Příběh čtenářky: Naše rozumná „ženská“

Totiž že letos nedostaneme obvyklé zimní prémie, což v naší firmě představovalo zhruba dva měsíční platy a pro mě jako pro rozvedenou matku to byla nepostradatelná část ročního rozpočtu.

Celou cestu jsem v duchu kalkulovala: zvýšený nájem, určitě budeme doplácet za elektřinu, jestli bude tuhá zima, tak i za plyn… „No, v nejhorším budeme topit ledničkou – ta už spíš hřeje, než chladí,“ říkala jsem si s hořkým úsměvem… Vtom jsem šlápla do rozčvachtaného sněhu a vzápětí mě zastudila noha. Mrzutě jsem mrkla na své jediné zimní boty, které mi už zjevně nedokázaly zajistit „báječný pocit pohody“, který sliboval výrobce, když jsem si je před dvěma lety kupovala. „Do háje,“ zaklela jsem polohlasem a pokusila se ledovou břečku z opotřebované kozačky oklepat. „Holt vám teče do bot, paní,“ prohlásil kolemjdoucí bodrý chlapík a srdečně se rozesmál. Jenže mně to moc vtipné nepřipadalo, poslední finanční rezervu jsem dala za vánoční dárky pro dcerku…

BÁJEČNÁ ZPRÁVA…

„Mami, mám pro tebe báječnou zprávu,“ skočila mi jedenáctiletá Dominika kolem krku, sotva jsem vešla do dveří. Když jsem uviděla její rozzářené oči a sevřela to svoje největší štěstí do náruče, na chvíli všechny starosti odplynuly. „Peníze tu budou a my tu nebudeme,“ připomněla jsem si slova své babičky, která měla opravdu těžký život, a přesto se z něj dokázala radovat. Vždyť jsem vlastně moc šťastná, pomyslela jsem si. Mám přece ji – svoji zdravou, krásnou a hodnou holčičku! Která se navíc výborně učí, dodala jsem v duchu a hned mě napadlo, jakého druhu je asi to její překvapení.

„Dostala jsi jedničku z pololetní písemky z matiky!“ navrhla jsem a čekala, že mi dá nadšeně zapravdu. „No, ano, z písemky jsem fakt dostala jedničku, takže budu mít letos na vízo zase samý, ale to není důležité,“ mávla rukou. Pak se jí znovu rozsvítily oči. „Hlavní překvapení je, že mě o jarňákách vezmou Drábkovi s sebou do Alp! Úplně zadarmo, protože do jejich auta se vejdu a do apartmánu, co mají rezervovaný, taky!“

V hlavě mi zavířilo: jarní prázdniny! Ach, bože, ty už zase budou, no jo! Na to jsem při tom smutném bilancování naší finanční situace úplně zapomněla.  Drábkovi, Drábkovi… běželo mi hlavou, kdo to je? Aha, to bude ta Nora Drábková, Dominičina nová spolužačka, co se s ní tak skamarádila. „A to jako zadarmo?“ podivila jsem se. „No jasně, úplně zadarmo!“ vyhrkla nadšeně Dominika. „Máš paní Drábkovou zavolat, jestli souhlasíš. A nejlepší by bylo, kdybys jí zavolala teď hned,“ dodala naléhavě.

Moc se mi do toho nechtělo. Jedna věc je mít děravé boty a druhá přijímat nějaké milodary… Ale když jsem spatřila Dominičin dychtivý výraz, překonala jsem se a jako ve snách vyťukala telefonní číslo, které už pro mě měla připravené.

KDE NA TO MÁM VZÍT?

„Opravdu to není žádný problém, paní Krátká,“ prohlásila Nořina matka. „Právě naopak! Budeme rádi, když s námi Dominičku pustíte. Naše Nora ji zbožňuje. Děvčata si to tam krásně užijí! S penězi si nedělejte starost, cestu a bydlení bychom platili tak jako tak, a pokud jde o jídlo… Kde se najedí tři, najedí se i čtyři!“ Vykoktala jsem slova díků. „Jen na permici kdybyste jí dala,“ dodala paní Drábková, „a pár eur jako kapesné…“

„Tak vidíš, mami, hurá!“ jásala Dominika a tančila se mnou po pokoji. Její nadšení mě taky rozveselilo: „To jsem ráda, že budeš mít krásné jarní prázdniny. Eura na útratu ti koupím za vysvědčení. Ale o peníze na permici si, Domi, řekni tátovi,“ dodala jsem. Dcera se zarazila. „Tátovi? To asi nepůjde, mami. Táta už mi slíbil komplet freeskingové vybavení. A i na to si prý bude muset půjčit. Vždyť víš, že má taky malý plat a že se jim má narodit můj bráška!“

„Freeskingové vybavení?“ vykoktala jsem. „To jako lyže, vázání, hůlky a tak? Vždyť to přece máš!“ – „Ale, mami! To, co já mám, to je snad dobré na chalupě v Jizerkách. Ale já pojedu do Portes du Soleil! A Nora má i helmu značkovou! A taky chrániče na zápěstí, na kolena, na páteř…“ na okamžik se zarazila. „Neboj, to já nechci! Bez toho se obejdu,“ dodala velkoryse. „Ale budu potřebovat soft shell bundu a taky nový batoh, značkový. A značkové brýle, obaly na lyže, rukavice, kuklu pod helmu, termoprádlo…“ vypočítávala na prstech. „Mikina mi stačí ta, cos mi dala k Vánocům, to sice není kdovíjaká značka, ale značková je…“

Ten večer jsem nemohla usnout. Nepomohly mi ani babiččiny moudrosti, které jsem si v duchu opakovala místo počítání oveček. Když se mi konečně podařilo upadnout do spánku, trápily mě zlé sny. A pak jsem téměř nespala ještě dalších sedm nocí.

Osmého dne jsem se odhodlala zatelefonovat bývalému manželovi. Vycházíme spolu dobře, ale vzhledem k tomu, že mě opustil kvůli jiné, mi nečiní zrovna potěšení s ním hovořit. Dominiku má však moc rád a platí na ni, jak může. Je ovšem pravda, co dcera říkala – sám si nežije zrovna skvěle a k tomu jedno dítě vyženil a další se mu má co nevidět narodit. „Ahoj, Tome, promiň, že ti volám, ale…“ začala jsem váhavě. „Já vím, nemáš na ty Dominičiny Alpy, viď? Jenže já taky ne! Víš, kolik lyže a všechny ty krámy k tomu budou stát? Ženě jsem to radši ani neřekl, ta by snad potratila. Koupím to na úvěr, to manželka nezjistí… Sakra, Aleno, přece víš, kolik beru! Netrap mě! Pro naši Dominiku bych dýchal! A i tebe… mám pořád rád,“ dodal váhavě. „Kdybych mohl, dával bych vám víc…“

HLAVU VZHŮRU!

Na to jsem neměla odpověď, jen jsem vzdychla a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Tomáš jako by to vytušil. „Heleď, Ali,“ prohlásil odhodlaně, „zbyla mi ještě eura, jak jsem byl vloni na veletrhu, ulil jsem si je, žena o nich neví. Ať si je Dominika vezme jako kapesné. Ty jenom zaplať tu permici a nic dalšího už nekupuj! Jestli jí nestačí oblečení, co má, tak ať nikam nejezdí a zůstane doma! A basta!“ řekl. Nic bych za to nedala, že i jemu bylo těžko u srdce. Třesoucím se hlasem dodal: „V sobotu jí předám to lyžařské vybavení a vysvětlím jí to sám! Hlavu vzhůru, Alíčku, zas bude líp. Naše Dominika je celá po tobě – statečná a rozumná ženská, ta to pochopí!“

Hm, to mluví z vlastní zkušenosti, napadlo mě – já jsem před těmi třemi lety, kdy nás opustil, navenek opravdu všechno pochopila. Ale kolik nocí jsem kvůli tomu „statečně a rozumně“ probrečela, to už neví… No, nic. „Život je jeden z nejtěžších, ale nic lepšího ještě nikdo nevymyslel,“ řekla by moje babička. 

Tu noc jsem poprvé spala klidně. „Vždyť je to pravda,“ řekla jsem si místo ukolébavky: „Tak holt Dominika nemá bohaté rodiče, no a co?“ A usnula jsem jako dudek.

A Dominika to pochopila! „Mami, tati, vždyť já vím, že máte malý plat,“ usmála se. Pak trochu posmutněla. „Radši než značkovou bundu bych chtěla, kdybyste byli spolu,“ špitla skoro neslyšně. Do očí mi vhrkly slzy a Tomáš odvrátil tvář. Všichni tři jsme si v tu chvíli bolestně uvědomili, že jsou věci, které se za peníze koupit nedají. A chyby, které se už nedají napravit… „Ale no tak! Vždyť já vím, že mě máte oba rádi, i když jste se rozvedli! A já vás mám taky ráda, tak nebrečte,“ napomenula nás ta naše malá „statečná a rozumná ženská“ a každému z nás vtiskla tu nejsladší pusu na světě.    

Příběh zaslala Alena K.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny