Příběh čtenářky: Nepochopitelná zášť

A s manželem jsme se plni nadšení nemohli vynadívat na fotografii z ultrazvuku, na níž se sice dala rozeznat jen jakási čmouha, ale my už věděli, že to je naše děťátko – buď Terezka, nebo Davídek. Vyšla z toho Terezka…

Vůbec nás tedy nenapadlo, že by s mým otěhotněním mohl být napříště nějaký problém. Jenže když se dcerka v první třídě začala dožadovat sourozence, jako mají ostatní děti, ukázalo se, že tentokrát to asi tak jednoduché nebude. Vysadila jsem antikoncepci a… Jeden rok – nic. Druhý rok – zase nic. Třetí rok jsem běhala po doktorech a čtvrtý a pátý strávila neúspěšnými pokusy o mimotělní oplození. Důvod? Lékaři krčili rameny, žádnou zjevnou příčinu nenacházeli, ale pomoci nám také nedovedli.

Stalo se to pro nás tématem číslo jedna. Naše tehdy dvanáctiletá Tereza byla o záležitostech plodnosti informovanější, než je většina dospělých žen, které mají štěstí, že jim „to“ jde samo. Kontrolovala, zda si správně zapisuji ranní teploty, abych poznala, kdy mám ovulaci. Přinášela „zaručené“ recepty, co mám jíst a jak mám cvičit. Když to došlo tak daleko, že svému otci radila, jaké sexuální polohy jsou nejvhodnější k početí, bouchl manžel pěstí do stolu: „Už toho mám dost, holky! Jestli nedáte pokoj, tak se zblázním. A vy pokoj nedáte, takže navrhuju, abychom děťátko adoptovali!“ Nejdřív jsme s Terezou vykulily překvapením oči, ale pak jsme se usmály: „No jasně, náš táta má vždycky dobré nápady!“

VY JSTE SI MĚ VYBRALI?

A tak k nám přišel Tomášek. První rok života strávil v kojeneckém ústavu, a byl tak vděčný za sebemenší projev lásky, až nám to s Terezou vhánělo slzy do očí. Od rána do večera jsme ho hýčkaly a zahrnovaly pusinkami a laskavými slůvky. Div, že jsme se o něj nepraly! A manžel? Ten byl taky radostí bez sebe. Jestli jiní muži snášejí adopci špatně, on k nim tedy rozhodně nepatřil. Tomášek pro něj byl jasný syn a mužský nástupce. „Konečně jsme tady dva chlapi, viď, broučku?!“ říkával mu a nejradši by ho byl rovnou bral s sebou na motokros či na fotbal.

V té naší všemožné láskyplné péči Tomášek rychle doháněl všechno, co bylo v jeho psychickém vývoji vzhledem k pobytu v kojeňáku zanedbáno, a rozkvétal jako kytička. Každý den nás překvapoval svou roztomilostí a bystrostí. Už dávno zapomněl na rané dětství, ani ve snu by ho nenapadlo, že se nenarodil u nás a že měl start do života těžší a smutnější než jiné děti.

Krátce předtím, než měl jít do první třídy, jsme se rozhodli mu říct pravdu. Jednou se to stejně dozvědět musel a nechtěli jsme, aby mu to nějakým drsným způsobem prozradil někdo jiný. Báli jsme se, jak to přijme, ale k naší obrovské radosti to prošlo naprosto v pohodě. Jen trošku vyvalil oči a přemýšlivě dal hlavičku na stranu jako vždycky, když o něčem dumal. Pak se mu však očička rozzářila, roztáhl pusu do sladkého úsměvu a majetnicky mě objal. „Takže vy jste si mě vybrali, protože jste mě měli nejradši?“ ujistil se. A když jsme přikývli, rozesmál se štěstím a my s ním. „Tak to mám lepší než ty děti, co se narodily maminkám z bříška, že jo?“ dodal ještě. „No jasně!“ zasmála se Terka, popadla ho za jednu ruku a jednu nohu a roztočila ho kolem sebe jako na kolotoči. Výskal radostí a zdálo se, že spokojenější už být nemůže.

NEČEKANÁ RADOST

Asi právě díky tomu, že jsme byli všichni tak dokonale šťastní, se stalo do té doby zdánlivě nemožné. Tereza se právě chystala k maturitě a Tomáše čekala oslava sedmých narozenin a taky první školní vysvědčení, když jsem mohla rodině oznámit: „Budeme mít miminko.“ Všeobecný jásot neznal mezí! „A kdy, mami?“ nemohl se dočkat Tomášek. „Řekni mi, za kolik dní, já si udělám čárky a budu si je umazávat, aby mi to líp uteklo. Jako když čekám na Ježíška,“ vysvětlil mi. Dojatě jsem ho pohladila po hlavičce. „Tak brzy to nebude, to bys musel udělat moc čárek, do tolika ještě počítat nedovedeš. Ale já myslím, že to vyjde zrovna tak nějak na Vánoce. Tak až přijde čas udělat si čárky na dny zbývající do Ježíška, může to být zrovna tak i čas na tvého brášku nebo sestřičku!“ Trochu ho to sice zklamalo, ale radost mu to nezkalilo. Těšil se stejně upřímně jako my ostatní.

V těch chvílích rodinné pohody a štěstí nás vůbec nenapadlo počítat s existencí zlých a záštiplných lidí. Když se jednoho dne Tomáš nevrátil ze školy, v první chvíli jsem se ani nelekala. Stávalo se mu, že se zdržel, když mohl někde něco zajímavého pozorovat – třeba vrabce, jak se koupe v louži, nebo veverky v parku dokázal sledovat pěkně dlouho. Ale po hodině čekání už jsem dostala strach, takovou dobu se ještě nikdy nezdržel. Nejdřív jsem oběhla všechna známá místa na trase od školy až k našemu domu a důkladně prohledala park. Tomáš nikde. Pak jsem už značně vyděšená obvolala jeho spolužáky, ale žádný o něm nevěděl. Prý šel po vyučování normálně domů. To už jsem měla opravdu hrozný strach. Ještě mě napadlo zaběhnout do vedlejší ulice k cukrárně, kde si Tomášek občas kupoval zmrzlinu. Většinou sice nejprve přišel ze školy domů a poprosil mě, abych mu na zmrzku dala, ale napadlo mě, že právě den předtím dostal kapesné, které jsme mu, co se stal školákem, začali vyplácet. Třeba se v cukrárně zastavil. „Neviděla jste našeho Tomáše?“ vyhrkla jsem na prodavačku, hrůzou už celá pryč. Jen se divně ušklíbla a pohrdavě prohlásila: „To víte, haranti z děcáku mají toulání v krvi, s tím musíte počítat!“ Polkla jsem slzy i ostrá slova. 

ZÁŠTIPLNÁ CUKRÁŘKA

„Měla jsi jí plivnout do dortů,“ řekla Tereza, když jsem se vrátila a pověděla jí to. „Zůstaň už doma, teď ho zase půjdu hledat já,“ dodala a vyrazila. Jenže marně, po Tomáškovi nikde nebylo ani stopy. K večeru jsme s manželem celí rozčilení zašli na policii. „Uklidněte se. Malí chlapci se snadno zaberou do hry, zapomenou na čas nebo zaběhnou někam dál, kde zabloudí. Okamžitě zahájíme pátrání.“

Nakonec Tomáška našla Tereza, která se nedokázala spokojit s myšlenkou, že nezbývá než čekat. Sama nedovedla vysvětlit, co ji přimělo prohledat půdu, kam malý sám nikdy nechodil, protože se tam bál. Objevila ho spícího za hromadou starých krámů. „Vstávat, mladíku,“ řekla a poklepala mu na rameno. Vylekaně otevřel oči, celé červené od pláče, z něhož vyčerpáním usnul. Když uviděl sestru, rozplakal se nanovo.

„Terko, ty nejsi z děcáku, ty jsi našich, že jo? Tebe nevyšoupnou z domu, až se narodí jejich vlastní dítě. Mě ale vyženou, já jsem cizí! Říkala mi to paní v cukrárně. Tak jsem se radši schoval, abyste mě nenašli a nemohli mi říct, že už mě nechcete,“ zašeptal a se zoufalým vzlykáním se jí vrhl do náruče.

Tereza prý dokázala říct jen: „Ty jsi ale moula, viď?“ A pak se taky rozbrečela. Ten večer teklo slzí ještě hodně a jediný, kdo nakonec klidně a šťastně usnul ve své postýlce, byl Tomášek. Jen co jsem ho ujistila, že on bude teď v naší rodině ten ze všech nejdůležitější, protože mi bude pomáhat starat se o miminko. „Já tomu miminkovi dám všechny hračky, co jsem měl, když jsem byl malej. Teď už jsem velkej, chodím do školy a toho maličkýho všechno naučím, jo?“ špitl už se zavřenýma očima a v tu ránu spal, jako když ho do vody hodí.

My s manželem jsme usnout nemohli. Dlouho do noci jsme jen leželi v posteli, dívali se do tmy a tiše probírali, jak mohou být někteří lidé tak zlí. „Zítra si s tou prodavačkou promluvím. A to, co jí povím, to si tedy za rámeček nedá,“ vybuchl nakonec můj muž hlasitě. „A já jí stejně plivnu do těch dortů,“ ozvala se ze svého pokoje Tereza, která také nemohla spát a poslední manželova slova slyšela.

Příběh zaslala Jana Č.

Své příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny