Příběh čtenářky: Moje cesta do obrázku

Každý máme své životní Slavkovy a Waterloo. Svá vítězství, na která jsme pyšní, prohry, jež nás pronásledují a tíží až do konce našich dnů. Já si na svou největší prohru zadělala před čtyřiceti lety. Snad tisíckrát jsem si minutu po minutě znovu promítala všechno, co se od té doby dělo, jak jsem se chovala, jak reagovala, co jsme snad mohli já nebo můj manžel (ještě že se toho, chudák, nedožil) udělat jinak. Na nic zásadního jsem nepřišla. Nemůžu se dopátrat, proč je můj syn takový a proč máme tak špatný vztah. Ano, má největší prohra se jmenuje Marek, můj syn Marek.

Narodil se v hloupé době. Typické „Husákovo dítě“. Kolektivní výchova, to byl tehdejší ideál. Je fakt, že jsem si Marka moc neužila, když byl malý. S mateřstvím se tehdy nikdo moc nemazal. Porod bez emocí, na pokoji deset maminek, bílé larvičky nám přivezli jen na kojení v pravidelných intervalech. Na mateřské jsem s ním zůstala jen půl roku, víc jsme si z finančních důvodů nemohli dovolit. Pak jsem každé ráno v šest vláčela svoje ospalé a ubrečené miminko do jeslí a letěla do práce. Následoval plynulý přechod do dalších „levelů“ – školka, škola, družina. Večer rychle uvařit, zkontrolovat úkoly… Manžel chodil z práce taky pozdě. Snad jsme se Markovi nevěnovali tolik, jak by si zasloužil, ale vyrostly tak přece tisíce dětí. A my ho měli rádi! Dávali jsme mu snad svou lásku tak málo najevo?

Markovu pubertu jsme málem nepřežili. Víc než doma byl se svou sídlištní partičkou. Neměli jsme na něj žádnou páku, i když se mi nelíbilo, že má oblečení načichlé kouřem a občas to z něj pěkně táhne. Domlouvat, vyhrožovat, citově vydírat – nic nemělo cenu. Hned po revoluci Marek zmizel z domova, aniž by dokončil školu. Bydlel po squatech, jezdil po Evropě, ve Španělsku na pláži se živil vyfukováním obřích bublin, ve Francii dělal po ulicích oživlou sochu. Tvrdil, jak je to úžasný život, svoboda… Nehádala jsem se s ním. Neposlouchal mě od svých deseti, proč by to dělal teď? Stačilo mi, že se občas ozval a já věděla, že žije.

BUDU BABIČKA!

Do Čech se vrátil před osmi lety, protože jeho přítelkyně byla těhotná. Ani jsem netušila, že má nějakou známost, a najednou budu babička! Těšila jsem se, jak si svoje vnouče budu užívat. Můžu jít do předčasného důchodu, kdyby chtěli hlídat. S touhle variantou ale Markova přítelkyně rozhodně nepočítala. Vlastně jí ani nebylo po chuti, že jsem se k nim vůbec přišla podívat. Pronajatý byt v pavlačáku byl všechno, jenom ne útulný. „Sem chcete přivést dítě?“ uklouzlo mi, čímž moje první návštěva předčasně skončila.

Markova přítelkyně se tvářila alternativně, ale spíš jí bylo všechno fuk. O moji výbavičku nestála, prý má nějaké věci a postýlku po kamarádce, kočárek do čtvrtého patra bez výtahu tahat nebude, šátek na nošení mimina stačí. Chápu, že moje představy o navoněném miminku v krajkové zavinovačce můžou někomu připadat jako přežitek, ale tohle na mě bylo moc. Marek, ten už vůbec odmítal cokoli řešit. Tvářil se, že si usilovně shání práci, ale zřejmě jediné, co se mu pokaždé podařilo sehnat, byla lahev něčeho ostřejšího. Téhle rodince toho chybělo hodně, ale jak jsem si všimla, alkohol to nikdy nebyl.

MIMINKO JAK Z REKLAMY

A do toho se narodila krásná zdravá Esterka. Miminko jako z reklamy na sunar. S vyžehlenou tvářičkou a nádhernými kukadly, prstíčky, které mi ihned instinktivně sevřely palec celou miminkovskou silou. No, na život se svými povedenými rodiči budeš tu sílu potřebovat, pomyslela jsem si. Tušila jsem, že to nebude mít snadné, ale že to bude až tak zlé…

Mazlila jsem se s tím zhmotnělým štěstím, jako bych se ho chtěla co nejvíc nabažit. Jako bych tušila, že si jí moc neužiju. A taky že ne. Nikdo mě nezval, když jsem se chtěla pozvat sama, vždycky něco měli. Pak ale Markova drahá polovička náhle zjistila, že mě potřebuje. Začala po večerech zpívat s nějakou kapelou, Marek jim dělal zvukaře nebo co a já mohla aspoň občas být s Esterkou.

Vždycky jsem se na ni moc těšila. Ale musela jsem překonat prvotní šok. Na lince zbytky jídla, špinavé nádobí, po bytě spousta krámů, odložené oblečení. A v postýlce odložená Esterka. Byla za těmi žbrdlinkami chudinka jako v kleci. Ona ji snad za celý den vůbec nevyndá! Nikdy jsem neviděla, že by ji před odchodem pohladila, rozloučila se s ní, pomazlila. To všechno mi pokaždé žalovaly ty dvě obrovské oči plné smutku. Z ušmudlaných dupaček se dalo číst jako z jídelního lístku. Mezi drobky dva umolousaní plyšáci, jinak nic. Nic, co by ji jakkoli rozvíjelo, dávalo podněty. Nakoupila jsem knížky, hračky a zdálo se, že by nám to s Esterkou mohlo docela dobře klapat. A klapalo…

JAK SE PADÁ NA DNO

Než si v kapele našli za mou „snachu“ náhradu a ona mě zas nepotřebovala. Tehdy se přihnala v půlce noci, sotva stála na nohou, ale to jí nezabránilo v tom, aby udělala hroznou scénu. Esterka se vzbudila, smutek v jejích krásných očích se změnil ve strach. Ani neplakala, asi byla na výstupy své maminky zvyklá. Jen se mě pevně chytla, abych jí neodešla. Rvalo mi to srdce, ale se dvěma opilci se těžko dohaduje, raději jsem vyklidila pole. Rázem jsem zas byla nepotřebná.

Tak tam Esterka vyrůstala jak dříví v lese. Do školky nechodila, to stálo peníze. Občas jsem ji směla přijít pohlídat, ale pohled, který na mě čekal po otevření dveří, byl čím dál ubožejší. Tohle už dávno nebyl alternativní styl života. To byla domácnost dvou alkoholiků. Můj svobodomyslný syn svou svobodu už dávno ztratil. Skončila tam, kde začala jeho závislost. A Esterčin osud byl bohužel závislý na nich. Nechovala se jako normální holčička. Nechtěla si se mnou vyprávět ani jít ven mezi ostatní děti, nejraději ze všeho si malovala. Svoje papíry si pečlivě střežila, ale stejně se mi podařilo do obrázků nahlédnout. Vyděsila jsem se, že jsou všechny namalované černou barvou. Co to má znamenat? Úzkost, strach? Naštěstí jsem si prohlédla pastelky a odhalila prozaické řešení. V téhle rodině se prostě nenajde nikdo, kdo by jí ostatní barvičky ořezal. Ach jo. Šly jsme koupit ořezávátko a za chvíli stál v kelímku špičatý les barev. Kdyby se tu tak všechno dalo ořezat. Vyřešit problém pár krouživými pohyby. Bohužel to ostatní, co v téhle rodině nefunguje, tak snadno změnit nejde. Kde berou peníze, když věčně nepracují? Jak dlouho budou mít na nájem? No ano, trochu jsem nahlédla do těch dopisů na stole. Dost už dluží… Snažila jsem se Markovi peníze nabídnout. Urazil se. Nic prý nepotřebují, ať se do nich věčně nevrtám. Vždycky byl tvrdohlavý a nikdy nepřiznal chybu. Byli jsme si vzdálenější než křovák s japonským byznysmenem. Jak mu mám vysvětlit, že věčně prázdná lednička a všudypřítomná špína nejsou normální? Zkusila jsem mu dokonce pohrozit sociálkou.

„Klidně,“ dostalo se mi odpovědi z úst jeho přítelkyně. Alkohol jí trochu brzdil jazyk, ale její sdělení bylo jasné. „Pokud už nechcete Esterku nikdy vidět, tak to udělejte. Chcete, aby šla do děcáku, k pěstounům? Tak prosim! Zavolejte je a oni nám ji seberou. Tak to chodí. Vím to, já už jedno dítě k adopci dala! Volejte, jak je libo! Myslíte, že by ji snad dali vám? Ani náhodou. Cizí, nebo vlastní, soudcům je to jedno!“ Marek jen tupě seděl a zíral. Jak mu to může být jedno? Je to jeho dcera! „Ester je v pohodě, neměj péči.“

MALOVANÉ ZPRÁVY

Dál jsem tedy víceméně bezmocně přihlížela, jak té malé její rodiče ničí život. Jak to vnímá ona, jsem pozorovala z jejích obrázků. Načetla jsem knížky, abych jim porozuměla, radila jsem se s kamarádkou psycholožkou. Na její radu jsem Esterku poprosila, aby nakreslila jejich rodinu. Obrázky nedala z ruky, tak jsem si je aspoň tajně vyfotila na mobil. Kamarádku ty kresby doslova vyděsily.

„Jitko, tohle je fakt divný, takhle kreslí děti, co citově strádají. Musela bych ji mít u sebe na vyšetření, aby se to prokázalo, ale je to divný,“ potvrdila mi, co jsem si myslela už dávno. „Mámu tu vůbec nemá, to znamená jedině megaproblém. Marka sice jo, ale maličkýho, tady úplně vzadu. Nechci být neprofesionální a dělat ukvapený závěry, ale podle všeho ta malá zoufale trpí nedostatkem rodičovský lásky.“

Tohle byla poslední kapka. Čím dál víc jsem uvažovala o tom, co udělat. Mohla bych ji získat do své péče? Oni přece nezemřeli, nevzdali se jí. Jak to udělat? A pak? Jakou mám jistotu, že když ji vezmou jim, dají ji právě mně? Jsem sice babička, ale zákonný nárok na ni nemám. Kdo mi zaručí, že neskončí v dětském domově nebo u jiných pěstounů? Podobné myšlenky se mi honily celé dny a noci hlavou. Zatím jsem se snažila Esterce všechno vynahradit aspoň ve chvílích, kdy jsme byly spolu.

JEDEME DÁL

Jak to v životě bývá, leccos se nakonec rozlouskne samo. Možná někdo z pohádky mávl kouzelnou hůlkou, možná už se na to Esterčin anděl strážný nemohl dál dívat.

Marek a „ta jeho“ si opět sehnali jakousi práci a já přišla hlídat. Půlka února, ale wafky úplně studené. Bože, tady se snad netopí několik dní! Bylo to jako scéna z italského neorealistického filmu. Nikdy jsem nebyla v tak vymrzlém bytě, aby lidem šla pára od pusy. Marek na mé zděšení jen poznamenal: „Tak nás odstřihli, no. Teď to nemá cenu řešit a něco jim platit. Říkal jsem ti, že zase hrajeme s kapelou, ne. Odjíždíme na šňůru. Pak to vyřeším.“

Esterka seděla zachumlaná v bundě u stolu a kreslila si. Tiše si kreslila jako vždycky. Pohladila jsem ji, ale bylo to, jako bych sáhla na rozpálenou plotýnku. „Vždyť celá hoří! Copak jste si toho nevšimli? Jak dlouho má takovou horečku?“ – „Stěžovala si, že jí není dobře, ale to děti dělají, furt mají něco. To bude v pohodě. Nedělej vlny, musíme už jít,“ dostalo se mi „starostlivé“ Markovy odpovědi. „Marku, tohle přece nejde!“ skoro jsem brečela. „Nemůžeš tu mít nemocný dítě ve vymrzlým bytě. A tahat ji někde po koncertech už vůbec ne. Dejte mi ji domů! Postarám se o ni. Jeďte si klidně, kam chcete, ale Esterku mi tu nechte, prosím!“

BUDE MOJE?

Souhlasili. A já si konečně malou mohla vzít k sobě. Do tepla a uklizeného bytu. Museli jsme na pohotovost, aby jí píchli ouška, ale brzy byla fit. Marek se jen ozval, že jedou na tu šňůru. Pak že to vezmou ještě někam do Skandinávie, dokonce jsem měla pocit, že s tou svou už ani nežije… Zdá se, že si zas svobodně pluje po světě jako dřív. Občas zavolá a slíbí, že přijede za měsíc, za dva. Nikdy to ale nesplnil. Máma svojí dceři nezavolala za celou dobu ani jednou. Esterka je u mě už sedmnáct měsíců a já pevně doufám, že už to tak zůstane. Nevšimla jsem si, že by jí rodiče nějak chyběli. Jen se na ně párkrát zeptala. Je pořád ještě zakřiknutá, ale lepší se každým dnem. Příští rok by měla jít k zápisu, tak doufám, že tou dobou už z ní bude sebevědomá slečna. Snažím se ji získat do pěstounské péče, má zlatá kamarádka mi pomáhá vyřizovat všechno potřebné, snad se to podaří, alespoň nový zákon to tak slibuje. Pravidelně za ní s Esterkou chodíme, prý dělá pokroky. Doufám, že tenhle příběh bude můj Slavkov. Moje vítězství.

Esterka sedí a maluje. Koukám jí přes rameno, ale předstírám, že mě daleko víc zajímá, jestli se nepálí řízky. Naše malá malířka se totiž svými výtvory pořád nerada chlubí. Kreslí si je pro sebe. Nechce je ukazovat. Teď je ale tak zaujatá kreslením, že nemusím ani předstírat zájem o řízky. Papír už je skoro zaplněný. Je na něm náš dům s otevřenými okny, vede k němu cesta, u domu strom, naše třešeň s plody červenými jako oheň. Před domem dvě postavy. Drží se za ruce, smějí se od ucha k uchu. Ta větší, přesně uprostřed papíru, kterou Esterka malovala jako první, má hodně kudrnaté vlasy, přesně tak, jak mi je minulý týden načesala moje kadeřnice. Druhá ji drží za ruku, ve zbylé ruce červenou třešinku z našeho stromu. Slzy štěstí mi kapou do oleje. Řízky smažené na štěstí. Nebudou přesolené? Brečím jako malá. Vtom vrzne židle a já cítím zatahání za zástěru. „Babi, pro tebe.“ Esterka na mě kulí své velké oči a podává mi obrázek. Kus svého světa, o který se dosud s nikým nepodělila. Žádný ze svých malovaných pocitů zatím nikomu nedala. Až teď. Podává mi svou spokojenost zhmotněnou na papíře. Že by se mi to opravdu podařilo? Dát jí nový domov a jistotu? Snad…

Příběh zaslala Jitka V.

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny