Příběh čtenářky: Útěk ze stínu minulosti

Má budoucí tchyně Marta zasedla jako obvykle za volant, protože řídila ráda a výborně. Její manžel Jiří zaujal místo vedle ní, že prý bude navigovat. Na nás s Martinem zbyla jako vždycky zadní sedadla. Byli jsme samý smích – nikoho nenapadlo, že doba trvání našeho štěstí se už počítá jen na minuty. Do okamžiku, kdy do našeho auta vletěla dodávka, jejíž řidič nerespektoval, že vjíždí z vedlejší na hlavní, zbývala necelá půlhodina. Že k nehodě došlo právě takto, jsem se ovšem dozvěděla až později. V tu chvíli jsem zaregistrovala jen prudký náraz, pronikavou bolest a strašlivý výkřik. Potom už jen naprosté ticho a úplná tma…

CO JE S OSTATNÍMI?

Když jsem se probrala k vědomí, spatřila jsem nad sebou ustarané tváře svých rodičů. Na nic jsem si nevzpomínala a nic jsem nechápala. „Zlatíčko naše,“ usmála se máma a pohladila mě po tváři. „Všechno bude dobré, Katuško,“ přidal se táta. „Operace dopadla výborně. Možná tě čeká ještě jedna nebo snad dvě další a pár týdnů si poležíš, ale pak budeš úplně v pořádku!“ V tu chvíli mi to došlo a v uších mi znovu zazněl ten strašlivý křik bolesti, který jsem slyšela, než jsem ztratila vědomí. „Co ostatní?“ špitla jsem. Matka s otcem na sebe mlčky pohlédli. „Co je s nimi?“ snažila jsem se křičet, ale přes vyprahlé rty se mi víc než hlasitější šepot nepodařilo dostat. „Paní Marta má jen otřes mozku a zlomené žebro, za pár dnů půjde z nemocnice domů,“ začal váhavě táta. „Pan Jiří je na tom hůř, došlo k poškození míchy. Zřejmě už nikdy nebude chodit,“ dodal. „A Martin?“ vyrazila jsem ze sebe. Rodiče na sebe znovu váhavě pohlédli a matka mně pevně stiskla dlaň. „Martin to nepřežil, Katko…“ řekl otec tiše.

Mé komplikované zlomeniny se hojily rychleji než rána, kterou jsem měla v duši. S Martinem jsem se seznámila už na gymnáziu a představovali jsme to, čemu se říká ideální pár. Po sedmi letech chození, když jsme oba vystudovali vysokou školu, jsem se nastěhovala do podkrovního bytu, který pro nás zatím jeho rodiče vybudovali. Další dva roky jsme tam žili jako manželé a začali plánovat dítě. A potom přišel ten osudný výlet…

ŽIVOT JE ZASE KRÁSNÝ

První dny v nemocnici jsem si v zoufalství říkala, že chci také umřít – zdálo se mi to spravedlivé. Proč by měl osud jednoho ušetřit, když druhého zahubil? Být zdravá, asi bych se takovými úvahami trápila mnohem déle. Ale mé nemocné tělo se postavilo zoufalství na odpor a projevilo silnou vůli k životu – začala jsem bojovat o své uzdravení. Z jedné či dvou dalších operací a pár týdnů na lůžku, o kterých mluvil táta, se sice vyklubaly operace čtyři a sedm dlouhých měsíců v nemocniční posteli, ale pak jsem byla zdravá. A vděčná osudu za to, že mě ušetřil a dovolí mi žít dál život, který se mi najednou zase zdál krásný. Přesto, že budu už navždycky kulhat… 

Když mě propouštěli, daroval mi táta překrásnou hůl z ebenového dřeva se stříbrnou rukojetí – takovou, jakou nosívali romantičtí šviháci v předminulém století. „Nebudeš ji jistě potřebovat pořád a časem třeba už vůbec ne, ale já myslím, že ti bude moc slušet,“ usmíval se, když mě odvážel do bytu, v němž jsme s Martinem žili. Měl pravdu! Ale tehdy jsem netušila, že přijde okamžik, kdy mi jeden sympatický muž řekne: „Máte neodolatelnou hůlku! Dáte mi příležitost, abych si ověřil tušení, že vy jste ještě neodolatelnější?“ Ale to bych předbíhala… Tenkrát jsem byla prostě šťastná, že opouštím nemocnici. Máma však byla trochu zklamaná, že se nevrátím k nim. „Co bys u nich dělala? Nejsi žádná vdova! Vždyť jste se zatím ani nevzali. A i kdyby – je ti sedmadvacet a máš život před sebou. Nemůžeš se upínat k minulosti, musíš začít znovu,“ přesvědčovala mě. Ale mně to připadalo nefér vůči Martinovým rodičům. Ztratili přece syna a já pro ně představovala cosi jako náhradu. Marta, která se měla stát mou tchyní, mě o tom neustále ujišťovala, když mě navštěvovala v nemocnici. Věděla jsem, že ona to má obzvlášť těžké. Péče o Martinova otce, který se vyrovnával s tím, že bude nadosmrti na invalidním vozíku, byla náročná. Oba se teprve s novou situací seznamovali. Myslela jsem si, že jim má přítomnost v domě pomůže psychicky a že jim budu něco platná i fyzicky…

NA HŘBITOVĚ NIC NECÍTÍM

Netrvalo ale dlouho a přesvědčila jsem se, že to prostě není možné – že měla pravdu máma. Je docela pochopitelné, když se dva starší lidé, kteří ztratili jediné dítě, uzavřou v minulosti a od života už nic nečekají. Jenže já byla mladá – žít neustále ve stínu Martinovy smrti pro mě bylo neúnosné. Nějaký čas jsem Martu s Jiřím každou neděli doprovázela k Martinovu hrobu. Nedokázala jsem jim vysvětlit, že já na něj vzpomínám jinak a jinde – že na hřbitově necítím vůbec nic. A už vůbec jsem nedovedla reagovat na jejich věčné připomínky, co by se Martinovi líbilo a co zase ne… „Myslíš, že by Martin schvaloval, aby ses toulala po nocích?“ řekla mi Marta, když jsem si vyšla s přáteli na koncert a potom s nimi poseděla v baru. Tehdy ji Jiří taktně napomenul a já mu byla vděčná. Až do chvíle, kdy jsem náhodou zaslechla, jak své ženě říká: „Nech ji, je mladá, potřebuje chlapa! Tak ať si užívá, hlavně aby se nevdala a zůstala tu s námi!“ Tenkrát jsem se málem zalkla studem a zlostí a umínila si, že se od nich co nejdřív odstěhuju.

TŘEBA SE TEĎ OZVOU…

Využila jsem toho, když mi lékař dovolil vrátit se do zaměstnání. Bylo to krátce před prvním výročím osudné autonehody. „Nezlobte se na mě, ale já si od příštího měsíce najímám svůj byt. Myslím, že už všechno zvládnete sami, takže se můžu odstěhovat. Samozřejmě že kdykoli budete potřebovat mou pomoc nebo si budete chtít popovídat, ráda za vámi přijdu,“ oznámila jsem jim se sevřeným hrdlem. Jiří sklonil hlavu a chvíli mlčel. Potom řekl: „Někoho sis našla, co? A stydíš se nám to říct! Je ti hanba přiznat, že jsi Martinovi nevěrná!“ Krev mi stoupla do hlavy a měla jsem chuť vybuchnout. Pak jsem se však ovládla a klidně odpověděla: „Ne, nikoho jsem si nenašla. Ale samozřejmě si chci najít partnera! Na Martina nikdy nezapomenu – vždycky pro mě bude velkou životní láskou, mužem, kterého jsem milovala a o kterého jsem bohužel přišla. On by si určitě nepřál, abych kvůli jeho smrti ztratila nárok na vlastní život. Jsem přesvědčená, že by mi rozuměl.“ V tu chvíli se Marta divoce rozkřičela: „Cha chá! Nikoho si nenajdeš! Kdo by chtěl kulhavou ženskou?! Ani náš Martin by o tebe s tou tvou pitomou holí nestál!“ 

Vlastně jsem jí byla za ta hrubá slova vděčná. Umožnila mi, abych se bez výčitek sbalila a odstěhovala. Rozbrečela jsem se až u našich, kteří mi zatím, než budu mít vlastní byt, ustlali v bývalém dětském pokojíčku. „Martine, můj milý Martine,“ vzlykala jsem do polštáře. „Vždycky jsem měla tvé rodiče ráda, proč jsou najednou tak zlí? Proč bych nesměla žít jako ostatní?“ V tu chvíli se záclony v otevřeném okně lehce zachvěly vánkem vlahé noci. Pokojem omamně zavoněl jasmín z okolních zahrad. Je to téměř deset let, co mi plnou náruč rozkvetlých jasmínových větviček přinesl Martin na naše první rande. Soused si potom šel stěžovat do školy, že mu orval půlku keře… Při té vzpomínce jsem se usmála a utřela si uslzené oči. Cítila jsem, že zase mohu, chci a hlavně začínám žít.

Jak už jsem zmínila, s Robertem jsem se později seznámila právě díky své extravagantní švihácké hůlce. Brzy jsem mu vypověděla příběh, který je s ní spojen. A řekla jsem mu taky, že ačkoli jsem nebyla vdaná, vlastně jsem něco jako vdova. Robert to pochopil – přišel totiž při autonehodě o oba rodiče. Sám mi navrhl, abych ho zavedla k Martinovu hrobu. Asi cítil, že potřebuju jakési jeho „svolení“ – že se ti dva mí muži spolu musejí seznámit a smířit. A já se zase šla „představit“ na hřbitov jeho rodičům. Svatbu jsme měli o čtyři roky později. Máme dvouletou dceru a na podzim čekáme další přírůstek do rodiny. Mrzí mě, že naše děti mají jen jednoho dědečka a jednu babičku. Mnohokrát mě napadlo, že by jim Marta s Jiřím mohli nahradit druhý pár prarodičů. Několikrát jsem jim zkusila napsat, ale nikdy mi neodpověděli. Možná že až si tento můj příběh přečtou, pochopí mě a ozvou se…

Příběh zaslala Kateřina Š.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny