Příběh čtenářky: Miluji kamaráda svého syna. Naší lásky se ale nevzdám!

Podle příběhu Zuzany D. zpracovala Šárka Adámková

Jakub se mi líbil už na základní škole. Bylo mu čtrnáct a vypadal na sedmnáct, když jsem ho poprvé zaregistrovala. Stáli jsme vedle sebe a fotili akci Běh do schodů. On jako žák deváté třídy, já jako matka jeho o rok mladšího spolužáka. Vyroste z něj pěkný chlap, pomyslela jsem si tehdy. Pak jsme se pár let neviděli. Mezitím jsem se stačila rozvést a Jakub ve vzdálenějším městě proměnil svoji vášeň pro objektivy ve skutečnou profesi. Po maturitě se začal živit jako fotograf. Občas se zastavil i u nás doma. S mým synem Davidem hrávali šachy. Když jsem je pozorovala, připadalo mi to neskutečné. Přede mnou už dávno neseděli malí kluci, ale mladí muži. Tmavé vlasy sahaly Jakubovi až po ramena a tvář mu zdobila úhledně vytvarovaná bradka. Navíc byl vysoký a měl krásnou postavu. Kdyby mezi námi nebyl věkový rozdíl 17 let, dokázala bych si ho vedle sebe představit…

Riskantní návrh

„Mami, no tak, mami, na něco se tě ptám,“ vytrhl mě z rozjímání Davidův hlas.
„Mohl by s námi na chatu jet v pátek i Kuba? Víš, oni mají chalupu ve vedlejší vesnici, a kdybys ho vzala do auta, ušetří prachy za vlak a ještě by ti na oplátku mohl pomoct nafotit v sobotu tu svatbu.“
Hm, to nebyl špatný nápad. Za pár dní se vdává moje sestra a na focení si objednala mě. Jenže já jsem jen zapálený amatér. Nemám dobrý foťák, ani tomu nerozumím. Kdyby tam byl profík, a ještě k tomu hezký... Nemohla jsem si pomoct, Jakub mě přitahoval, alespoň bude poblíž.
„Ať klidně jede,“ otočila jsem se na syna. „Ale bude sedět vzadu a hlídat dort. A dej mu moje číslo, kdyby něco…“

Tanec lásky

Cesta z Prahy do jižních Čech nám obvykle trvá dvě hodiny, tentokrát se mi zdálo, že to bylo sotva deset minut. Pouštěli jsme si písničky, povídali, smáli se … a mně bylo najednou zase okolo dvaceti jako klukům. Proto, když mi Jakub omylem několikrát potykal, přišlo mi to vlastně tak přirozené, že jsem mu nakonec nabídla, ať u toho zůstaneme. Při potvrzovací puse mnou projelo lehké zachvění. Vlastně jsem už skoro dva roky polibek od muže nedostala, když nepočítám svého otce. A Jakub tak krásně voněl. Klid, umravňovala jsem sebe sama v duchu, je to kamarád mého syna! Jak by se na to David tvářil, kdybychom my dva… ne ne, to je blbost, to se nestane, a nesmím si nic ani namlouvat. Vždyť bych mohla být jeho matka!
Svatba se konala na hrázi rybníka v uvolněné atmosféře malé jihočeské vesničky. Moje sestra se vdávala už podruhé, poprvé to bylo jen zahřívací kolo, jak sama občas žertovala. Tak snad jí to tentokrát už doopravdy vyjde, přemítala jsem v duchu, když jsem se snažila najít za hledáčkem ten nejlepší záběr. Stáli jsme s Jakubem za oddávajícím, každý z jedné strany, já se starou obyčejnou zrcadlovkou, Kuba s profesionálním vybavením, oba v maximálním soutředění.
Když byl všem oficialitám konec, posadili jsme se bokem 
k sobě na lavičku a prohlíželi si ve foťácích navzájem své záběry.
„Vypadá to dobře,“ odfouknul Jakub kouř z cigarety a vrátil mi můj foťák. I jeho snímky se mi líbily. „Na to bychom si měli připít. A vidíš, říkalas, že ne-
umíš fotit, ale jsi zbytečně skromná, jde ti to skvěle.“
„Díky,“ usmála jsem se.
„Takže… na nás!“ podával mi víno.
„Ještě je brzo, Kubo, já nevím…“ bránila jsem se, ale ne dlouho. Nakonec, svatba je svatba, trocha alkoholu k ní patří.
Přiťukli jsme si a pokračovali v „práci“. Nafotit nevěstu s ženichem u prvního společného oběda, pak krájení dortu, pózování u rybníka, únos nevěsty… Ještě že se v této digitální době nemusí počet snímků nijak zvlášť řešit. Přesto jsme k večeru byli oba rádi, když novomanželka vydala pokyn „stop focení, začátek zábavy“ a nefalšovaná vesnická venkovní svatební diskotéka začala i pro nás. Místní DJ pouštěl staré i nové hity a hosté se bez ohledu na věk i svoji kondici začali vlnit na improvizovaném tanečním parketu v trávě pod obřím stanovým přístřeškem. A tak jsem se i já přidala k ostatním, ovlivněna dvěma deci rulandského a celkovou letní atmosférou. Pánové si mě podávali z ruky do ruky, ale já stejně pokukovala po Kubovi, který seděl v koutě, a doufala jsem, že mě aspoň jednou vyzve k tanci…
Right from the start you were a thief, you stole my heart and I your willing victim… zpívala Pink začátek svého slavného hitu a já si najednou uvědomila, že Jakub už nesedí v koutě, ale drží mě v pase a já mu visím pažemi okolo krku. A i když se pak písnička zrychlila, nás dva to z pomalého rytmu nerozhodilo. V hlavě mi běhalo tisíc myšlenek. Byli jsme u sebe nejblíž, jak to jen šlo. Tohle nebyl normální tanec, tohle nebyl ani normální ploužák. Cítila jsem Kubovy ruce na svých zádech, pak ve vlasech a zdálo se mi, že se někam propadám. Přála jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Je fuk, že s ním nemůžu být, chci si užít alespoň tenhle jediný okamžik.
Pink dozpívala, a než jsme se stačili od sebe vzdálit, pustil DJ jednu z nejromantičtějších skladeb vůbec, Se bastasse una canzone od Erose Ramazzottiho.
„Pokračujeme?“ zašeptal mi Kuba do vlasů. Jen jsem přikývla, neschopná vydat ze sebe jakoukoliv hlásku. Svět kolem nás se mi začínal rozplývat v mlžném oparu, vnímala jsem jen JEHO. Jeho vůni, jeho dech, tlukot jeho srdce, jeho ruce na mých dlaních. Dotýkali jsme se tvářemi a najednou jsme se začali líbat. Trvalo to jen krátce, ale přesto se to stalo. Koutkem oka jsem přes Kubovo rameno zahlédla svého syna. David ve značně podroušeném stavu seděl u stolu, díval se na nás a něco nesouhlasně gestikuloval. Jenže teď jsem nechtěla být matka, ale žena. Jakubova žena. DJ oznámil pauzu, a tak jsme si šli sednout a dělali „jakoby nic“. Nebo spíš Kuba se tak tvářil. Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. Pravděpodobně se nechal strhnout. Letní večer, víno, muzika… dá se to pochopit. 

Den poté…

„Pomoc, moje hlava,“ přišel za mnou kolem poledne David. „Mami, máme nějaký prášek? Včera jsem to trošku přehnal, nic si nepamatuju, nechoval jsem se nějak nepřístojně?“
Ty ne, chlapče, ty ne, pomyslela jsem si.
„Na, vezmi si panadol a vypij tohle,“ podala jsem synovi vodu s citronem.
Vzápětí mi pípla SMS: Nemuzu zapomenout na ten vcerejsek.
Ruce se mi chvěly, když jsem odepisovala. Ani ja ne.
Netrvalo dlouho a mobil se ozval znova.
Muzu jet s vami i zpatky? Budu hodnej…☺
S odvozem Jakuba zpátky do Prahy jsem počítala od začátku, a teď ho povezu ještě radši.
Ano. Vyzvedneme te kolem jedne pred vasi chalupou.
Do odjezdu zbývaly necelé dvě hodiny, ale pro mě to bylo nekonečné. Ani nevím, jak jsem se zabalila, a už jsme stáli před jihočeským statkem.
Jakub měl zelené kapsáče, sportovní žlutočernou bundu, vlasy v culíku a usmíval se od ucha k uchu.
Krátké rozpačité ahoj směrem ke mně a pak dvojité čau, kámo. Plácli si s Davidem a Kuba se posadil do auta dozadu, přesně za mě. No, to bude jízda…
Skoro až do Tábora si kluci povídali a smáli se, pak si David nasadil sluchátka a do deseti minut usnul. Ve stejné době jsem ucítila Kubovy dlaně na svých ramenou.
„Nechceš trochu promasírovat?“ ozvalo se zezadu. Vzrušením jsem se zachvěla.
„Neblázni, nejsme sami!“
„David spí,“ odtušil Jakub a pomalu, pomaličku si začal hrát s mými vlasy.
„Kubo, prosím…“ zaúpěla jsem, ruce pevně přitisknuté k volantu, ale marně.
Jakmile mi Kuba shrnul vlasy úplně ke straně, velmi něžně a lehce mě zezadu políbil na krk. A pak ještě jednou. V tu chvíli se začal David probírat.
„Už jsme v Praze?“
„Ne, ještě ne,“ odtušila jsem přiškrceným hlasem a vlastně se mi ulevilo. S Jakubem v zádech se nedalo bezpečně řídit. Proto jsem uvítala, když se kluci zase začali bavit spolu. Cesta uběhla rychle, a tak jsme našeho spolujezdce zanedlouho vysazovali před jeho domem, kousek od nás.
„Čau, kámo, a napíšem si,“ loučil se Jakub s Davidem, a když se syn otočil, mkrnul na mě. „Díky za odvoz!“
„Není zač, Jakube.“
Ani jsme nedojeli těch pár set metrů k našemu domu, když mi pípla zpráva. Uz ted mi chybis…

Chci tě! A co dál?

Do dvou do rána jsem mobil skoro nepustila z ruky. Psali jsme si o všem možném, od hudby přes filmy až ke gastronomii. S překvapením jsem čím dál víc zjišťovala, že máme docela dost společného. Částečně tak trochu i díky Davidovi. Měli jsme spolu dobrý vztah, spíš kamarádský než rodičovský, byla jsem zvyklá poslouchat muziku, kterou poslouchal on, a líbila se mi. A tak jsem při debatách s Kubou nebyla úplně mimo mísu. Kdyby tak můj syn David, jehož spokojené pochrupování jsem přes zeď své ložnice slyšela, kdyby věděl, co máma vyvádí. Textovky se v pozdní noci zvrhly v sextovky a od virtuálních polibků a hlazení už moc nechybělo k virtuálnímu sexu. Zažívala jsem zvláštní stavy, jako nikdy předtím. Kupodivu jsem, i přes nedostatek spánku, ráno vyskočila z postele jako rybička a do našeho malého žižkovského hotýlku, kde jsem pracovala jako recepční, jsem dorazila dokonce ještě o půlhodinku dřív, než bylo potřeba. Dopoledne uběhlo jako voda, a Jakub nepsal. Po té noční smršti jsem byla z absence jeho zpráv docela nesvá. Ale možná je to tak lepší, přece jen, není to kterýkoliv mladší kluk, je to nejlepší kamarád Davida. Přesně s úderem druhé se ale rozrazily dveře a v nich stál… ON. V ruce kytici růží.
„Musel jsem tě vidět,“ položil květiny na pult a nahnul se, aby mě políbil. Tak tak jsem stačila uhnout. „Tady ne, Kubo,“ sykla jsem potichu.
„Tak řekni, kde a kdy, já tam budu přesně.“
„Končím v šest, počkej na mě v půl sedmé třeba u parku. Tam u té staré lavičky.“
Věděla jsem, co přijde, totiž, tušila jsem to. Jen co jsme se setkali a poodešli trochu bokem od zvědavých kolemjdoucích, začali jsme se líbat. Ta chvíle byla krátká i nekonečná zároveň. Dodnes netuším, jestli jsme u oprýskané zdi starého činžáku stáli deset minut nebo hodinu. Od našeho prvního tance tehdy uplynuly pouhé tři dny, ale mně se zdálo, že se známe věčnost. A přesně za týden, následující sobotu, když byl David zrovna na víkendové návštěvě u svého otce, jsme se u nás doma poprvé milovali. Hravě, rychle, vášnivě, bláznivě…
„Já jsem tak šťastnej,“ vydechl Jakub udýchaně a svalil se vedle mě na záda. Pozorovala jsem jeho mladé mužné vypracované tělo a na okamžik se zastyděla za to své. Nenápadně jsem se přikryla peřinou. Zhruba na deset sekund.
„Chci tě vidět,“ zašeptal mi Kuba do vlasů, když ze mě pokrývku stahoval. „Chci tě líbat, hladit, chci všechno.“
A tak jsme strávili dva dny v posteli. Dívali jsme se na staré černobílé filmy, jedli broskve z plechovky, milovali se, kradli si spodní prádlo a vůbec se chovali nedospěle. Bavilo mě to. Co bude dál, jsem neřešila. Jenže budoucnost mě dostihla dřív, než bych si bývala pomyslela. 

Souboj citů

„Mami, tys tady někoho měla?“ zeptal se mě hned v pondělí David. Ztuhla jsem a horečnatě přemýšlela. Co našel, co kde viděl, jak to zachránit? Přiznat „někoho“?
„No… měla,“ odtušila jsem vyhýbavě a čekala, co bude dál.
„Tak to je super, jsem rád, že sis konečně někoho našla.“
Ulevilo se mi. Ale ne nadlouho. David byl totiž zvědavý. Jak se jmenuje, kolik mu je, co dělá. Nedokázala jsem mu lhát do očí, a tak jsem jen řekla, že je to čerstvé a probereme to později. S tím se spokojil.
Jak čas plynul, naše láska s Jakubem se prohlubovala. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli a vlastně jsme byli nonstop ve spojení. SMS, MMS, telefonáty, maily, chat na facebooku, využívali jsme snad všechny dostupné kanály, pořád jsme jeden druhého neměli dost. Až se nám to zhruba po třech měsících naší love story nevyplatilo…
Ten den přišel David ke Kubovi domů. Nečekaně, neplánovaně. Jakub sotva stihl zavřít počítač s mou fotku na ploše monitoru, ale už zapomněl na mobil na stole, kde měl na tapetě naši první selfie. Nedalo se to nijak uspokojivě vysvětlit a možná se o to ani nepokoušel. Kluci se strašně pohádali. David, ač jinak tolerantní ke všem a ke všemu, nedokázal situaci ustát. Domů přišel zamlklý. Věděla jsem od Kuby, co se stalo, a tak jsem odevzdaně očekávala snůšky výčitek, které se na mě sesypou.
„Mami, tohle je moc, chápeš. Vy jste to dělali tady?! V našem bytě, v téhle posteli?“
„Davide, já… totiž my…“
„Prosím tě, neříkej mi to, je mi špatně. Nemohla sis vybrat někoho jinýho?? Proč Jakub?? Můj nejlepší kámoš!! Je mi fuk, že chodíš se zajícem, vadí mi, že je to zrovna on!“ Pochodoval rozčileně po bytě a kousal si nehty. Přesně, jako když byl malý.
Nepomohlo vysvětlování, nepomohlo nic. Zhruba za tři týdny se David odstěhoval k otci a za dva další se Kuba přistěhoval ke mně. Odsoudili mě skoro všichni. Moji rodiče, jeho máma, sousedi… Jenže naše láska to vydržela. Dnes je to skoro rok a jsme pořád spolu. A právě před chvílí jsem zjistila, že jsem těhotná. Navzdory všem lékařským předpovědím, jež tvrdily, že po Davidovi žádné další děti už mít nebudu. Měla bych být šťastná, ale sama nevím, zda opravdu jsem. Rodina i přátelé se s naším vztahem už jakžtakž smířili, ale David se ke mně stále chová odměřeně. A já se bojím, aby to malé celou situaci jen nezhoršilo...

@svetzeny