Příběh čtenářky: Neboj se o mě, mami!

Ujížděl na kole prudce se svažující silnicí, když tu se u auta stojícího u krajnice nečekaně otevřely dveře – vletěl přímo do nich. Člověk ve voze se prostě zapomněl podívat, jestli zezadu někdo nejede… „Raději ho nechtějte vidět,“ doporučil lékař, který nám oznámil, že Tomáš nehodu nepřežil.

Strašlivá bolest nás zasáhla všechny tři – mě, manžela a naši dvanáctiletou dceru Lenku. Manžel dusil zoufalství v sobě a navenek se snažil být pevný jako skála. Ale bylo jasné, že jeho klukovský úsměv už nikdy nebude tak opravdově radostný jako dřív. Vláďa se moc snažil hlavně kvůli Lence.

„Je už dost hrozné, že tak brzy ztratila bratra, nesmí kvůli našemu utrpení přijít o dětství,“ přesvědčoval mě. Jenže já si nemohla pomoci, byla jsem žalem zcela ochromená. V tom stavu mi přišlo přirozené, že dcera se drží pořád při mně, nikam nechodí, mlčí, nesměje se.

OCHROMIL MĚ STRACH

Ale přešly prázdniny, Lenka nastoupila na víceleté gymnázium a příval nových zážitků ji rozptýlil natolik, že zase začala být veselá. Skoro jsem jí to zazlívala. Jak se může tak těšit ze života, když jí před pár měsíci zemřel bratr, kterého zbožňovala? „Jsem šťastný, že se malá vzpamatovala,“ prohlásil Vláďa, jako by mi četl myšlenky. Došlo mi, že má pravdu, a začala jsem se taky snažit. Ale objevil se nový problém. Začala jsem o dceru pociťovat šílený strach.

„Mami, přece mě nebudeš doprovázet do školy! Vždyť už chodím na gympl, pochop, že bys mi tím dělala ostudu,“ vysvětlovala mi Lenka trpělivým tónem. „Ale povídala jsi, že nějakou spolužačku tam maminka denně vozí autem,“ namítla jsem. „Jo, ale to proto, že bydlí na opačném konci Prahy a její matka náhodou pracuje tady poblíž. Jenže já to mám ke škole čtvrt hodiny pěšky a ty jezdíš do práce úplně jinam a o hodinu dřív…“ – „Víš, co všechno se ti může za těch patnáct minut stát?“ měla jsem chuť zařvat, ale mlčela jsem a polykala slzy. Vláďa mi beze slova pohladil ruku a pak řekl dceři: „Leni, připrav si tu matiku, co jsi jí nerozuměla, podíváme se na to spolu!“  Když odběhla do svého pokoje, znovu mě pohladil. „Prostě musíš doufat, že nám ji osud nesebere,“ řekl tiše. „Kdyby totiž…“ zarazil se, „… nedokážeš ji ochránit před vším,“ dodal tiše, hlas se mu zlomil a v očích se mu objevily dvě slzy. „Musíš prostě doufat!“ zopakoval už zase hlasitě a pevně.

NESMÍŠ JÍ ZKAZIT SVÁTKY!

Jenže mně to nešlo. Čím víc jsem se snažila svůj panický strach přemoci, tím víc se mi v noci vracely úzkostné představy všemožných neštěstí. A když manžel obrátil list na nástěnném kalendáři a já uviděla velkou fotku zasněžené zimní idylky a došlo mi, že je prosinec, bylo to ještě horší. Vánoce! První Vánoce bez našeho Tomáška! Beze slova jsem se rozbrečela. „Musíš být silná,“ objal mě Vláďa. „Nesmíš to Lence zkazit, má právo na krásné svátky!“ A tak jsem začala přemýšlet o dárkách, o cukroví, o výzdobě, ale…

Dva dny nato přiběhla Lenka ze školy s rozzářeným obličejem. „Domluvily jsme se s holkama, že se nastrojíme za Mikuláše, za čerta a za anděla a půjdeme po domech rozdávat dětem nadílku! Už jsme po okolí rozvěsily cedulky, že budeme chodit od šesti do devíti! Co myslíte, můžeme si říct za jednu návštěvu třicet korun?“

Její slova ve mně vzbudila takový děs, že jsem div neomdlela. Cože?! Moje holčička se bude potmě potulovat ulicemi, lézt do cizích baráků a bytů? Panebože!

Manžel jen mlčky zaznamenal mou bledou tvář a pak se obrátil k Lence. „Ještě ses nezeptala, jestli vůbec smíš,“ prohlásil přísně. Ale dcera mu skočila kolem krku. „Tatínku, tatínečku, holky můžou! Že teda smím taky, že jo?“ loudila. Vláďa se usmál: „Tak dobře. Ale za prvé: ne do devíti, ale do osmi. A za druhé: nebudete si samy říkat o peníze, spokojíte se s tím, co vám kdo dá, i kdyby to byl jen kus čokolády. Jasný?“ – „Jasný! Hurá, hurá, hurá!“ jásala dcera. „Mami, půjčíš mi tu kožešinovou čepici, co ji stejně nikdy nenosíš? Já budu totiž čert! Bububu!“

BUDU JE SLEDOVAT!

„Neměl jsi jí to dovolit,“ vyčítala jsem v posteli před spaním manželovi. „Víš, kolik chodí městem pedofilů? A feťáků… A řidiči jezdí opilí a…“ Vláďa si povzdechl. „Musel jsem jí to dovolit. Je to legrace, skoro každý tohle zkusil, ty ne? Nemůžeš holce svými věčnými strachy kazit život!“ Neřekla jsem nic, ale taky jsem nedokázala usnout. Až k ránu jsem vymyslela plán. Ještě jsem sice nevěděla, na co se vymluvím Vláďovi a jak to přesně zařídím, ale jinak už jsem měla jasno: budu ty tři holčičky při jejich mikulášské obchůzce tajně sledovat!

A všechno jako by mi hrálo do ruky. Ráno 5. prosince manžel prohlásil, že se večer vrátí domů později, slíbil prý kolegovi, že mu pomůže s nějakým projektem. A Lenka mě poprosila, jestli se s kamarádkami mohou nastrojit u nás doma, protože já chodím brzy z práce, takže prý bych jim mohla trochu pomoct. Lepší situaci už jsem si nemohla přát!

Nemusím ani zdůrazňovat, že jak za těmi třemi postavičkami v přestrojení zapadly dveře, rychle jsem natáhla kozačky a svetr, hodila přes sebe tmavý kabát a vyrazila ven. Snad mi neutečou! Ale kdepak, jak jsem vyšla z domu, uviděla jsem je, jak se na protějším chodníku rozhlížejí, ukazují rukama, asi se domlouvají, kam dřív. Působily všechny tři tak křehce, že jsem se strachy o ně úplně roztřásla. Naše Lenka i přes ten čertovský úbor vypadala tak dětsky, určitě mladší než na svůj věk. A to děvčátko přestrojené za anděla, no, to je zrovna jako návnada na pedofily! A i ta v mikulášském plášti, je z nich sice největší, ale každý v ní pozná bezbrannou holku!

BLIKAJÍCÍ RŮŽKY

Na strachy však nebylo moc času, protože dívenky se vzápětí vydaly na cestu. Do některých domů vstupovaly bez vyzvání, asi to měly dohodnuté předem, ale mezitím na ně lidé ještě volali z oken. Občas někdo vyběhl před barák a domlouval se s nimi na chodníku – předával jim pytel nebo košík s nadílkou, strkal jim mince i bankovky. Já měla co dělat, abych jim stačila, protože jsem kupředu postupovala přískoky ze skrýše do skrýše. Tu jsem se schovala za živý plot, jinde do vchodového výklenku nebo mezi zaparkovaná auta. Všimla jsem si, že se Lenka často ohlíží, tak jsem se musela hodně snažit, aby mě nezahlédla a neudělala jsem jí před spolužačkami ostudu. Nejhorší chvíle jsem prožívala, když zmizely v některém baráku. Byla jsem rozhodnutá, pokud se neobjeví do deseti minut, tak že vtrhnu dovnitř a… No, vlastně nevím, co bych byla dělala, naštěstí vždycky zase brzy vyšly v pořádku ven a zamířily dál.

Čas mi při tom ukrývání utíkal nezvykle rychle. Když jsem konečně mrkla na hodinky, bylo půl osmé. To znamená, že moje „služba“ za chvíli skončí, Lenka bude muset domů. Vtom jsem zahlédla, jak se dcera zase ohlíží a skokem jsem zmizela za keřem. Snad mě nezahlédla! Srdce mi bušilo jako zvon, když tu mě někdo chytil za paži. Leknutím jsem vypískla. „Pšššt,“ špitl Vláďa, který se tam krčil na bobku. „Ať se nakonec neprozradíme!“ – „Tak tebe napadlo totéž co mě, že jo?“ zašeptala jsem. Usmál se: „Ba ne, mě jen napadlo, co asi napadne tebe.“ Mlčky jsme se objali. „Ehm, ehm,“ ozvalo se těsně vedle nás. Stála tam Lenka a blikala svítícími čertovskými růžky. „Jestli si myslíte, že o vás celou dobu nevím, tak se pletete,“ zasmála se. „Měla bych vás za to vzít do pekla! Bububu! Ale místo toho pro vás mám nadílku!“ Podala nám dvě čokoládové figurky v pestrém staniolu. „To jsem dostala,“ dodala už nečertovsky civilně. „Tak si to vemte a běžte domů! Já přijdu za chviličku! A ty už se o mě tolik neboj, mami, jo?“ zaprosila, vlepila mi pusu a rozběhla se zpátky ke kamarádkám.  

Příběh zaslala Helena F.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny