla to moje nejoblíbenější hra, do níž jsem zatahovala celou rodinu. Kam dát po dokončení základky přihlášku tedy vůbec nebylo pochyb. Na zdrávku jsem se dostala a studium mě opravdu bavilo. Maturitu jsme ani moc neoslavovali, všichni z mého okolí ji považovali za naprostou samozřejmost. Zaměstnání jsem našla také snadno, všechno šlo jako po másle. Práce se mi líbila, byť jsem dělala se starými lidmi, kde to občas bylo opravdu náročné. Ale měla jsem pocit, že to má smysl, že mě potřebují. „Zuzanko, vy jste tak hodná…“ říkávali mi a v očích se jim zračila dojemná vděčnost. „Zuzanka, to je náš anděl,“ slýchala jsem na chodbách a vždycky mi to vykouzlilo úsměv na rtech a zahřálo mě to u srdce.
Po čase jsem se znovu pustila do studia, chtěla jsem si udělat bakalářské zkoušky na medicíně, abych mohla dělat i náročnější činnosti. A právě tady začal problém. Nikdo mě k ničemu stejně nepustil. I potom, co jsem se stala bakalářkou, na mě zůstaly jen ty podřadnější práce. Práce mi nevadila, to vůbec, moje pečovatelské sklony se nikam nevytratily, ale chtěla jsem se někam posunout, chtěla jsem i víc! Jenže od toho tu byly starší sestry, které třeba měly nižší vzdělání, ale to nikdo nebral v úvahu. Ani platově jsem si nijak nepomohla, což mi začalo vadit hlavně ve chvíli, kdy jsem se zamilovala a plánovali jsme koupit na hypotéku byt a založit rodinu.

Za lepším?

Ale abych to neprodlužovala, prostě jsem se jednoho dne rozhodla ze zdravotnictví odejít. Kamarádka mi dohodila místo v jedné PR agentuře, kde jsem dostala na starost farmaceutickou oblast, v níž jsem se celkem vyznala. Najednou jsem měla skoro třikrát větší plat, a přitom volné víkendy, večery i noci, jedním slovem nádhera!
S  Markem jsme si koupili vytoužený byt a začali se těšit ze života! Mohli jsme si teď dovolit cestovat, já se už nemusela vydávat do obchodů jen v období slev, chodili jsme na večeře a kupovali si všemožné dobrůtky... Připadala jsem si jako v jiném světě.
Na tomhle růžovém obláčku jsem se vznášela asi rok. Pak se ale kdesi uvnitř mé duše ozval zvláštní smutek. Nejdřív nenápadně, skoro jsem to nevnímala. Všechno jsem začala brát jako samozřejmost a ta všelijaká potěšení už mi vlastně ani nedělala radost. Pak si toho všiml i Marek: „Víš, že ses v poslední době skoro přestala smát?“ A měl pravdu. Přestala jsem se i těšit. Hlavně do práce. Něco mi tam chybělo. Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, co. Až když mě kolegyně nutila překrucovat fakta ve prospěch našeho klienta, došlo mi to. Tahle práce vůbec není opravdová. Připravím nějaké podklady, někdo je převezme, rozešle a dál už jsem každému fuk... výsledek ani nevidím, nevím, kdo a kde moji práci použije. Ozvou se jen, když se někde stane chyba. Ale hlavně: nikde jsem se nemohla dopátrat, komu je moje práce užitečná. Chyběl mi kontakt s lidmi. Chybělo mi, že pro někoho něco udělám a on se mi odmění úsměvem. Tady se komunikovalo přes maily a intranet. Většinu lidí, se kterými jsem pracovala, jsem znala jen z fotky v záhlaví mailu. Už mi nikdo neříkal: „Vy jste tak hodná, Zuzanko…“ Už ve mně nikdo neviděl anděla. Už jsem se nesetkávala s  očima plnýma vděku. Zjistila jsem, jak moc mi to chybí a jak nesmírně mě to táhne tam, kde budu opravdu někomu užitečná. 

Byla to chyba

Markovi jsem se o svých pocitech bála zmínit. Řekne si, že jsem blázen, když se chci vrátit někam, kde budu mít mnohem nižší plat a přitom nesrovnatelně víc práce. Měla jsem strach, že mě nepochopí. Navíc máme tu nešťastnou hypotéku...
Přijal to ale úplně báječně. Nejdřív mě sice chvíli zkoušel umluvit, abychom si pořídili miminko, když mám potřebu se o někoho starat, ale dobře věděl, že za tím je něco jiného. Že se ve své současné práci začínám trápit a jen kvůli penězům ji dělat nedokážu. Nikdy mu nepřestanu být vděčná, že mě tehdy pochopil a podpořil…
„Zuzi…“ zaváhal a vzal mě za ruku. Srdce mi tlouklo jako splašené. Já v  tu chvíli už věděla, co chci, ale potřebovala jsem, aby to vyslovil on. Teprve pak to bude v pořádku. A Marek mě nezklamal! Poskytl mi další důkaz, že je pro mě ten pravý, že je to partner na celý život. „Vrať se do té eldéenky, Zuzko, k těm svým babkám a dědečkům,“ řekl po chvíli a jeho výraz náhle zvážněl. „Já tě chci mít doma šťastnou a tebe ta jejich vděčnost tak nabíjela, že jsi z ní svítila i doma. Teď nesvítíš a já to vidím. Tohle nechci. Tu hypotéku nějak zvládneme, prostě budeme muset trošku šetřit,“ dodal už zase vesele. „Začneme tím, že půjdeš vrátit ten drahý kabát, co sis koupila.“ Když viděl můj vyděšený výraz, dodal pobaveně: „To víš, že si ho nech. To byla legrace, přece!“
Tolik se mi ulevilo. Zjistila jsem, že mám nejbáječnějšího chlapa na světě a nejbáječnější práci. I když to asi většině lidí přijde nepochopitelné. Do eldéenky žádný nátřask nebyl, a tak jsem se mohla ihned vrátit mezi ty své staroušky. Navíc se tam během mé „pauzy“ změnilo vedení a já byla dost překvapená. Mile, zdá se totiž, že se blýská na lepší časy a já se dostanu i k jiné práci a budu moct víc uplatnit svou kvalifikaci. Ale to je vedlejší. Hlavně že opět slýchám: „Zuzanko, vy jste tak hodná…“ A že ve vděčných očích nemocných vidím smysl svého života.

@svetzeny