Přejít k hlavnímu obsahu

Příběh čtenářky: Lásku jsem našla po padesátce. Jak z anglického románu

Životní cesta bývá klikatá. Zvládneme-li těžká období s čistým štítem, můžeme se dočkat „osudové odměny“ Tak jako čteářka Hedvika Carringtonová (52 let), která nám zaslala svůj příběh.

Znáte to: člověk míní, ale život… V prvních letech po sametové revoluci jsme coby rodina měli hodně dobře našlápnuto, abychom byli, jak se říká, za vodou. Manžel se zasekl drápkem do vzkvétajícího byznysu s nemovitostmi a zdálo se, že jeho cit pro obchod i šikovnost realitního makléře nemůže absolutně nic ohrozit. Jenže… Na jedné z četných služebních cest měl šerednou bouračku, skončil na JIP a 14 dnů bojoval o přežití. Přežil, ale invalidní důchod ho neminul. Trvalo pár let, než se vůbec postavil na nohy. Jeho psychika se však již nevzpamatovala 
– depky střídaly apatii i návaly vzteku. A finance dramaticky ubývaly. Prodali jsme už všechno, co jsme si za „tučné“ roky pořídili, můj směšný plat sociální pracovnice a manželův invalidní důchod náklady na čtyřčlennou rodinu pokrýt nestačily.

Pečovatelka v Anglii

„Mám pro tebe návrh,“ řekla mi kolegyně, když jsem se jedno ráno jako troska připloužila do práce. „Známá v Anglii má agenturu pečovatelek o staré a nemocné lidi a teď akutně shání zkušenou a spolehlivou ženskou k jednomu starému dědovi… no, on je to prý lord, tak to bude tvrdá služba,“ ušklíbla se. „Ale je to nadstandardně placený.“ Skoro jsem zavařila mozkové závity, jak horečně jsem o jejím návrhu uvažovala, ale dluhy, prázdné konto i peněženka a obstojná znalost angličtiny rozhodly za mě. A tak jsem po čtyřech dnech sedala do letadla a letěla vstříc absolutnímu neznámu.
Lord Carrington byl starý a těžce nemocný člověk, skoro nekomunikoval, špatně vyslovoval a byl zcela nepohyblivý. „Vyjdu vám ve všem vstříc, ale požaduji naprosto precizní a oddanou službu otci,“ nalil mi čistého vína jeho syn Paul – štíhlý, vysoký pětapadesátník s rovným držením těla a kultivovaným projevem anglického gentlemana. „Jako člen Dolní sněmovny britského parlamentu jsem mimořádně vytížený a nemohu se o otce starat ani vás denně kontrolovat. Při prvním selhání či stížnosti otce budete okamžitě bez náhrady propuštěna.“ No nazdar, to bude řehole, pomyslela jsem si. Pak se ale usmál tak mile, že zmizely všechny mé pochybnosti, jestli jsem udělala dobře. „Jsem si ale jist, že nezklamete,“ dodal. Když se po nějakém čase opět objevil v sídle nedaleko Londýna a viděl, jak se lord usmívá, nešetřil chválou a dokonce ani komplimenty. Jeho oxfordská výslovnost ani černý, dokonale padnoucí oblek nezamaskovaly šibalskou jiskru v jeho oku a já si pomyslela, že bychom si určitě rozuměli jako přátelé, nebýt v tak zásadně rozdílných pozicích. Měsíce plynuly a já se cítila už velmi unavená. Jednou za čtrnáct dnů jsem mívala dva dny volna – to za mě zaskakovala mladičká kolegyně z Polska. Domů jsem se za tu dobu dostala jen dvakrát. V létě, kdy jsem v Londýně sloužila devátý měsíc, se starému pánovi velmi přitížilo. Zrovna jsem měla odjet na pět dnů do Čech. Ten večer jsem v Paulových očích poprvé postřehla strach i bezradnost. „Zavolám domů, že tentokrát nepřiletím,“ rozhodla jsem se. „Vezmu si jen dva dny volna, ale kdybyste cokoli potřeboval, zavolejte mi.“ A tehdy mi na odchodu políbil ruku.

Dva dny v ráji

Starý pán zemřel druhý den. Jeho syna to natolik zdrtilo, že nedokázal nic zařídit. A tak jsem vše potřebné kolem pohřbu vzala do svých rukou. „Bez vás bych to nezvládl, Hedviko,“ řekl mi, když bylo vše za námi. „Prosím, přijměte mé pozvání na mou jachtu… potřebuji na vše zapomenout, ale nedokážu být sám.“ Dva dny jsme brázdili vlny Atlantiku ve vší počestnosti, třetí den jsem podlehla Paulovu šarmu, kráse ducha… a především něze, jakou mě nikdy nikdo nezahrnul. Jen to černé svědomí z nevěry už jsem nikdy nechtěla zažít. „Nemůžu s tebou zůstat, nezlob se, mám doma rodinu, děti… a svého invalidního muže nikdy neopustím, nemohla bych se na sebe podívat do zrcadla,“ řekla jsem při odjezdu a srdce mi krvácelo. Do Paula jsem se totiž bezhlavě zamilovala.  Má práce v Anglii nás nejen vytáhla z finanční šlamastiky, ale otevřela mi nové možnosti, vnukla nápady.

Život v pekle

V Čechách jsem si začala budovat soukromé centrum péče o seniory a cítila jsem se velmi naplněná. Můj muž byl ale čím dál nerudnější, až zlý, když viděl, jak se mi daří a on nemůže ze svých snů uskutečnit ani to nejmenší. Chápala jsem ho, jenže žít v takovém pekle se nedalo. Utíkala jsem do svého centra a mezi staroušky se cítila šťastná. A jednou jsem vyšla na ulici a on tam stál. Můj Paul. Moje láska i touha, na kterou se nedalo zapomenout.

Strážný anděl

„Vůbec nic od tebe nečekám, respektuji, že chceš zachovat rodinu. Budu ti jen nablízku – jako tvůj kamarád, jako tvůj strážný anděl…když mi to dovolíš.“ Ta věta mi zněla jak hudba z nebes. „Víš, když jsi odjela, došlo mi, že můj život v blahobytu je jedno velké, luxusní a nablýskané prázdno… chtěl bych se pokusit to změnit.“ Paul zůstal. Všechno, co doma měl, opustil, rozprodal majetek, vzdal se politické kariéry a odešel do poslaneckého důchodu. Koupil si u nás menší byt, naučil se uvařit si, zacházet s pračkou, dokonce si i vyžehlit košile! Jen ta čeština mu vůbec nešla. Tvrdošíjně jsem si od něj odmítala vzít jakékoli peníze nebo se snad nechat podporovat. Byla jsem hrdá na to, že jsem dokázala své děti udržet na studiích, mít smysluplné zaměstnání a ještě se starat o čím dál nerudnějšího, téměř už nemohoucího manžela. Paul mě tedy nakonec velmi nenásilně přesvědčil, že alespoň podpoří mé pečovatelské centrum – vždyť to přece nebude milodar pro mě, ale velmi potřebná injekce centru a předně pomoc seniorům.

Pomoc starým lidem

A tak se nám během plynoucích let společně podařilo vybudovat opravdu rozsáhlé zázemí pro starší a osamělé lidi – k dispozici měli slušně zásobenou knihovnu, filmové projekce, zařídili jsme jim i řadu vzdělávacích a zájmových kurzů. Pořádali jsme pro ně besedy i kulturní akce, jezdili s nimi na kratší výlety i týdenní rekreace. A Paul se tak říkajíc našel ve zcela nové a nepolitické službě starým lidem. Trávili jsme spolu spoustu času a pro staroušky vymýšleli nové a nové aktivity. Naše přátelství, ale i nenaplněná láska stály na pevných základech. I přes vzájemnou touhu jednoho po druhém se Paul nikdy ani náznakem nepokusil zvrátit moje rozhodnutí být věrná svému muži. Kolikrát jsem sváděla boj sama se sebou a jen se ptala, jak se vymanit z kouzla, šarmu a laskavosti muže utvořeného ze zcela jiného těsta a o téměř dvacet let staršího. Všechno bylo marné… moje láska a úcta k němu byly neotřesitelné.
Ten rok přišlo jaro velmi brzy. Bohužel i s negativními důsledky. Můj muž dostal těžký zápal plic a jeho oslabená imunita se s nemocí nedokázala vypořádat. Po čtrnáctidenní hospitalizaci a přidružených komplikacích zemřel v okamžiku, kdy jsem seděla vedle jeho postele a držela ho za bezvládnou ruku. Byl to pro mě zdrcující zážitek, i když jsme spolu jako manželé už léta nevycházeli dobře.

Konečně spolu

A tehdy mi Paul řekl: „Přiznám se ti, že jsem vlastně celých osm platonických let po tvém boku čekal, až budeš volná, ale teprve dnes jsem pochopil, že právě teď na tebe už vůbec nemám nárok. Sbohem.“ Zcela mě tím šokoval, byla jsem ze všech událostí natolik vykolejená, že jsem ho nechala odejít. Až za týden mi došlo, že dvě takové ztráty najednou – manžela a skvělého přítele – bych rozhodně neunesla. Paul se vrátil, ale ještě několik měsíců jsme bydleli odděleně, žádný milenecký vztah se nekonal. Až v den mých devěta-
čtyřicátin následujícího roku jsme dospěli k poznání, že i my dva ještě máme právo na lásku a partnerský vztah. A věřte – vedle osmašedesátiletého Paula jsem omládla snad o dvacet let.

Foto: archiv (1)