Příběh čtenářky: Chlap v zástěře

Co žák, to osobnost, která odrážela geny i výchovu. Už po prvních pár měsících jsem dokázala podle dítěte přesně otipnout, co bude mít na sobě jeho maminka a jakým tónem bude hovořit táta. Na dva ze svých svěřenců si pamatuju obzvlášť dobře.

Alexandra a Natálii od sebe dělily necelé dva roky. Natálka byla na svůj věk vyspělá chytrá holčička, mladší Alex, chraňbůh, abychom ho oslovili Saša, byl lehce za průměrem, ale co mu chybělo v intelektu, doháněl zlobením. Rodiče si přáli, aby chodili do jedné třídy, tak se oba sešli v té mojí.

„Máma vám koupí nové,“ pronesl přezíravě Alexandr, když rozmlátil první autíčko. „Máma koupí...“ těmi slovy začínal své věty hodně, hodně často. A také s nezvykle vysokou frekvencí vytvářel důvody ke koupi náhradních věcí. Ničeho si nevážil, na nic nedával pozor, vybavení třídy pod jeho rukama jen hořelo. Jednou dokonce doslova, to když vytáhl z kapsy sirky a zapálil papírový hrad. Naštěstí se nikomu nic nestalo a děti poprvé viděly, k čemu slouží v praxi hasicí přístroj. Natálce chyběla bráchova agresivita, ale jak šel čas, čím dál víc dávala najevo ostatním dětem, že je něco víc. Značkové oblečení, značkové hračky. Holčičky jí záviděly, kluci v ní spatřovali včelí královnu a oddaně jí sloužili. Na prvním výletě mi vyrazilo dech, když u stánku se suvenýry vytáhla z batůžku tisícikorunu.

„Natálko, jak to, že máš tolik peněz?“ vyletěla ze mě překvapená otázka. „Radši si je dobře schovej,“ snažila jsem se svůj údiv maskovat. „To mi dala máma, nejsme přece žádný socky,“ vysvětlilo mi to čtyřleté děvčátko, proč má na útratu tak velkou bankovku.

ŽENA-ŠÉF

Maminka, úspěšná podnikatelka, vlastnila prosperující autodopravu. Její kamiony brázdily celou Evropu. Musela se pořádně otáčet, aby ukočírovala provoz, dohlédla na zakázky, na partu řidičů. Na pohled křehká blondýna zvládala s přehledem dva jazyky, účetnictví i šéfování, které by položilo na lopatky devětadevadesát chlapů ze sta. Byla nesmírně pracovitá, ráno první ve firmě, poslední zhasínala světla a loučila se s vrátným nikoli pozdravem na shledanou, ale dobrou noc. Schopná, zcestovalá, sebevědomá, náročná. Ten typ ženy, který se o sebe dokáže postarat, nahání strach mužům a mění svět. Po rozvodu žila nějakou dobu sama, podruhé se vdávala v pětatřiceti, vymodlené děti se narodily těsně před její čtyřicítkou. Jít na mateřskou „dovolenou“ si ale nemohla dovolit.

Obě děti do školky vozil tatínek. Černý mercedes k němu nějak nepasoval, tady můj instinkt selhával, tipovala bych ho spíš na škodovku. Ono v téhle rodině bylo víc věcí naruby. Především role rodičů. To pan Petr zůstal s dětmi doma na rodičovské dovolené.

Tatínek Natálie a Alexandra byl o něco mladší než jeho žena a zdaleka ne tak asertivní. Působil na mě spíš dojmem zakřiknutého vykonavatele příkazů své ženy i ostatních. „Ano, paní učitelko, já Alexovi koupím nové bačkůrky,“ slíbil, když jsem mu ukazovala, jak si ty staré jeho synek rozstříhal. „Hned pro ně zajedeme.“

„Tak to je první táta, který s dětmi chodí kupovat botičky,“ prohodila jsem u kávy před mladší kolegyní. Evidentně byla lépe informovaná než já: „Hele, to on nakupuje úplně všechno. A taky uklízí, pere a vaří. Jako by jim nestačila služka,“ rozpovídala se Libuška. „Asi ho pěkně péruje. To víš, je zvyklá z podniku. Tam drží chlapy pěkně v lati. Doma to má stejné, přece z něj nebude výjimka jenom proto, že se oženil s ní a jejími penězi. Ona všechno platí.“

ŽIVOT NARUBY

Připadalo mi, že to mají těžké oba dva a mezi tím se plácají děti. Maminka by s nimi určitě chtěla být daleko víc, ale práce jí to nedovolí. Tak penězi platí odpustky. Cítí se ochuzená o svou ženskou i mateřskou roli. Výčitky svědomí po návratu z práce, když dětem sotva stihne dát pusu na dobrou noc, nejrychleji umlčí pětistovka vyndaná narychlo z peněženky. „Miláčkové, zajděte si zítra do KFC na kuřátko. A teď už hezky spinkejte.“

A kdo za to může, když ne ten, který je první na ráně? Ten, který nebyl natolik silný, aby si uchoval chlapskou dominanci a umožnil jí stát se něžnou milující maminkou bez starostí o náklad pomerančů hnijících v porouchaném kamionu na cestě ze Španělska?

On pro změnu zažívá roli pátého kola u vozu. Představoval si, že rodičovská dovolená bude zívačka. Pohodlný veget s minimem povinností. Teprve realita mu ukázala, kolik práce dají dvě malé děti. K tomu ten posměch chlapů v hospodě, ztráta sebeúcty. Jak může být synovi a dceři mužským vzorem, když dostává od vlastní ženy kapesné? Sice velkorysé, ale nikoli vydělané vlastníma rukama, vlastní hlavou.

Není divu, že Natálie a Alexandr byli navýsost rozmazlenými, nezakotvenými dětmi se zmateným žebříčkem hodnot.

KONEC POHÁDKY

I pro ně si ale osud přichystal těžkou zkoušku. „Víš, co je novýho?“ přihnala se jednou Libuška celá rozrušená, jak se těšila, že mi to konečně poví. „Milerová, ta od Alexe a od Natálky. Víš která?“– „Jistěže vím, povídej.“ – „Představ si, že mu zdrhla! Tomu svýmu ňoumovi. Za nějakým obchodním partnerem do Itálie. To bylo jasný, že s ním dlouho nevydrží.“

Za pár dní mi tu novinku sdělil oficiálně i pan Petr. Manželka bude delší dobu pobývat v zahraničí, takže… takže z toho vyplynulo, že momentálně nemá na školkovné a na obědy.

Asi jsem se v paní „špeditérce“ zmýlila, honilo se mi hlavou. Zřejmě to nebyla milující matka, která nemá na děti čas kvůli práci, ale kariéristka, kterou vlastní děti příliš „neberou“. Jak by je jinak mohla opustit? Tohle jsem pochopit nedokázala. Zatím se ale nezdálo, že by sourozenci maminčinou nepřítomností trpěli. Naopak se před ostatními dětmi vytahovali, že odjedou do Itálie, budou bydlet u moře a koupat se v něm, kdy budou chtít. A máma je vezme na formuli. Doopravdy!

Ale měsíce ubíhaly a děti dál chodily nikoli do italské, ale do naší modřanské školky. Jejich rodiče už se rozvedli, pan Petr dostával alimenty. Musel nastoupit do práce a Natálka už netahala z kapsy tisícovky. Děti musely žít v nepředstavitelném zmatku. Maminka zřejmě pořád slibovala, ale slib, že si děti vezme k sobě, mizel kamsi do ztracena. Oba malí na to reagovali úplně odlišně. Natálka se stáhla do sebe, přestala komunikovat, začala koktat a počurávat se. Alex zlobil víc než obvykle, ačkoli dřív bych byla přísahala, že víc už to nejde. Byl agresivní, výbušný. Snad jen jejich tatínkovi jako by nové uspořádání prospělo. Často jsem s ním řešila, co se s dětmi děje, a zjistila jsem, že je to rozumný a chytrý chlap. Jako by bez manželčina „pantoflu“ dospěl. S dětmi to měl těžké.

MÁME NOVOU MAMINKU

„Stejně za to můžeš ty, že s námi máma není,“ obviňovala ho Natálie. Oba mu dávali najevo, že tu s ním nechtějí být. Našli jsme ale výbornou psycholožku, která mu pomáhala. Natálie už sice nenosila složitě zaplétané culíky a Alexovi občas chyběl knoflík nebo vykukoval palec z ponožek, ale jinak se zdálo, že jejich tátovi to jde opravdu výborně.

„To víte, je to honička, pracovat a sám se o ně starat,“ svěřoval se mi pan Petr v šatně, zatímco čekal, až Natálka dolepí papírové sedmikrásce okvětní lístky. „Ale my to zvládneme. Natálka se hodně změnila, doma mi pomáhá… včera dokonce připravila snídani. Vždyť už to bude školačka! A Alex, to víte, tomu to bude asi trvat trochu dýl.“

Přežili jsme s Alexem ještě další rok a tak trochu si oddychli, že zápisem do školy prošel. Odklad jeho tatínek nechtěl a psycholožka souhlasila. Za poslední rok udělal ten klučík neuvěřitelný intelektuální pokrok. Musím uznat, že jsme se s tím „zlobidlem“ nakonec docela sblížili.

Nedávno jsem ho potkala se školní taškou na zádech. Ráda jsem ho viděla, vypadal spokojeně. A kupodivu se ke mně nadšeně hlásil. 

„Paní učitelko, paní učitelko,“ volal na mě zdálky, „já už chodím do druhé třídy! A ještě něco: mám novou maminku. Je taky paní učitelka, jako vy, jenomže ve velké škole. A taky není tak stará jako vy. Tak si ji tatínek vzal. Jo, a taky budeme mít miminko. Hlavně aby to nebyla holka!“

Jsem přesvědčená, že tenhle táta to dokázal. Že z jeho dětí vyrostou fajn lidi. I když zkušenost, která je vrhla do normálního života, byla hodně drsná.   

Příběh zaslala Marie H.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: [email protected]

Foto: Depositphotos (1)