Příběh čtenářky: Zlatá svatba jako řemen

Nejvíc mě však vzala za srdce a zároveň pobavila zlatá svatba jednoho páru, který jsem poznala, sotva jsem si tuhle restauraci pronajala. Pan Josef Svátek byl ten typ chlapa, který léty zraje jak dobré víno. Skoro bych ho byla jeho ženě záviděla, byť jsem o třicet let mladší. A paní Julinka? Fantastická ženská! Celý život bývala porodní asistentkou, „bábou“, jak se říká. Milovaly ji – a dosud milují – všechny, jimž pomohla odrodit – a že jich za ta léta bylo! Prvně jsem se s Josefem a Julií setkala hned po rekonstrukci restaurace – tenkrát jim bylo „teprve“ mezi šedesáti a sedmdesáti, ale k sobě se měli jak zamilovaní studentíci. Vyšli si na výlet a pak si sedli k sedmičce bílého vína. Paní si k tomu pochutnávala na zmrzlině, pán si užíval doutníček… Brzy se mi svěřili, že sem chodili už kdysi na rande. „Tady v lesíku je takové místečko, kde vás nikdo z ničeho nevyruší,“ mrknul na mě pan Josef a Julinka se začervenala. „Už máme dvě vnoučata,“ pochlubili se tehdy, „ale to zatím jen od dcery, kluci to určitě časem rozšíří.“ To se skutečně stalo – dnes mají vnoučat už sedm… 

NEOBVYKLÁ ŽÁDOST

Normálně podnik od listopadu do března zavíráme. Ale vloni koncem října za mnou přišel mladý muž, který mi ani nemusel dlouze vykládat, že je vnukem pana Svátka – vypadal, jako by mu z oka vypadl. „Já totiž, vlastně sestra a já…“ začal rozpačitě, až jsem mu doporučila, ať jde rovnou k věci, protože pro Svátkovy a jejich rodinu udělám všechno. „No dobře,“ vyhrkl. „Tak, prosím vás, mohla byste mít první listopadovou středu otevřeno?“ Teď jsem zase zrozpačitěla já, ale když z kluka vypadlo, že babička s dědou slaví ten den zlatou svatbu, hned jsem kývla. To jsem ovšem myslela, že jde o to, abych jim uspořádala hostinu. Jenže kdepak!

„My se ségrou máme takový nápad! Děda se vytahuje, že když se před těmi padesáti lety ženil, tak babičku, tedy tenkrát nevěstu, sem unesli. A on ji tady našel! A my se ségrou jim to chceme zopáknout. Já naši babi unesu a ségra sem pak doveze dědu a tady si spolu ještě jednou připijí a políbí se a…“ Kluk se při těch slovech začervenal tak, že jsem nemohla odmítnout. „Heleď, chlapče, já jsem nějaká Hanka Schodová, ty jsi Svátek a jak křestním?“ zeptala jsem se úvodem. „Ne, já se jmenuju Zahradil, Svátková byla máma za svobodna. A jsem Josef po dědečkovi. Říkají mi Pepíno. Ségra je Hanka jako vy. Oba jsme už plnoletí, ukážu vám občanku!“

„To nemusíš, věřím ti. Ale vzali jste v úvahu, že váš dědeček před pár lety prodělal infarkt a že babička už na tom taky není nijak skvěle? Zvládnou takovéhle překvápko?“ Když pochopil, že chci hrát s sebou, usmál se. „No jasnačka, že to zvládnou! Já sem babičku dovezu autem a ségra pak asi za hodinku zase přiveze autem dědu. My dva před tím na oslavě nebudeme nic pít, ale tady si pak s nimi dáme šampáňo, jestli budete mít, pro babču zmrzlinový pohár, pro dědečka nakládané rybičky, jestli máte…“

„No, milý Pepíno, to všechno máme a já vám to tady uchystám, ale jak se dostanete odtud, když si s nimi chcete připíjet?“ – „Nic není jednoduššího!“ zasmál se. „Přijedou pro nás dobrovolní hasiči s tou svojí starou kraksnou! Děda vám určitě říkal, že byl u hasičů…“ Musela jsem se rozesmát s ním – to jeho nadšení bylo nakažlivé. Probrali jsme ještě pár detailů a pak jsme si plácli.

KDE TO VÁZNE?

Na konci října jsem zavřela jako vždycky, ale na tu slavnou středu už jsem měla všechno připraveno. Akce „únos nevěsty“ se měla konat kolem třetí hodiny, takže už jsem radši od půl druhé vytápěla sál, chladila sekt a těšila se…

Jenže byly tři, potom půl čtvrté, čtyři a vůz s „nevěstou“ a jejím vnukem nikde. Když se v zatáčce konečně objevilo nazdobené a vesele troubící auto, spadl mi kámen ze srdce. Tak se jim prostě oslava trochu protáhla, to je při takových příležitostech běžné, hlavně, že už jsou tu. Jenže z vozu nevystoupil Pepíno s babičkou, ale dědeček a s ním mladá ženská, určitě tedy vnučka Hanka. Smáli se na celé kolo a už se hrnuli do lokálu.

Když ovšem zjistili, že tu „nevěsta“ se svým „únoscem“ ještě nejsou, úsměv jim strnul na rtech. „Vždyť brácha s babi odjeli,“ kousala se Hanka do rtů. „To už je hodina, musejí tu přece být!“ – „Tak jim zavolejte,“ navrhla jsem, ale zděšená vnučka špitla: „Mají vypnuté mobily. Tak jsme to dohodli. Co by to bylo za únos, kdyby se dalo zavolat na mobil?“

STRACH MÍSTO VESELÍ

Pan Svátek nemluvil, jen zbledl. A mně v tu chvíli znovu blesklo hlavou, že má za sebou infarkt. „Josífku, neděste se, to bude určitě jen nějaká další legrace,“ snažila jsem se ho klidnit. „Pojďte dovnitř, venku je zima…“ Sotva jsem ta slova vyslovila, došlo mi, jak jsou pitomá – no právě, když je taková zima, kde by asi Pepíno s babičkou trajdali? Venku padala mlha, začalo se stmívat, foukal studený vítr… Vtom se ozval známý signál: „Hóří!“ No jak jinak – dobrovolní hasiči byli tu! Jenže místo všeobecného veselí je čekala nálada jak o funuse a obrovský strach! „Tak co, Josef, ještě jsi tu svou nevěstinku nenašel, co?“ halekali, když se hrnuli do sálu. „Tak noste na stůl, hospodo!“ Všichni tři jsme se na ně podívali jak na nevítané zjevení. Vnučka uplakaná, dědeček bledý, já bezradná. „No, co koukáte, jak kdyby vstoupil duch?“

Trvalo to snad jen pár vteřin, ale mně to připadalo jako celá věčnost, než bodří hasiči pochopili, že nic nevíme… Pak se konečně jeden z nich rozesmál. „Co blázníte? Vždyť všechno dopadlo skvěle, za chvíli budou tu!“ Ani teď nedokázal nikdo z nás tří cokoli říci… „Copak vám nevolali?“ – „Máme vypnuté mobily,“ špitla Hanička. „A na mě nemají číslo…“ dodala jsem zbytečně.

Hasič se zase rozesmál. „No, vy jste ale partička dobrodruhů! Takže vy vážně nic nevíte?“ Mlčky jsme zavrtěli hlavami. „Mladého Zahradila, tedy vašeho Pepína, Josef, zastavil ten inženýr ze statku. Porouchalo se mu auto, žena mu začala rodit a sanitka nejela. Tak vaše bábi toho prcka přivedla na svět! Je to holčička jak mandlička a bude se prý jmenovat po porodní bábě Julinka! A Pepínovi se z toho udělalo nějak šoufl… Takže se jen čeká, až to tam paní Julinka s nimi trošku oslaví a váš kluk se vzpamatuje, aby ji mohl dovézt sem… To jsi, Josef, nečekal, že budeš mít při zlaté svatbě hned i porod, viď?“

PO SVATBĚ HNED POROD

Sotva nám spadl kámen ze srdce, zahoukala venku záchranka. Znovu jsme se trochu lekli, ale to už vůz zase startoval a odjížděl pryč. Byla to sanitka, která odvážela novopečenou maminku s děťátkem do porodnice. Když se z mlhy vynořila paní Svátková a její vnuk, vykřikli jsme nadšením. „Dorazili akorát, když jsem zavázala pupeční šňůru,“ usmívala se „nevěsta“. „A když viděli, že je našemu klukovi z toho šoufl, nabídli, že nás sem cestou do špitálu hodí.“ 

Ale pak už si nevšímala nikoho z nás a zamířila rovnou ke svému „ženichovi“. Bez jediného slova ho objala a políbila na rty. Mně i mé jmenovkyni Hance vhrkly do očí slzy dojetí. Asi obě jsme si v tu chvíli říkaly, že to těm dvěma přejeme, ale i trochu závidíme… „Tak tu nepofňukávejte a neste už to šampaňské, paní Haničko! A nezapomeňte na sklenici pro sebe,“ vytrhl se najednou z láskyplného oparu „ženich“.

V tu chvíli by nikdo nevěřil, že mu je osmdesát pryč, že má za sebou infarkt a ještě před chvílí vypadal, že dostane další. Ani paní Julince by nikdo jejích šestasedmdesát nehádal, když si po přípitku zhluboka lokla a prohlásila: „My jsme bláznivá rodina! U nás se z každé vážné oslavy vyvine cirkus. Dolije mi, prosím vás, někdo?“ – „Na Julii!“ volali všichni. „A na tu malou Julinku! A na ženicha a na nevěstu! A ať se tu sejdem při jejich diamantové svatbě!“ 

Příběh zaslala Hana S.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.czl

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny