Příběh čtenářky: Čas radosti, čas bolesti

O pár let později jsem se vdala a narodil se nám Matýsek. Když mu bylo pět, provdala se i moje sestra – do Locarna ve Švýcarsku. I ona rok nato porodila, ale tím ten čas štěstí, bohužel tentokrát jen tak krátký, skončil.

Matyáš právě začal chodit do první třídy, když telefonoval švagr. „Katy, moje Katy,“ řekl s potlačovaným vzlyknutím. „Ona umírá,“ dodal lámanou češtinou. Asi myslel, že mu nerozumím, když nereaguju, ale já jen nebyla mocna slov. Pak mi vysvětlil, že u sestry propuklo nádorové onemocnění. Věděli to už během těhotenství, ale nechtěla mi to říkat, věřili, že po porodu pomůže operace. Ukázalo se však, že přes špičkovou péči nyní už není naděje, zbývá jen pár týdnů.

MUSÍM TAM JET!

Rychle jsem se rozhodla, že pojedu za Katkou a budu s ní až do konce, aspoň pomohu švagrovi s miminkem – proč by se o mou maličkou neteřičku Laru měli starat cizí lidé. „Matýska vezmu s sebou,“ řekla jsem manželovi, ale ten váhavě zavrtěl hlavou. „To by byla hloupost, Bety. Brát ho ze školy, sotva do ní začal chodit? A k umírající tetě? Nech ho, ať si Katku zapamatuje jako krásnou a veselou tetičku!“ – „To je fakt,“ uznala jsem. „Ale musíme tedy rychle sehnat nějakou slečnu na výpomoc…“ Zdeněk znovu zavrtěl hlavou. „To nejde. Jak by to vypadalo, kdybys ty odjela a já tady žil s mladou holkou?“ Musela jsem opět připustit, že má pravdu. Ale co tedy dělat? Zdeňkovi rodiče žijí v Kanadě, těžko by se sem tak narychlo dostali. „Pozvu Zuzanu,“ navrhl nesměle muž. Ví totiž, že tuhle jeho jakousi sestřenici přes tři kolena nesnáším. „Bety, já vím, že je děsná, ale nemá co na práci a přece těch pár týdnů bude schopná nám uvařit, vyzvednout Matýska ze školy a tak. A o té si lidi nebudou myslet, že s ní spím…“ – „No, to bys musel mít opravdu hodně divný vkus,“ ušklíbla jsem se. Říkala jsem si, že Zdeněk má nakonec pravdu. Jestli to s touhle příšernou ženskou vydrží… Tehdy mě ale nenapadlo uvažovat o tom, jestli s ní vydrží Matyáš… I když jsme mu celou situaci vysvětlili tak, aby ho příliš nezasáhla, samozřejmě se to neobešlo bez pláče. Zdeněk ho však přesvědčil, že teď musí ukázat, že je pravý chlap a že to bez maminky vydrží.

TĚŽKÉ CHVÍLE

To, co mě čekalo v Locarnu, se dá těžko popsat. Ale jsem šťastná, že jsem mohla být se sestrou až do konce. Bylo to strašně smutné a kruté, ale zároveň jsme si byly tak blízké jako nikdy dřív. Srdce mi ale trhaly i telefony domů. Matyáš mluvil nezvykle stísněně, slyšela jsem, jak mu Zuzana napovídá, co mi má říct. Zdeněk mluvil stejně divně: „Jo, to víš, že to zvládáme.“ Radši jsem už pak ani nevolala. Lékaři „slibovaných“ několik týdnů sestřina života se smrsklo na necelých čtrnáct dní. Katčin pohřeb jsem prožila jako v mrákotách. V náručí jsem držela malou Laru a do vlásků jí šeptala, že udělám všechno, abych jí maminku aspoň trošku nahradila. Se švagrem jsem se dohodla, že neteř vezmu s sebou do Čech. On už měl jen otce, v jehož firmě pracoval, ani jeden z nich se nemohl miminku věnovat. Souhlasil, že pro holčičku bude lepší, když nebude v péči cizích lidí. Bude za ní do Prahy létat každých čtrnáct dní.

Ačkoli mi bolest nad Katčinou smrtí svírala srdce, jejím pohřbem jako by se mi najednou trochu ulevilo. „Musím se sebrat, abych neteřičce dokázala zajistit šťastné dětství,“ říkala jsem si a těšila se domů. Hned jsem volala Zdeňkovi. „Letím v jedenáct,“ oznámila jsem mu. „A vezu nám další děťátko. Přijdete mi s Matýskem naproti na letiště, viď?“ Manžel ale neodpověděl. Zdálo se mi, že tak nějak lapá po dechu… „Snad ti nevadí ta malá?“ vyhrkla jsem trochu popuzeně. „Je to dítě mé zemřelé sestry. Je snad samozřejmé, že se o ni postaráme.“ – „Ale jistě,“ odpověděl konečně. „Stalo se něco jiného. Matyáš se od včerejška pohřešuje. Pohádal se se Zuzanou. Nechtěl jsem ti to říkat, ale ti dva se prostě nesnesli. Ona prý včera řekla něco proti tobě nebo co. A Matýsek se sebral a odešel. Vzal si batůžek a nějaké věci. Hledali ho do noci a dneska časně od rána pokračují. Nemáme ztrácet naději. Noc byla teplá, a když víme, že odešel sám, nikdo ho neunesl, tak prý se jistě najde!“ Poslední slova Zdeněk skoro vykřikl. „Vyměním si letenku. Dostanu se domů ještě dnes!“ vykřikla jsem teď i já.

ŠŤASTNÉ SHLEDÁNÍ

Švagrovi jsem raději nic neřekla. Když mě s Larinkou dovezl na letiště, brečeli jsme oba. Objímal holčičku tak pevně, až jsem se bála, že ji rozdrtí. Pro slzy jsem neviděla a jen v duchu prosila, ať už na mě doma čeká můj chlapeček! Vtom se mi rozezněl mobil. „Bety! Mají ho! Je v pořádku!“ volal Zdeněk, který se smál i plakal zároveň. Teprve pak jsem švagrovi řekla, jaké drama se u nás odehrálo. Pevně mi stiskl ruku: „Děkuju ti za všechno, Bety! Brzy na shledanou.“

Na letišti jsem nevěděla, koho dřív objímat. Nejdřív jsem tedy strčila malou Laru manželovi a on ji stiskl stejně jako její vlastní otec. Já jsem zatím zulíbala Matýska. „Jak jsi mohl udělat takovou hloupost?“ šeptala jsem mu. „Chtěl jsem jít za tebou. Našel jsem si na mapě cestu. Byl bych tam došel, kdyby mě ti policajti nechytili!“ V slzách jsem se usmála. Pak jsem mu dala podržet sestřeničku, abych se objala se Zdeňkem. A nakonec jsme vzali obě děti na ruce a objímali se všichni dohromady, až si nás turisté pobaveně fotili…      

Příběh nám zaslala Alžběta H.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny