Příběh čtenářky: Široké tělo, široké srdce

Když dětská lékařka vyslala do školky, kam jsem chodila, příkaz, že mám dostávat obědy bez polévky a moučník jen poloviční, cítila jsem se jako černá ovce. Ale zase tak moc jsem se tím netrápila. „Široké tělo, široké srdce,“ říkávala moje babička. Taky tlustá. Stejně jako moje máma i sestra. Jen táta byl jako lunt, ale nevadilo mu, že je obklopený baculkami. Doma byla pohoda a legrace. Smysl pro humor jsem zřejmě podědila spolu s těmi geny pro sklon k obezitě. Anebo to nebylo geny, ale tím, jak se u nás vařilo? „Nervy je potřeba obalit tukem,“ doporučovala babička. A sama – dokonalý kliďas – toho byla živým dokladem. Na špatnou náladu „ordinovala“ palačinky s čokoládou a se šlehačkou. Na stres prorostlou krkovičku s knedlíkem a na vyrovnání se s nepřízní osudu smetanové omáčky s máslovými noky. Fungovalo to…

JAKO METRÁČEK

Ve škole pro mě děti nemusely vymýšlet žádné tlusťošské přezdívky, stačilo mé jméno: Valérie. „Valina se valí,“ vystihovalo vše. Zbožňovala jsem film Metráček – byla to pro mě vysloveně kultovní záležitost. A pomáhalo mi to. Až na to, že jsme na tělocvik neměli sympaťáka typu pana Mrkvičky, který by ocenil mou páru při vybíjené. Naše tělocvikářka byla spíše na gymnastiku a všelijaké „baletění“, což mi fakt nešlo.

Co mi ale šlo, bylo kreslení a výtvarka vůbec. V kreslírně nás učitel rozsadil do lavic podle abecedy, čímž jsem se stala sousedkou nejhezčího a nejvtipnějšího kluka ze třídy. Vítek byl sice nejmenovaným „kápem“, ale přes malování by vůdcovskou roli jistě nezískal. „Valino…, teda Valérko, prosím tě, nepomohla bys mi?“ žadonil tiše a přistrkoval mi svůj zbabraný výkres. Nejdřív mi to přinášelo jen jisté zadostiučinění, potom už mě to vysloveně bavilo. „Hele, Víťo, radši se tam toho snaž moc nenašmudlat, ať s tím pak nemám tolik práce,“ nařizovala jsem mu šeptem na začátku každé hodiny. A on poslušně jen předstíral „tvorbu“, aby ponechal co nejvíc prostoru mně. A já v pohodě zvládla svůj výkres i jeho. Oba za jedna! A vystaveno na nástěnce!

„Ty jsi vážně dobrá, Vali,“ oceňovali mě spolužáci a moje baculatá tvář zářila pýchou. Díky tomu se mi podařilo udržet si sebevědomí – ovšem až do chvíle, kdy mi v pubertě „nechutně štíhlá“ kamarádka přebrala kluka. Vlastně – ona mi ho přebrala jen v mých snech, on totiž o mě vůbec nestál. Tedy jako o kámošku ano, ale jinak…

„Mami, musíme se sebou něco udělat,“ ohlásila jsem matce. „Začneme společně držet dietu a cvičit, jo?“ Máma na mě vytřeštila zrak. „Valérko, proboha, co tě to napadlo?“ Hned telefonovala ségře, která v té době už byla pár let šťastně vdaná a z domova pryč. „Domluv jí,“ slyšela jsem matku. Pchá! Jestli nechceš, tlustá mámo, dám se do toho sama, pomyslela jsem si odhodlaně.

STARÉ ČASOPISY

Šla jsem na to systematicky. Na půdě jsme měli horu ženských časopisů, které tam babička, máma i ségra po léta odkládaly. V každém byla nejmíň jedna „zaručená“ dieta a v některých i různé cviky na hubnutí. Všechno jsem si to vystřihala, zařadila do tlustých desek a jela podle toho. Jediné, co jsem snad nevyzkoušela, byla „šlehačková“ dieta – zdálo se mi, že šlehačky se u nás odjakživa jí hodně a že by se po tom hublo, se rozhodně říct nedá…

Našla jsem v tom úplné zalíbení a po čase se ke mně přece jen přidala i máma, protože jí zjistili náběh na cukrovku a lékař jasně nařídil, že musí dát aspoň pár kilo dolů. Všechno to celkem fungovalo, ovšem vždycky jen na chvíli. Jojo efekt mi zkrátka nahradil rodného bratra, jehož mi osud nedopřál.

A tak jsem musela vymyslet ještě něco jiného. V těch časopisech se také objevovaly rady, jak – když už je ženská beznadějně tlustá – to má udělat, aby to nebylo tak vidět. A tím začala moje „návrhářská“ kariéra. Na to, aby mi naši kupovali nějaké extra modely, u nás peněz nezbývalo. Rodiče měli malý plat a jeho valná část padla na vydatnou krmi. Takže jsem si nejdřív začala sama šít různé pytlovité hábity, ale to mě nijak moc nebavilo a efekt to také dvakrát nemělo. Tlustá v pytli je stejně málo přitažlivá jako tlustá bez pytle. Napadlo mě však, že bych mohla zkusit plést. To mě totiž docela bavilo. Od dob, kdy jsem pletla svetříčky svým panenkám a plyšákům, jsem sice nevzala jehlice do ruky, ale tohle se nezapomíná. Místo, abych se držela rad, že tlusťošky se mají halit spíše do tmavých nevýrazných barev a rozhodně se vyvarovat pruhů a nápadných vzorů, jsem popustila uzdu fantazii i odvaze. Začala jsem plést svetry barevné, nápadné, a hlavně originální, aby mě v nich nikdo nepřehlédl. Totiž, hlavně aby mě nepřehlédl některý z těch mužských, jimž se – podobně jako mému tátovi – líbí spíš dámy kypřejších forem.

ÚSPĚŠNÝ LOV

A to vyšlo – už můj čtvrtý svetr v pořadí mi pomohl k bezvadnému klukovi, s nímž jsem prožila fantastickou první lásku, přesně takovou, jaká má být. Co bylo snad ještě důležitější (tedy tenkrát ne, tehdy mi připadal nejdůležitější ten kluk), tahle záliba mě nasměrovala k výběru školy a k budoucímu povolání.

Na střední umprumce (to už byla bohužel má první láska minulostí, neboť přes vzdálenost místa pobytu, již mezi nás mé studium postavilo, se nepřenesla) mi pak svetr, myslím, že číslo 17 nebo 18, pomohl k další lásce. Sotva jsem odmaturovala, začali jsme spolu žít a o pár let později jsme se vzali. Letos oslavíme už patnácté výročí svatby. Já jsem pořád „pěkně při těle“ (občas víc, občas míň – sem tam si totiž ještě nějakou tu dietu „střihnu“), můj manžel je pořád hubeňour (byť na návštěvě u našich do něj babiččiny a máminy vysokokalorické speciality padají jak do bezedné studny). A naše dvě děti si to prohodily – čtrnáctiletá Adélka je jako žížala (takže jí pletu široké svetry, aby vypadala trochu víc „žensky“, jak si přeje), třináctiletý Marek je „cvalda“ (takže mu pletu široké svetry, aby to zamaskoval). Pevně doufám, že na ty mé modely časem oba uloví stejně prima partnery, jako se to povedlo mně.  

Příběh poslala Valérie T.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz 

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny