Před létem nastalo dusno

Když jsme vyšli před soudní síň, nejistě se na mě usmál: „Skončilo to dřív, než jsem myslel, takže teď mám ještě hodinu čas. Můžu tě pozvat na oběd?“ Napadlo mě, že kdyby si byl v uplynulých letech byl občas tuhle chvilku času udělal, možná jsme se nemuseli rozvádět. Ale neřekla jsem nic, jen jsem přikývla. Když jsme si v nedaleké pizzerii objednali, rozhostilo se mezi námi mlčení.

Po chvíli ho můj, teď už bývalý manžel prolomil: „U soudu jsem to nechtěl zbytečně komplikovat, ale mám pro tebe návrh.“ Hrklo ve mně. Snad mi teď nechce říct, že mi bude dávat míň, než slíbil, vyděsila jsem se v duchu. „Říkal jsem si, že bych ti dával každý měsíc o tři tisíce víc,“ vyvrátil moje podezření. „Myslím, že Péťa by mě každý ten víkend, co by byl u mě, přišel nejmíň na tisícovku, spíš na patnáct set. Dvakrát do měsíce, to jsou tři tácy. Takže já bych ti tuhle částku poukazoval navíc, ale zato bychom se dohodli, abys nepočítala s mým časem.“

NA JÍDLO MĚ PŘEŠLA CHUŤ

Okamžik mi trvalo, než jsem jeho slova pochopila: „To znamená, že ty se s vlastním synem nechceš vídat? Že si ho vůbec nebudeš brát k sobě?“ Pokrčil rameny: „Mám málo času…“ Konečně mi došlo, že chce za minulostí udělat tlustou čáru. Vymazat si ze života nejen mě, ale i osmiletého syna. Koneckonců, proč ne? Stejně se mu vůbec nevěnoval, copak jsem si mohla myslet, že se to po rozvodu zlepší? „Jak chceš,“ řekla jsem. „Ale teď promiň, už půjdu. Nějak mě na jídlo přešla chuť. Můžeš si tu druhou pizzu nechat zabalit.“

Až dosud jsem nechodila do zaměstnání. Pracovala jsem doma jako účetní na živnostenský list. Moc jsem tím nevydělala, ale Petr měl velký plat, takže to nevadilo. Bylo mi však jasné, že i se slušnými alimenty na Péťu budu po rozvodu muset někam nastoupit na plný úvazek, abychom vyšli. Dohodla jsem se s mámou, že zatím budeme bydlet u ní, má velký byt, bude ráda, když jí pomůžu s placením nájmu, a ona mi zase pomůže s péčí o syna. „Zatím,“ zdůraznila matka, sotva jsme se k ní nastěhovali. „Než si někoho…“ – „Nikoho si hledat nechci, mami,“ skočila jsem jí důrazně do řeči. „Mám chlapů plné zuby! Ty sama ses rozvedla před osmnácti lety a taky sis nikoho nenašla, tak mě nech žít, prosím tě.“

Trochu jsem se bála, jestli se mi v menším městě podaří sehnat zaměstnání, ale šlo to kupodivu rychle. Práce mě bavila, i když byla mimo můj obor, šéf příjemný, spolupracovníci milí… Tedy aspoň zpočátku. Až do té chvíle, kdy se začaly plánovat letní dovolené. Měli jsme každý šéfovi svou představu poslat mailem, prý to porovná a dá nám vědět.

TO SNAD MÁ BÝT VTIP?!

Prázdniny se blížily mílovými kroky. Vloni i všechna léta před tím jsem s Péťou bývala tři neděle u moře, pak čtrnáct dní u mámy a zbytek na chalupě, kterou Petr zdědil po rodičích. Bylo jasné, že letos to bude jinak. Napsala jsem tedy do mailu, že bych si vzala celý měsíc dovolené najednou v červenci – to bude moje matka v lázních. Potom by jel Péťa na nějaký tábor a zbytek srpna by byl s babičkou na chatě jedné její přítelkyně. Po tom, co jsem mail odeslala šéfovi, uběhlo sotva pět minut, když se přiřítil k nám do kanceláře.

„Vy jste se, Zito, asi zbláznila! Nebo to byl vtip? Cha, cha, cha!“ Nechápala jsem, co tím myslí, ale on se hned obrátil na mé spolupracovníky. „Tahle dáma,“ ukázal na mě prstem, „má v plánu si vzít celý červenec dovolenou! To je legrace, co? Nebo vám to nepřipadá k smíchu a budete pracovat za ni?“ – „Já… já mám malé dítě, budou prázdniny, ostatní tady děti nemají, tak jsem myslela…“ začala jsem nesměle koktat. „Co jsi myslela?“ vyjela na mě zostra dvaadvacetiletá Magda, „že já budu trčet celý červenec v kanclu jen proto, že nemám děti? To si jako musím uplést sviště, abych si směla vzít v létě volno?“

Strnula jsem údivem – tahle dívka se mi zdála milá, nikdy se takhle nevyjadřovala… „No jistě, i my, kteří děti nemáme, se přece můžeme rekreovat v hlavní sezoně, ne?“ přidal se k ní Radim, o němž se vykládalo, že je milencem náměstka ředitele, a ke mně se donedávna choval jako ke kamarádce. „Vážně, Zituško, to si musíte zařídit jinak,“ prohlásila i postarší paní Zdena, která mě tu vlídně do všeho zaučila.

„Tak abychom to shrnuli,“ ukončil šéf jejich řeč. „Když vezmu v úvahu i lidi z ostatních kanceláří, na vás Zito vyjde volno druhý týden v červenci, pak první týden v srpnu, a jestli to podmínky jen trošku dovolí, dal bych vám ještě týden na konci prázdnin, když máte to děcko,“ prohlásil s velkorysým výrazem. Div že jsem se nezhroutila. Jakmile šéf odešel, zabořila jsem hlavu do dlaní, aby ti mí „milí a vlídní“ kolegové neviděli, že brečím. Až do konce pracovní doby nepadlo v kanceláři ani slovo. Jen při odchodu si Magda neodpustila: „Já už jsem tu třetím rokem, takže snad mám nárok jet na zájezd do Maroka. Můj přítel ho rezervoval už v lednu! Někdo, kdo je tu stěží rok, mi v tom tedy rozhodně bránit nebude!“

PRÁVO NA TO MÁTE, ALE…

Máma mi dohodla schůzku se svou známou, která dělá sekretářku v advokátní poradně. Má prý toho z práce tolik odposloucháno, že by mohla sama dělat právního poradce. „Hlavně se nerozčilujte, Zitunko. To oni tak na vás zkoušejí,“ uklidňovala mě. „Rovnou teď na místě vám můžu říct, že máte právo vzít si každoročně nejméně dva týdny dovolené v celku. Takže to kouskování po týdnech vašemu šéfovi nemůže projít. A co dělat, na to se hned zítra zeptám svého šéfa,“ usmála se. Působila tak optimisticky, že i já jsem se začala cítit líp.

Dlouho mi to ovšem nevydrželo. Když druhý den po práci přišla zase k nám, tvářila se o poznání méně nadějně. Povzdychla si, zamíchala kávu a řekla. „Jedna věc je, na co máte nárok. To jsem vám tady sepsala i s informací, v kterých bodech to zákoník práce uvádí. Na to se můžete spolehnout, můj šéf je odborník. Jiná věc ovšem je, a to říká taky můj šéf, že jestli půjdete se svým vedoucím, potažmo pak se zaměstnavatelem do konfliktu, dopadne to pro vás bledě. Aspoň takovou prý udělají zkušenost čtyři zaměstnanci z pěti,“ zasmála se nevesele. „Mohou si najít jakoukoli záminku, aby vás propustili, mohou vám krátit peníze, mohou vám házet klacky pod nohy… Lepší by bylo v něčem ustoupit, pokusit se domluvit.“

PARAGRAFY MI NEPOMOHLY

Věděla jsem, že má pravdu. Tohle mi přece bylo jasné hned, i bez právníka, jen jsem si to nechtěla připustit. V posteli jsem studovala paragrafy, které mi vypsala na papír. Moc moudrá jsem z nich sice nebyla, ale dost na to, abych si uvědomila, že se mi nechce ustupovat. Proč bych neměla hájit svoje práva? Kdyby šlo jen o mě, snad. Ale tady jde o Péťu. Až do loňska trávil vždycky celé prázdniny s rodinou. Už přišel o otce, ale mámu má a máma mu ukáže, že se za jeho zájmy bude bít!

Nakonec to dopadlo tak, že jsem si vybojovala tři týdny v červenci a týden na konci srpna. Za cenu toho, že se mnou kolegové přestali mluvit a šéf mě neustále kritizoval. Ještě v létě jsem tedy radši sama dala výpověď, už jsem na to neměla nervy. Zatelefonovala jsem bývalému manželovi a vysvětlila mu situaci. Když zjistil, že po něm chci „jenom“ peníze, abych mohla dál pracovat na živnosťák doma, dokud Péťovi nebude aspoň dvanáct, souhlasil.

Od toho nešťastného léta uplynulo šest let. Letos jsem si našla nové zaměstnání. Péťa má už na víc než polovinu prázdnin svůj vlastní program – jeden tábor na koních, druhý jazykový a týden se spolužákem u jeho tety v Holandsku. Spolu pojedeme na čtrnáct dní k moři – ty dva srpnové týdny v kuse jsem bez problémů dostala. A zbytek dovolené si vezmu o Vánocích a pak o jarních prázdninách. Hotovo, vyřízeno. Jen škoda těch nervů, co mě to tenkrát zbytečně stálo.         

Příběh zaslala Zita V. (36 let)

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny