Příběh čtenářky: Naše oddělená dovolená s přítelem nakonec skončila ve společné posteli!

S Tadeášem tvoříme po většinu roku sehranou dvojici, která se na všem dohodne. Jen na jediném ne. Na dovolené. Hádat se začínáme na jaře, kdy je čas ji zamluvit. Zatímco já si chci svých čtrnáct dní volna užít skutečným nicneděláním, Tadeáš touží po dobrodružství. Letos přišel s tím, že kamarádi plánují jet na kole podél Labe od pramene až k moři. „To snad ne!“ otrávil mě. „Loni jsem s tebou šlapala po horách, letos je na tobě, aby ses přizpůsobil. Mám vybrané Tunisko!“ „Proboha, proč Tunisko? Nebudu trčet celou dovolenou v nějakém rezortu. To ani náhodou, na to zapomeň,“ začala se rozjíždět naše každoroční hádka, která se pokaždé lišila jen v detailech. Ani jeden jsme nechtěli vyslovit to, co 
každého z nás napadlo. Ať si jede sám! Tentokrát jsem to ale rozčísla. Nedávno se mi rozvedla kamarádka a ta si určitě ráda v Tunisku spraví nervy. „Víš co, Tedíku?“ snažila jsem se o klidný a vyrovnaný tón, „tak s nimi jeď. Jsme spolu celý rok, tak si můžeme udělat oddělenou dovolenou, ne? Pojedu s nějakou kamarádkou, ty si dej kola.“ Tadeáš zaváhal jen na chvilku. „Tak jo.“ Ale rychle dodal: „Ovšem bude se mi stýskat, miláčku!“

Člověk míní...

Nakonec všechno dopadlo úplně jinak. Kamarádka na dovolenou u moře neměla peníze a jinou jsem nesehnala. Zůstala jsem zkrátka na ocet. Ale hrdost mi nedovolila to Tedíkovi přiznat. Nechala jsem ho v domnění, že odlétám za dva dny poté, co on odjíždí do Krkonoš k prameni Labe. Sbalil kolo, bágly a jel. Já zůstala sama a na netu jsem hledala solárka, která by mi obstarala „důkaz“, že jsem se válela na středomořském sluníčku. Budu se jezdit koupat, prochodím všechny galerie i nákupní centra, zajdu na suši a do divadla... plánovala jsem si. Hlavně si to užít. Nuda to ovšem byla příšerná. Bez Tadeáše jsem si neužila suši, divadlo, a dokonce ani to nakupování. A koupání už vůbec ne, protože bylo krásných letních 16 stupňů, déšť. Pořád jsem na něj musela myslet. Nesnesitelně se mi stýskalo a proklínala jsem se, že jsem na tu jejich cyklojízdu nevyrazila taky. Třeba bych jim dělala doprovod autem, jen kdybych mohla být s ním. A k tomu se každý večer přetvařovat do telefonu, jak se máme báječně, jak bylo na pláži, co k večeři, a pak rychle ukončit hovor s tím, že z Tuniska je drahé volání. Hrůza! Ale přiznat chybu, na to už bylo pozdě. Tadeáš mi zase líčil, jak si užívají krásnou krajinku, že ten déšť jim vlastně nevadí. Pohoda, bezva lidi... 

Nečekaná návštěva

A tak jsme si jednou večer zase takhle líčili, jak se máme báječně, a vtom jsem se vyděsila k smrti. Někdo se na mě dobýval do bytu. Šramotil v zámku nějakým paklíčem nebo co. „Tadeášku,“ zašeptala jsem vystrašeně do telefonu. „Na mě se někdo dobejvá...“ „Jak dobejvá? Jsi v hotelu? Na pokoji?“ No jo, úplně jsem zapomněla, že jsem vlastně v Tunisku. „To teď neřeš,“ špitám, „všechno ti vysvětlím, ale teď mám příšerný strach...“ Plížila jsem se do chodby hrůzou bez sebe. Vtom slyším za dveřmi. „Sakra, nejde mi tam klíč. Promiň, co jsi to říkala, kdo se na tebe to... dobejvá?“ Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ten hlas jde nejen z telefonu, ale taky z chodby za našimi dveřmi. Kukátko to vysvětlilo. „Tedíku!“ Otevřela jsem s úlevou dveře. Koukal na mě jako vyoraná myš a ze zámku vyndaval klíč, který mu nešel zasunout, protože z druhé strany tam byl ten můj. „Co tady...?“ „Děláš?“ Dořekl za mě. Po chvíli mlčení přišlo vysvětlování. Z Tadeáše vypadlo, že kluci mu neuvěřitelně lezli na nervy, štvalo ho, jak je celý zmáčený, a z krajiny v tom lijáku stejně vidí jen krajnici silnice. Tak to zabalil a jel domů. Mně by to ale samozřejmě nepřiznal, když si takovou dovolenou prosadil. A já taky kápla božskou, že se mnou nikdo jet nechtěl. Nakonec jsme skončili doma oba, ale spolu. Do postele nepršelo, a tak jsme si zbytek naší vysněné dovolené krásně užili.

@svetzeny