Příběh čtenářky: Už vím, co je důležité

Ještě ale musím zvládnout Dušičky. Loni jsem na to neměla, letos už v sobě tu sílu najdu, cítím to. Vzpomenout na ty, co nás opustili, a pak už se těšit na svátky zrození. Nikdy totiž nevíme, kde právě stojíme a kde se za chvíli můžeme ocitnout – budeme se bát o život, nebo těšit na ten nový, lepší? Já si během posledních dvou let zažila obojí. Teď jsem ale v druhé fázi a těším se na Vánoce a další rok se svojí báječnou rodinou.

Je leden 2012. Jsem na mateřské se synem, v březnu už si sfoukne první svíčku na dortu. A moje malá slečna oslaví v květnu dokonce už jedenácté narozeniny. Nevím, jak to dělá, ale moc dobře se učí. Jde jí všechno tak snadno, na listu papíru, co příští týden přinese v novotou vonících růžových deskách, budou prý zase samé jedničky. Je úžasná. Takové krásné vysvědčení!

ČERNÝ SCÉNÁŘ

Když manžel přišel toho dne k večeru z práce, přinesl také „krásné vysvědčení“. Po osmi letech dostal ve firmě výpověď. Zrovna když jsem na mateřské! Zmocnila se mě panika. S tímhle jsem vůbec nepočítala. Co budeme dělat? Je těžká doba, všude se propouští, míst je málo. Co když  novou práci nenajde? Nedávno jsme dostavěli domek, finanční rezervu jsme se chystali právě znovu budovat. Vždycky jsem byla „odborník“ na černé scénáře, a tak už jsem si představovala, jak nemáme peníze na topení ani na jídlo a děti nám nakonec sebere sociálka. A manželův přístup mě neuklidňoval: „Možná je to znamení. Stejně jsem chtěl změnu. Třeba pracovat v reklamce. Dostal jsem odstupné a ty máš ten e-shop, aspoň můžu v klidu hledat…“

Změna se ale tak jednoduše udělat nedá. Všude chtěli praxi. A tu prostě nemáte, když se rozhodnete dělat něco nového. Měsíc jsme se oba intenzivně snažili nějakou práci najít, ale neobjevil se ani náznak šance. Ani příslib, že by něco mohlo vyjít. Tak se manžel rozhodl, že se žádného zaměstnavatele doprošovat nebude a uživí nás sám: „Zůstanu doma a zapracujeme na tom našem internetovém obchodě. Něco z toho uděláme, uvidíš.“

Zase panika. Ano, před časem jsem začala prodávat na internetu hračky, ale spíš pro zábavu. Copak nás to všechny čtyři uživí? Tomu nevěřím. Ale vypočítali jsme, že s penězi z odstupného ještě nějakou dobu vydržíme, a manžel to opravdu rozjel. Začali jsme konečně trochu vydělávat, ale já se pořád bála, že to není žádná jistota, že se neuživíme. Bála jsem se. Opravdu moc. A myslela jsem si, že je to to nejhorší, co nás mohlo potkat. Bohužel jsem se mýlila…

OSUDNÁ BULKA

Zima se chystala přehoupnout do jara a my konečně oslavili synovy narozeniny. Já si je ale moc neužila. Koncem února mě totiž zneklidnila malá bulka na okraji prsu. Raději jsem se objednala na ultrazvuk.

„No jo, ale vy ještě kojíte!“ zahromovala paní doktorka,  jako by to snad byl nějaký zločin, a rozmatlávala mi po prsou ten příšerný studený gel. „A proč ne?“ říkala jsem si v duchu. „Je mu teprve rok.“ – „Ale to já tam pak všechno špatně vidím, když kojíte!“ To se jako mám cítit provinile nebo co? Rozčílila jsem se. Paní doktorka to ale mezitím rychle uzavřela.  „To nic není, jen nějaký fibromek. Přijďte na kontrolu až tak půl roku po tom, co přestanete kojit. Dřív to nemá smysl.“ – „Ale já chci kojit ještě dlouho,“ měla jsem na jazyku… – „Na shledanou!“

Netušila jsem ovšem, že to „na shledanou“ bude tak brzy. Dál jsem kojila, ale další boule, kterou jsem nahmatala, byla mnohem větší než ta první. To bude něco s tím kojením, nedávno jsi byla na ultrazvuku, kdyby tam něco bylo, tak by to přece viděli, uklidňovali mě všichni. Při kojení je v prsou různých boulí… Připadala jsem si jako blázen. Já už přece jedno dítě kojila a bouli z mléka poznám. Tahle tak ale rozhodně nevypadá!

Nedalo mi to, a ačkoli mě manžel měl za hysterku, objednala jsem se na ultrazvuk znovu. Opět kontrola a opět uklidnění, že to nic není, že to mám masírovat. Za všechno prostě může kojení.

DIAGNÓZA

„Proč k těm doktorům pořád chodíš, když jim nevěříš?“ kroutil nade mnou hlavou manžel, ale já prožila v obavách další dva měsíce. Měla jsem strach a bylo mi líto, že mi nikdo nevěří. Ani manžel ne. Uvěří, až… až umřu.

Za další měsíc jsem přece jen raději došla ještě za svojí praktickou doktorkou a ta se mi nevysmívala. Poslala mě na ultrazvuk jinam. Mohlo to pro mě být zadostiučinění, že si přece jen nevymýšlím, jak mi všichni tvrdí, ale byl to spíš další šok. Hned jsem se jim „nezdála“. Biopsie, čekání na výsledek… Nervovala jsem se, v noci se mi zdály sny o chemoterapii a padajících vlasech. Skoro jsem nejedla. Nějak jsem věděla, že je zle. Asi tak jako jsem věděla, když jsem byla poprvé těhotná, že to bude holka, a při druhém těhotenství jsem si byla jistá, že to bude kluk! Bohužel mé podvědomí se nemýlilo ani tentokrát.

„Invazivní lobulární karcinomy prsu.“ Z telefonu se na mě sypala slova, kterým jsem sice přesně nerozuměla, ale nic dobrého nevěstila. „Oba vzorky jsou pozitivní.“ Bum! Rána jako z děla. Já mám rakovinu! Výsledky se nesmějí sdělovat po telefonu a paní na druhém konci bylo hned jasné, že udělala chybu, když mi to slíbila zavolat. Přestala jsem dýchat, skoro jsem se udusila strachem, co teď bude. Nositelka špatných zpráv se lekla, že jsem sebou praštila o zem, když jsem vůbec nic neříkala.

„Haló, haló, nestalo se vám nic?“ děsila se. Trochu jsem se zmátořila a pokoušela se s ní komunikovat. Do místnosti vešel manžel s dcerou a malým v náručí, a tak jsem se snažila nekřičet a nebrečet strachy. „Okamžitě přestaňte kojit, brzy nastoupíte chemoterapii, nelze čekat, operace není možná z důvodu většího nálezu a zasažení uzlin, proto to nejdřív zkusíme chemoterapií zmenšit…“ znělo ze sluchátka a já mu najednou zase nevěřila. Asi třikrát jsem se ptala, jestli se nespletli, jestli se to špatně neprověřilo, a sestra trpělivě opakovala, že testy se dělají víckrát a že to musím přijmout.

JAK MÁM BOJOVAT?

Začala opravdová hrůza. Letěli jsme koupit nějaké mléko pro syna. Jak ho rychle naučit pít z láhve s dudlíkem? Bylo to úděsné. Syn pít nechtěl, tak jsme mu mléko nutili lžičkou. Chtěl moje prso, ale to já mu dát nemohla! Byl zvyklý usínat ukojováním, když se v noci vzbudil, dala jsem mu napít a spal dál. Ale to je všechno pryč. Snažila jsem se manžela naučit, co a kdy má syn jíst, aby se o něj uměl postarat, až půjdu na operaci nebo… Jistě že jsem na to myslela. Aby se o něj uměl postarat, až tady nebudu. Na smrt jsem myslela pořád. Vždyť na rakovinu mi zemřely už tři známé. Ale já mám přece malé děti! Dceřině spolužačce navíc nedávno na tuhle nemoc zemřela maminka. Ví moc dobře, o co jde. Jak to, proboha, zvládne, že teď jsem nemocná já?

Bojovat. Všichni, kdo se o mé nemoci dozvěděli, radili: bojuj! Ale jak? Mám snad křičet do nebe: „Já bojuju!!!?
Nechte mě žít, já bojuju!“

Všechno mi strašně rychle běželo hlavou, byl to tedy frmol. A do toho ty nekonečné dobře míněné rady okolí: Myslet pozitivně. Jinak se z černých myšlenek stane černá pravda. Dokola jsem přemýšlela o tom, proč se mi to stalo. Co jsem komu udělala?

Pomohl mi rozhovor s kamarádkou, jejíž manžel rakovinu překonal. Prý přehodnotili život, jsou pokornější. „Nic se neděje náhodou,“ řekla mi. A já začala o svém životě před nemocí přemýšlet úplně jinak. Něco v něm nebylo správné a vím, co to bylo. Pořád jsem se honila, stresovala. Stavba, mračna práce a já si přibírala další. Jsem na mateřské, zařídím si e-shop. S miminem jsem pendlovala na poštu, do školy, pak uklidit, uvařit. Ze všeho jsem se nervovala. Když si teď uvědomím, jak jsem bláznila kvůli manželově výpovědi.

Teď už vím, že když nejde o život, jde o… A vlastně ta výpověď nakonec byla i k něčemu dobrá. Kdo by se jinak o malého staral, když jsem já jen ležela a snažila se přežít bolesti? Jako by to někdo naplánoval. A mně chtěl dát „přes prsty“. Něco už asi dřív ukazovalo: zpomal, jedeš na plný plyn, když neposlechneš… bum! Snažím se teď na věci dívat jinak. A osud mě opravdu řádně zkouší, jestli už to dokážu. Po mé první chemoterapii manžel naboural naši nepojištěnou dodávku. Hurá! Nic se mu totiž nestalo. Přišli jsme o nějaké peníze, protože pojišťovna nám nic nedá, ale co na tom. Hlavně že žije, tím pádem není tak zle.

ZKUSÍM TO JINAK

Léčím se. Po chemoterapiích přišla operace, ozařování, vystřídala jsem snad všechno. A tak se léčím a hledám samu sebe. Abych změnila přístup k životu a nemoc překonala. Manžel mi moc pomáhá a syna si užívá mnohem víc, než když chodil do práce. Naučil se vařit – dirigovala jsem ho z gauče, když jsem nemohla vstát. Snaží se být užitečný. Moc mu za to děkuju, že se mnou vydržel a ještě snad vydrží všechno, co mě čeká.

A dcera? Kontroluje mě, jestli jím, protože maminka té její spolužačky prý byla moc hubená, a proto ten boj nevyhrála. Je tak starostlivá. A já jí opakuju, že já to zvládnu určitě. „Vidíš, snažím se jíst.“ – „Já vím, maminko, ty jsi silná,“ chválí mě. A umí i úžasně povzbudit. Když jsem se jí chtěla předvést, jak mi kadeřnice nabarvila vlasy, co mi konečně trochu vyrostly, vysekla mi opravdovou poklonu: „Stejně vypadáš jako chlap, ale aspoň už ne jako kriminálník!“   

Příběh nám zaslala Renata P.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.czl

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny