Příběh čtenářky: Ježíšek nesmí zklamat

Když před několika lety začal Český rozhlas pořádat vánoční akci Daruj hračku, náš děcák sice mezi vybrané ústavy nezařadili, ale mě napadlo, že bychom si něco podobného v menším měřítku mohli uspořádat sami. Dala jsem dohromady pár nadšenců a pustili jsme se do toho. Sama jsem pomáhala menším dětem nakreslit a těm větším napsat „dopis Ježíškovi“. Seznamy přáníček pak vyvěsil městský úřad na své webové stránky, a navíc jsme je rozmístili na více místech po městě. Lidé, kteří měli chuť udělat radost těm, jimž jí osud hned na začátku pořádnou porci odepřel, si rezervovali, který z dětských vánočních snů chtějí splnit. Dárečky potom označili jménem a odnesli je k nám do kanceláře.

DÁRCI BYLI TAK MILÍ!

Ani si nedovedete představit, jakou jsme měli radost, když se místnost začala plnit balíčky! A milé bylo i to, co dárci říkávali. Třeba jedna paní: „Děti nám už odrostly a my dospělí si přece nebudeme kupovat něco, co ani nepotřebujeme. Nám stačí potěšení, že jsme celá rodina spolu. A to tyhle děti nemají…“ Nebo jeden pán: „Doma jsme se dohodli, že nám ten komerční předvánoční cirkus už leze krkem, takže místo abychom utráceli za nesmysly, jsme si já, manželka, syn i dcera každý vybrali jedno dítě, a tady nesu čtyři balíčky za celou naši famílii. Budeme na vás na Štědrý večer myslet!“

Do 22. prosince, kdy jsme sbírku uzavřeli, donesli lidé dárky podle přání všech dětí, až na sedm – a těm jsme nakoupili my, interní a externí zaměstnanci. A už jsme se nemohli dočkat nadílky! Ta se u nás v děcáku koná vždycky odpoledne – teprve po ní je štědrovečerní večeře. Je to proto, že maličké děti jsou už hodně nedočkavé a taky chodí dříve spát, ale i z toho důvodu, aby i ti ze zaměstnanců, co zrovna nemají službu, mohli být u toho a pak jít na sváteční večeři domů.

Když konečně nastala ta slavná chvíle, bušilo mi srdce stejně, jako když jsem byla malá holčička. Dětem zářily oči víc než stromeček a mně, protože jsem tuhle „akci“ vymyslela, připadla nádherná úloha rozdávat balíčky. Mísil se ve mně smích štěstí se slzami dojetí, říkala jsem si, že tohle možná budou ty nejkrásnější Vánoce v mém dosavadním životě, ačkoli musím říct, že všechny svátky, které jsem zatím prožila doma s rodiči, byly nádherné.

SLZY, KTERÉ NEMĚLY PŘIJÍT

Děti už věděly, že musejí počkat, až dostane svou nadílku úplně každý – teprve potom se rozbaluje. A to se ještě předtím rozdávají dárky, které jsou určeny všem – stolní a počítačové hry, sportovní vybavení a podobně. Dovedete si představit to napětí? Dalo by se krájet! Člověk přímo cítil, jak se ty dětské dušičky chvějí touhou, aby na ně Ježíšek nezapomněl, aby splnil přání z upřímného dopisu, který mu „poslaly“. 

Pamatuju si, že první, komu se podařilo rozbalit svůj dárek, byl čtyřletý Péťa – malý, ale šikovný. Moc rád pomáhá na zahradě, a tak podle svého přání dostal plastový trakářek, hrabičky, lopatku a motyčku. Zavýskl takovou radostí, že kdyby to viděl ten, kdo ho obdaroval, srdce by mu poskočilo štěstím. A pak to šlo ráz na ráz: panenka, náušnice, hasičské auto, parfémy pro větší holky, after shave pro dospívající mládenečky a spousta dalšího.

Ale do jásotu a nadšení se najednou ozvaly vzlyky. Osmiletá Deniska měla oči zalité slzami! Byla velká parádnice, na Štědrý večer se vyšňořila  nejvíc ze všech. Dokonce uprosila jednu „tetu“, aby jí natočila vlásky na natáčky, takže teď se světlými lokýnkami vypadala jako andělíček. Jenže zoufale plačící andělíček... Dobře jsem si pamatovala, jak si krasopisně psala o „dětská malovátka“, nápodoby šminků. A co dostala? Ohmatané Jiráskovy Staré pověsti české!

Nic proti té knížce, však ji máme v děcáku v knihovně, ale to strašlivé dětské zklamání! Kdo mohl mít tak kruté srdce, že děvčátku bez rodičů vzal naději, že Ježíšek plní přání? Vždyť to její přáníčko bylo tak skromné!

NAŠTĚSTÍ SE TO DALO NAPRAVIT

Protože byly teprve čtyři odpoledne, věděla jsem, že Vietnamci na náměstí mají otevřeno a že jsem tam tuhle sadu pro malé parádnice viděla za výlohou. Doběhla jsem tam, zaplatila sedmdesát korun, a uháněla zpátky. „Ježíšek to popletl,“ řekla jsem Denisce. „Víš, jak moc je dětí na světě? To se pak může snadno stát, že se něco pomíchá!“

Malé rázem slzičky uschly a už si nadšeně prohlížela svůj „poklad“. Zato mně se draly do očí slzy – teď už hlavně zlosti. Zatímco rozhlasová sbírka je anonymní, my jsme pro pořádek dárce evidovali. Nedalo mi to a zaběhla jsem do kanceláře podívat se, kdo si rezervoval Denisčino přání a takhle ošklivě ji zklamal. Ačkoli už mi máma volala: „Kde vězíš, Betyno? Pojď mi pomoct s obalováním kapra,“ ještě jsem na tu adresu zašla.

Podle jména jsem hledala muže, ale otevřela mi starší žena. „To byl bratr a ten teď není doma,“ řekla upjatě, když jsem jí vysvětlila, o co mi jde. „A nevíte, proč to udělal? Proč poslal místo rezervovaného dárku starou knížku? Nezlobte se, ale vůči té holčičce to bylo kruté a moc!“ Odměřeně prohlásila: „Bratr si myslel, že malá holka se nemá co parádit, radši ať čte! A ti opuštění haranti, ať jsou vděční, že jim vůbec někdo něco dá, a nevymýšlejí si kdovíco.“

NEJSOU TO ŽEBRÁČCI!

Tiše jsem řekla: „Paní, tyhle děti mají hodně pohnuté osudy, ale nejsou to žádní žebráčci, kteří nám musejí být za cokoli vděční! Ony za to nemohou, co je potkalo. Knížky, včetně té, jakou donesl váš bratr, mají v knihovně. Stejně jako dostávají jídlo, oblečení a všechno ostatní, co potřebují. Jenže právě na to, co zas tak nutně nepotřebují, ale touží po tom jako všechny ostatní děti, už ústavu peníze nezbývají.“ A pak jsem se rozbrečela: „Kdybyste viděla, jak byla ta malá zklamaná… Mohlo mi to srdce utrhnout!“ Nevím, zda to bylo tím, že jsem tam tak upřímně brečela, nebo tím, že jí to konečně došlo, ale té zdánlivě přísné a strohé ženě náhle také zvlhly oči. „Snad… snad by se to dalo napravit,“ špitla. „Nemohla bych vám dát… Kolik, kolik stojí ta hloupost… ehm, kolik by stálo koupit ta malovátka tomu děvčátku? Snad by jí to ještě dodatečně…“ Nedopověděla. Možná si sama vzpomněla na své dětství, na to, že štědrovečerní kouzlo je jedinečné, neopakovatelné. Ježíšek přece nic nenosí „dodatečně“.

„Už se stalo,“ řekla jsem tiše. „Naštěstí jsem stihla doběhnout do obchodu, který měl náhodou ještě otevřeno. Koupila jsem to, co si Deniska přála. Stálo to sedmdesát korun! Pouhých sedmdesát korun, a kolik udělaly radosti, to si neumíte představit.“ Na chvíli jsem zmlkla a žena natáhla ruku ke kabelce na věšáku, v níž měla peněženkou. „Ne, ne, nic mi nedávejte,“ vyhrkla jsem rychle. „Tentokrát dostala Deniska dárek ode mě – aby věděla, že Ježíšek nikdy nikoho nezklame! Jen jsem vám chtěla říct, ať něco takového, co jste zkusili letos, už nikdy neděláte,“ dodala jsem a rozběhla se dolů ze schodů. O patro níž jsem zaslechla, jak žena vzlykla a pak tiše zavřela dveře. Snad má o čem přemýšlet, napadlo mě.

A nemýlila jsem se. Paní S., jíž jsem takhle promluvila do duše, asi opravdu pochopila. Od té doby už jsme totiž pořádali tohle vánoční obdarovávání třikrát a ona se ho vždy účastní. I letos už máme v kanceláři dárek od ní: domeček pro panenku Barbie. Sedmiletá Verunka z něj bude mít velkou radost! Ale i my jsme se poučili – i když je to pracné, do všech balíčků se raději předem podíváme a pak je znovu zabalíme. Naštěstí musím říct, že žádný další „Ježíškův omyl“ jsme od té doby nezaznamenali.    

Příběh zaslala Alžběta K.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny